Když se řekne slovo „dobrodružství", každý člověk si vybaví něco jiného. Jedni rádi bloudí džunglí, druzí cestují či pracují v zemích ohrožených válkou a pro někoho je z mnoha důvodů jedním velkým dobrodružstvím obyčejný život.

Známý sportovní potápěč a instruktor Tomáš Melichárek si po vzoru otce vybral to, které se odehrává desítky metrů pod mořskou hladinou. „Dlouho to ale nevypadalo, že potápění bude takovou součástí mého života," usmívá se Tomáš Melichárek.

Když si prohlížíte zdi jeho prodejny v Ostravě-Vítkovicích či alba plná fotek, tají se dech. Během pěti tisíc ponorů jsou zachyceny mírumilovné rybky, ale také z minimálních vzdáleností dravci v čele s krokodýly či žraloky. A každá momentka s sebou nese historku, které jsou poutavější než kouzla Davida Copperfielda. A byť Tomáš Melichárek procestoval celý svět, sny má pořád.

„Potápět bych se chtěl v Austrálii. Pak je spousta míst v Indonésii, nevylučuji ani návrat do Jižní Afriky, Mexika či Mosambiku," říká Tomáš Melichárek v prostorách své prodejny a školy Dive Crew Czech, kde vychovává další generace potápěčů.

Mluvíte o exotických destinacích. Jsou dobré podmínky pro potápění i v Evropě, potažmo v Česku?

Dvakrát ročně jezdíme na krásná Senecká jezera u Bratislavy. Jedeme vyloženě k vodě, stanovat, uděláme si oheň, něco ugrilujeme a mezi tím během dne provedeme dva ponory. Občas jezdíme i do Polska a samozřejmě na Heřmanice.

Co podle vás dělá správného a dobrého potápěče?

Určitě zodpovědnost. Umět dodržet to, na čem se s kolegou domluvíte. Vědomí, že se na něj můžete spolehnout, on zase na vás, jelikož měnit plán ponoru není dobré. A také dobrá parta.

Vy jste měl dobrý základ ve svém otci. Věděl jste už v mládí, že půjdete v jeho šlépějích?

To určitě ne. Otec byl vojenský potápěč a instruktor, takže jsme v tom s bráchou vyrůstali. Jezdívali jsme s ním na lomy a vojenské výcviky, kde jsme se začali šnorchlovat, později i potápět. Ale to bylo ještě za Svazarmu (svaz pro spolupráci s armádou pozn. aut.), kdy jsme chodili do klubu nazvaného Krab.

Pak jste ale potápění nějakou dobu nedělal.

S bráchou jsme se vyučili a začali pracovat. Ale shodou okolností hned po revoluci jsme odešli pracovat do Německa, kde jsme se seznámili s člověkem, který měl rozvinuté divecentrum. Tátu to zase nadchlo, a když jsme se v roce 1994 vrátili do Česka, zrodil se nápad si v Prostějově zřídit prodejnu. Tam to začalo.

Byl tady o potápění krátce po revoluci zájem?

Česko mělo základnu přes Svazarm, bylo hodně potápěčských klubů. Bylo nutné mít ale své věci, jelikož v klubu byly třeba dva tři přístroje na třicet lidí. A hotovo, víc nic! Neměl jste své věci? Smůla. Jezdilo se hlavně po lomech a slepých ramenech řek do Polska, Maďarska či východního Německa…

Hodně navštěvovaná byla českými turisty i Jugoslávie.

To právě moc ne. Náš klub měl družbu s německým, takže se jezdilo tam na jezero Helenesee, kde to bylo krásně zarostlé, čistá voda, mnoho štik… Pamatuji si, že pár ponorů jsme tam udělali. Bylo to hodně zajímavé a zájem se postupně rozvíjel dál.

Za minulého režimu se lidé k moři nedostali, po převratu tak byla chuť po dobrodružství pochopitelná, nemyslíte?

Rozumím vám. V prvních letech po revoluci to bylo ale spíše v plenkách. Lidé však o to měli zájem, podnikali, zakládali si firmičky, takže klientela se budovala. A tím, že se mi podařilo obchod mezi lety 1994 až 1996 rozvinout, tak to později šlo. Nutno říct, že to bylo exkluzivní zboží, možností opravdu moc nebylo. A v roce 1998 jsem si udělal první instruktorské zkoušky.

Je těžké se stát potápěčem?

Na volné vodě se to děti učí už od dvanácti let, v bazénu i dříve. A horní hranice není, je to omezeno pouze zdravím. Měl jsem i lidi, kteří začínali v šedesáti pětašedesáti letech. Zvládli to perfektně.

A zůstávají u toho?

Většinou si udělají kurz, pak se jedou potápět a následně už jen občas. Jsou ale i lidé, které to lákalo celý život. Chtějí cestovat, mohou si to dovolit, koupí si vystroj a jdou do toho naplno.

Proč jste u toho zůstal vy?

Baví mě to. Především fotografování. Našly se možnosti pořídit si pouzdro, digitální foťák a další věci. Pokud jde o školu, která se živí velmi dobře, tak myslím, že mám trochu dar to lidi naučit. A hlavně to umím naučit bezpečně.

Když mluvíte o bezpečnosti… Máte řadu fotografií s krokodýli či žraloky, což nejsou zrovna tvorové na hraní. A vy jste se k nim dostal na dosah ruky.

Říká se, že jen procento potápěčů uvidí při své činnosti v moři žraloka. Pokud nejede přímo na lokality, kde se v určitou dobu za určitých podmínek vyskytují. Já to štěstí měl a jsem za to rád.

Asi je důležité mít z nich respekt.

Určitě, nutno říct, že žádný žralok nežere lidi jen tak. Nikdy to nebylo prokázáno. U dvou tří druhů, kteří jsou velcí jako legendární žralok bílý, platí, že ho zajímá, co ve vodě plave. Pak kousne a pustí… Jen zraní, ale často tak, že to člověk nepřežije.

Měl jste možnost vidět právě velkého bílého žraloka?

V klecích v Jižní Africe jsme na něj čekali tři dny, lili jsme krev do vody, ale nepřiplaval. Až po cestě zpět jsme viděli pár „juniorů", kteří mají dva tři metry (pousměje se). Na velkého, který měří až šest metrů, jsme ale nenarazili.

Druhů žraloků je však daleko více…

Setkali jsme se s tygřím, který je nebezpečný, a potom také s dlouhoploutvým. Má okolo dvou metrů a žije metr pod hladinou. A tam už ke kousnutí může dojít, zejména v noci, kdy jej lákají světla. Nutno ale říct, že pro žraloka nejste pod vodou kořist. Vy se v podstatě nepohybujete, nebo jen velmi pomalu, spíše jej rozčilují bublinky a jejich zvuk. To jej moc neláká (směje se).

To by bylo lepší jít do vody bez bomby a kyslíku. Chcete tedy říct, že se toho spíše bojí?

Musím vás opravit. Lidé říkají jako vy, že máme bomby a kyslík. Nejsme teroristé, takže máme láhve. A nedýcháme kyslík, jelikož ze stoprocentního kyslíku bychom se otrávili. Máme normální vzduch, maximálně obohacený o kyslík, kterého není 21 procent, ale 32. To je Nitrox. Jinak máte pravdu bojí se. Hodně dobrý je na toto potápění Egypt, ale musíte trefit dobrou oblast i termín. Uvidíte jich více, ale blízko se k nim nedostanete.

Co ve vás vyvolávají filmy jako jsou třeba Čelisti?

Že je to nesmysl. (směje se) Je to fáma a sám Steven Spielberg uznal, že kdyby věděl, co dělá za humbuk, tak by to nenatočil.

Na mysli máte asi nesmyslné zabíjení žraloků.

Samozřejmě.

Jsou právě žraloci těmi, kteří vás z podmořského světa upoutali nejvíce, nebo máte jiné favority?

Vedle žraloků určitě krokodýli na Kubě. Za jejich fotky jsem vyhrál i druhé místo na evropské soutěži v Tachově. S krokodýlem to bylo zajímavé focení.

Bylo to tím, že jste ho fotili přímo z vody?

Věděli jsme, že se v těchto oblastech vyskytují a třeba se podaří nějakého zachytit. To, že půjdeme za ním do vody, jsme neplánovali. Okolnosti ale nahrály tomu, že jsme šli. Krásné jsou i korálové rybky, různé druhy perutýnů, což jsou jedovaté ryby, ale jsou nádherně barevné. Pak mě zaujalo i něco z makrosvěta.

Bylo toto potápění pro vás největší zážitek?

Obecně je největší zážitek, když potkáte něco velkého, takže třeba vidět poprvé velrybího žraloka, který má čtrnáct metrů, nebo manty v Indonésii se třemi či čtyřmi metry bylo působivé. A na Galapágách byla nádhera, když plavala doslova nekonečná stěna kladivounů. Byly jich stovky a tisíce kusů.

Na svém webu máte heslo…

(skočí do řeči) „Na světě neexistuje nejhezčí místo pro potápění, každé je svým způsobem hezké a jedinečné." Tohle myslíte?

Ano. Dokážete přesto říct, které místo máte nejradši?

Míst je moc. Právě třeba Galapágy, dále Egypt, Indonésie, Kuba nebo Mexiko. Všude se vracím rád, nikde to příště pod vodou není stejné. Podobné je to i u nás. Jezdíme do Heřmanic nebo do Výkleků. A vždy něco potkáte. Ať už štiku nebo je zajímavé, když si vás kapři ani nevšimnou a pořád na dně něco ryjí.

Další část hesla je: „Záleží jen na úhlu pohledu a okamžiku, kdy budete mít oči otevřené…" Měl jste vždy oči otevřené?

Tím jsem myslel, že vždy když mám foťák s sebou, tak se dají nafotit krásné věci. Člověk se musí dívat, aby vše našel, postřehl a nafotil. Stalo se mi ale, že se baterka nenabila, došla karta… Prostě jsem neměl foťák připravený, pohled jsem si zapsal do hlavy, ale snímek z toho bohužel není. Někdy to škoda byla.

Člověk si až musí říkat, jak to máte s dovolenou u moře. Jste schopný odhodit foťák a týden nepracovat?

(směje se) To právě ne. Když už jedu k moři, tak to mám spojené s prací. Občas se ale k potápění ani nedostaneme. V Austrálii jsme po cestě viděli tolik krásných míst s velrybími žraloky, že jsme na plánované místo ani nedojeli.

Válení na lehátku na břehu moře tedy u vás nehrozí?

Skutečně ne.

Jak tedy relaxujete?

Kamarádi, které jsem dostal k potápění, milují motosport. A také mě k tomu zlákali, tudíž jsem si před pěti lety pořídil starší motorku. A to je konečně pro mě relax. Nikoli moře, ale motorka.

Máte za sebou přes pět tisíc ponorů. Je to pro vás ještě zdroj adrenalinu?

Někdy určitě. Hlavně při silných proudech, kdy si voda s vámi dělá, co chce, a vy se tomu musíte podřídit. Když jsme v Indonésii skočili do vody, tak proud by tak silný, že nás nesl pryč. Ponořili jsme se, plavali, za pár minut se voda zastavila, nedělo se chvíli nic, a pak se proud otočil. A doneslo nás to na stejné místo, kde jsme se zanořili. Bylo to zábavné.

Se strachem ale do vody asi lézt nelze, že?

Spíše s respektem. Vezměte si, že dvacetimetrová hloubka, která je běžná u začátečníků, je stejná, jako když se zezdola podíváte nahoru na osmipatrový dům. A teď si řekněte: „Vyplav to!" (směje se). Z toho prostě musíte mít respekt…

V jaké největší hloubce jste vy osobně byl?

Hranice sportovního potápění je čtyřicet metrů. Lidé to mnohdy nedodržují, chtějí překonávat rekordy. My se s trimixem (směs kyslíku, dusíku a hélia) dostali asi 55 metrů hluboko. Dá se s tím ale jít i do sta metrů, mě to však neoslovilo.

Proč?

Jsem radši v těch barevných vodách, kde jsou pěkné ryby a je co fotit. Je to zábavnější.

Takže do žádných podmořských jeskyní se nechystáte?

(směje se) To opravdu ne. Zkusil jsem si to, je to dovedností i technicky hodně náročné, každá chyba vás ohrožuje na životě. Proto je důležitá příprava i technický stav výstroje.

Nyní se však chystáte na další výpravu…

Letíme přes Filipíny do Mikronésie na ostrov Palau, kde by měly být největší manty na světě. K tomu také vojenská technika a vraky po válce mezi USA a Japonskem. Jsem zvědavý, co uvidíme. Vracíme se před Vánocemi.

To se jen tak rozhodnete, že v určitý termín poletíte?

V podstatě ano. Vyhlásím to, dám na web, obešlu klienty a kamarády a jede se. Dvakrát za rok jedeme i na loď do Egypta, kde daleko od břehu provádíme ponory. A za týden se vrátíme.

Co říká rodina, že na měsíc zmizíte tisíce kilometrů daleko?

Jsem rozvedený, dcera se také potápí, přítelkyně ne, ale doprovází mě. Tentokrát sice nepoletí a samozřejmě není ráda, že jedu na více než měsíc pryč, ale zvládá to.

Nenapadlo vás napsat ze svých cest knihu?

Napadlo a asi by to šlo udělat, ale tyto ambice nemám. A ani čas. Občas ale někdo po mně chce fotky do knížky, časopisů či k rozhovorům. Nedávno vydával jeden francouzský autor knihu o delfínech. Oslovil mě se žádostí o fotky, tak jsem mu je poskytl.

A výstavu z výpravy na Palau neplánujete?

Uvidíme, jak se nám povedou fotky. Vezeme všechnu techniku, co máme k dispozici, takže snaha je velká. Už jsem měl ale dvě výstavy. Jednu v Shopping Parku, potápěl se s námi i Petr Rychlý. Potom nám to i moderoval, udělal show, soutěž, byla dražba a výtěžek šel ostravské porodnici. A pak byla výstava i v Obchodním centru Galerie, odkud šla dál po republice. Chtěl bych, kdyby jednou výstava vyšla v Karolíně. Ale bývá to finančně náročné.