Od loňska karvinský rodák Stanislav Žídek, který ve středu 16. října oslavil 70. narozeniny, šéfuje Českému krasobruslařskému svazu.

Vaše starší sestra prý kdysi prohlásila, že se nikdy nenaučíte bruslit. Je to pravda?
Ona tvrdí, že ne, ale já si pamatuji, že to řekla. (směje se) To mi bylo asi tak osm let. Ale ani se jí nedivím, protože to asi nevypadalo vábně.

Začátky tedy byly těžké?
Při veřejném bruslení v Karviné jsem to za pár dnů nějak zvládl a začalo mě to bavit.

A jak jste se dostal k závodění?
Náhodou. Tehdy na jedné třetině ledu za provazem trénovali krasobruslaři. Díval jsem se na ně, občas něco podle nich zkoušel, ale moc jsem toho neuměl. Trenér Grim mě oslovil asi proto, že jsem tam stál déle než ostatní. Pozval mě, abych si něco zkusil, a zeptal se, jestli by se mi to líbilo.

A vám se to líbilo?
Ano, ale měl jsem brusle na kličku a věděl, že nebude jednoduché, aby rodiče souhlasili a koupili mi nové. Bydlel jsem kousek od stadionu v Karviné, tak jsem pana trenéra vzal domů. Mamka byla překvapená, ale nějak to rozdýchala. Na zimáku jsem pak nafasoval starší brusle a tím to začalo.

Kluziště ještě nemělo střechu. To muselo být náročné.
Když sněžilo, oškrábali jsme sníh z ledu, ale než jsme objeli tři kroužky, byla plocha zase zasněžená. My z „vesnice“ jsme neměli možnost natrénovat povinnou jízdu a na soutěžích získávali body hlavně volnou jízdou. Tak se stalo, že jsem v jednotlivcích vyhrál pár závodů a dostal se i na mistrovství republiky.

Co vás pak vedlo k „přestupu“ do sportovní dvojice?
Pořád jsem cítil handicap v povinné jízdě. Slušně jsem skákal, uměl jsem dvojitého axela a začínal točit i trojitý skok. V klubu bylo několik dívek, které uměly také dobře skákat, proto jsme to zkusili. S Irenou Hankusovou nám to sedlo, za dva roky jsme byli juniorskými mistry republiky a pak i seniorští stříbrní medailisté.

Přitom vaše vybavení nebylo nejlepší…
Měli jsme brusle za 140 korun, kdo by mi koupil jiné? V Praze si nás všimla trenérka Míla Nováková a řekla: „Na čem to stojíš?“ Zařídila, že za čtrnáct dní jsme měli anglické brusle.

A v nich úspěšně pokračovali.
Dostali jsme se do reprezenta᠆ce i na soustředění s tehdy nejlepším světovým trenérem Žukem a olympijskou vítězkou Irinou Rodninovou. S novým partnerem Sašou Zajcevem se sjížděli v Hodoníně a my se od nich učili.

Jenže pak se vaše dvojice rozpadla. Co bylo důvodem?
Cítil jsem, že kdybychom nebyli z Karviné, asi bychom mistrovství republiky vyhráli a jeli na Evropu, což nás mrzelo. I to trochu ovlivnilo rozhodnutí partnerky toho nechat, protože to nemá cenu.

Vy jste ale neskončil. Kam vedly vaše další kroky?
Říkali, že by byla škoda, abych toho nechal. Tehdy bylo ještě Československo, tak mě stáhli do Bratislavy, kde jsem přešel i na vysokou školu. Ještě pár let jsem tam odbruslil, při tom si udělal kurz, odsloužil vojnu a domů se vrátil už jako trenér.

Zkušenosti jste získal i v cizině.
Spolupracoval jsem s mnoha trenéry, měl jsem možnost sedm let v Dánsku trénovat i olympioniky, platil jsem si cesty na mistrovství světa. Stálo mě to nějakou korunu, ale zase jsem se dozvěděl něco nového a pomohlo to i českému krasobruslení.

A jako předseda svazu pomáháte dál. Do Česka jste přivedl Rafaela Arutjunjana, trenéra amerického mistra světa Nat᠆hana Chena a Michala Březiny.
Snažím se tahat za nitky. (směje se) On se nezúčastňuje seminářů nikde na světě, ale nám by rád pomohl. Projekt Rafael jsme zahájili vloni a byl otevřený všem.

Letos slavný trenér přijel podruhé. Vidíte už nějaký posun?
Musím říct, že generace dvanácti a třináctiletých dětí vystrkuje růžky, je radost se na mistrovství republiky dívat na kategorie mladších a nejmlad᠆ších žaček i žáků. Je skvělé, že se Tomáš Verner, náš poslední mistr Evropy, stal trenérem a Michal Březina se vrátil do špičky. To jsou další krůčky. Věřím, že vyrostou mladí závodníci, kteří to přeberou od něho, a české bruslení bude zase na výborné úrovni.

Stále trénujete. Baví vás to?
Chodím na led téměř i v sedmdesáti. Tělo mě sice sem tam bolí, ale to si nepřipouštím. Pořád se pohybuji mezi mladými lidmi a dělám to rád. Snažím se jim předat to, co jsem sám získal. Někdy bojuji s větrnými mlýny, ale doufám, že mi to ještě chvilku vydrží.