Během léta projel téměř půlku Evropy, poznal spoustu hráčů, hal i hotelů, získal řadu mezinárodních kontaktů. „Volejbal miluji, přemýšlím nad ním každý den a tohle pro mě byla možnost posunout se dál a hlavně žít s ním další měsíce," říká s odstupem času o své práci asistenta u české reprezentace Zdeněk Šmejkal, kouč extraligové Ostravy.

Jste zkušený trenér s řadou klubových úspěchů. Překvapilo vás v reprezentaci ně­co?

Do konkurzu na reprezentačního trenéra jsem se hlásil s velkou naivitou, nevěděl jsem, co všechno obnáší práce v realizačním týmu. Představoval jsem si, že se trenér hlavně věnuje sportovní náplni, spojování lidí dohromady ve volejbalovém řemesle a mašinérie vybavování různých věcí jde mimo něj. Teď už vím, že to tak není. Pořád někde lítáte, něco zařizujete, hlídáte. Když hráč nedostane včas boty, tak to musí řešit trenér. To pro mě byly velké zkušenosti stejně jako ten náraz do mezinárodního volejbalu

Do konkurzu jste se hlásil na místo trenéra, nakonec jste se stal asistentem Nizozemce Stewarta Bernarda. Nevadila vám pozice „dvojky"?

Být asistent mi vůbec nevadí. Trochu jsem si myslel, že Stewart mohl víc využít moje zkušenosti a náhled na volejbal, ale on byl první trenér a já jsem ho respektoval. Jsem zvyklý dělat si věci sám, takže tohle pro mě byla také nová zkušenost, občas jsem se musel kousnout do rtu a nějak to překousnout.

Pohled na volejbal jste se ale měli podobný…

Volejbal se nedá trénovat tisíci způsoby. Dnes v něm vládne směr drilu, a protože jsou všichni hráči profíci, tak holt musejí tvrdě pracovat. V tom jsme byli se Stewartem za jedno. To si myslím, že tady dlouho chybělo – s ním přišel „zákon" trénovat tři hodiny dopoledne a tři odpoledne. Je to opravdu velká porce, zvlášť když je to pětkrát šestkrát v týdnu, ale bez toho se prostě nikam neposunete. Tohle byl jeho velký přínos. Do noty jsme si padli i v tom, že se tým selektoval na lidí, kteří chtějí reprezentovat a mají k tomu vztah, a na ty, kteří si honí triko a kolektiv jim nepřirostl k srdci. Myslím, že je správné, když se hráči svým způsobem těší na to, že se v nároďáku zase sejdou, i když ví, že je tam čeká dřina jako blázen. V tom jsme se shodli. To, že jsme měli nějaké odbornější rozepře a v některých věcech jsem mu trošku oponoval, si nemyslím, že bylo špatně.

Jaká byla náplň práce asistenta?

Se Stewartem jsem připravoval porady – video, taktiku na zápasy a v podstatě jsem mu byl k ruce na trénincích v hale, kde jsme měli většinou tři hřiště. Mojí hlavní doménou byla posilovna a fyzická kondice kluků, na které jsem spolupracoval s doktorem Vavákem. K práci, na kterou jsem byl zvyklý jako trenér v klubu, jsem se v podstatě nedostal, což byl jeden ze záporů mého účinkování u reprezentace. Druhý byl nedostatek času na syna, nemohl jsem se mu věnovat tak, jak bych si přál. V nároďáku jsem přišel na trénink a s ničím si nelámal hlavu, v Ostravě si musím udělat přípravu, dát všechno dohromady a to mě baví mnohem víc.

Nekompromisního trenéra Bernarda jste poznal i po lidské stránce. Jaký je to člověk?

Hodně inteligentní, citlivý a pracovitý. Volejbal pro něj existuje třiadvacet hodin denně, zbývající hodinu pak myslí na golf, protože je golfista. Je to přemýšlivý trenér, který věci rád drží pevně v rukou a nenechá si do toho moc mluvit, což bylo někdy možná trochu na škodu. Člověk si musel najít cestu a diskuse trvala trochu déle, ale myslím, že naše individuality se nám v týmové práci podařilo zvládnout. Stewart je také hodně impulzivní, ale jeho impulzy byly z drtivé většiny prospěšné. Nevýhodu měl trochu v tom, že neuměl jazyk a byl cizím prostředí, ale v globálu byl osobnostně přínos do družstva, prostředí kolem reprezentace pomohl ozdravit.

Přiučil jste se od něj něčemu novému?

Tréninkové metody se hodně podobají, tam už se víceméně něco nového vymyslet nedá. Spíš jde o to, jak je kdo důsledný a dokáže myšlenky dostat do hlav kluků. V tom byl Stewart neústupný a to se mi líbilo. Nejvíc mi jako bývalý statistik dal v oblasti rozborů zápasů, naučil jsem se od něj spoustu věcí v práci se statistikou. Podívat se na volejbal trochu víc ze statistického pohledu mi rozšířilo obzor a on mi v tom byl vždycky nápomocný.

A co hráči, překvapil vás někdo?

Spíš pozitivně. Mladí sice byli moc velcí pohodáři a občas potřebovali zvednout na tréninku mandle, ale vždycky to bylo v nějakém normálním tónu a dali si říct. Všichni makali a čím větší hvězda, tak tím víc. Příklad byl Honza Štokr – i když s něčím nesouhlasil, tak to splnil. Zdůvodnil si to úplně jasně – od toho je tady trenér a ten chce, abych to udělal. Prostě to fungovalo. I když kluci, kteří tam byli, toho mají hodně, brali to jako výbornou přípravu a reprezentace pro ně byla srdeční záležitost. Na to jsme vsadili a klima bylo dobré.

Zůstal jste s nimi dál v kontaktu?

Sleduji pravidelně všechny kluky z nároďáku i ty, kteří se na něj vykašlali. Zajímají mě spíš jejich individuální statistiky než postavení klubů v tabulce. Čas od času někomu napíšu e-mail a třeba ho pochválím. Není to jen ze zdvořilosti, ale opravdu mě zajímá jak se jim daří, nebo co dělá jejich zdraví. Trenér by měl hráče brát jako svoje partnery a ne jako podřízené.

Řada volejbalistů letos reprezentační dres odmítla. Budete některé hvězdy před ME 2013 přemlouvat k návratu?

Prosit nikoho nebudeme, ale šanci dostanou zase všichni. Určitě budou znovu osloveni – buď se s tím popasují a podřídí se práci, týmovému duchu a do kolektivu lidsky zapadnou, nebo reprezentaci zase opustí. Pokud se někdo vrátí, tak si to bude muset odedřít. A pokud bude lepší, tak bude hrát. Poskládat družstvo tak, aby fungovalo po všech stránkách, je pro trenéra nejtěžší.

Využijete získané poznatky i při své práci v extraligovém tý­mu?

Určitě. Letos máme v přípravě pořád třináct hráčů, což dřív většinou kvůli studiu nebylo, tak hodně uplatňuji trénink na dvou kurtech a jednou týdně i na třech, kdy je úplně rozmělněný do izolovaných částí cvičení. To jsem v Ostravě dříve v takové míře nedělal.

Reprezentantům jste měřili rychlost jejich podání. Neuvažujete o tom i v klubu?

Je to dobré, protože hráči mají o rychlosti svých servisů mnohdy až přehnané mínění a pak se najednou zjistí, že jsou to v podstatě žabky. Chtěl jsem klukům zpestřit trénink, aby dostali do ruky servis 110 nebo 60 kiláků plachtu, ale půjčit pistoli ze svazu se nám zatím nepodařilo. V tomhle měl Stewart také pravdu, protože když si kluci servis kontrolovali, tak jeho účinnost šla nahoru.

S národním týmem jste strávil čtyři měsíce. Jaký byl zářijový návrat do Ostravy?

Musím říct, že to pro mě bylo jako pohlazení, najednou jsem se zase cítil ve své kůži, mohl někoho opravovat, něco připomínat. Ale i v reprezentaci se hráči musejí stále učit, minimálně koncentraci a různé taktice. Divili byste se, že neuvěřitelné chyby udělají i kluci v nároďáku, i když většinou pramenily z nekoncentro­vanosti než že by neuměli volejbal.

Co říkáte na soupeře českého týmu na ME 2013?

S Rusy se nedá hrát. ale s Němci a Bulhary ano. Bude záležet i na losu a vývoji ve skupině.