V roce 2017 se zúčastnil halového mistrovství Evropy, byl členem reprezentačního výběru na mistroství Evropy družstev v Lille a na závěr sezony si doběhl na krosovém šampionátu ve slovenském Šamoríně pro osmnácté místo. Dvaadvacetiletý atlet Jakub Zemaník, specialista na delší tratě, ale loni část sezony s bolavou achilovkou i promarodil.

„A to mě stálo mistrovství Evropy do 22 let, kde jsem pomýšlel na umístění do 10. místa,“ prohlásil úspěšný vítkovický atlet a člen Centra individuálních sportů Ostrava (CISO).

Loňskou sezonu jste zakončil 18. místem na evropském krosovém šampionátu. Pomýšlel jste v Šamoríně na lepší umístění?
Před závodem jsem avizoval, že bych rád vylepšil své nejlepší umístění, což bylo 15. místo z roku 2015. To jsem tedy nakonec nesplnil, nicméně byl jsem osmnáctý čtyři vteřiny od toho patnáctého místa. Takže to neberu jako nějaký neúspěch, je to vlastně můj druhý nejlepší výsledek. On ten kros je pokaždé jiný, kolikrát stačí pár vteřin nejistoty a startovní pole vám uteče, i proto to hodnotím v podstatě kladně.

V čem je vlastně kouzlo krosových závodů? Vy sám je totiž nejenže běháte, ale už jste se stal i organizátorem Ostravického krosu.
Ano, to je fakt. A musím říct, že jen organizovat takové závody je neméně náročné než v nich jen soutěžit. A co se týká porovnání, krosy jsou pro mě nejlepší přípravou pro dráhové závody, rovněž taky výbornými testy pro vytrvalost. Přece jen běžet osm nebo deset kilometrů v tempu, k tomu ještě s nejlepšími běžci v Evropě, to je perfektní zkušenost. A motivace stále na sobě pracovat.

Je to pro vás stále jakoby až to druhé v pořadí priorit?
Ano, na prvním místě je dráha a až pak jsou ty přespolní závody nebo soutěže na silnicích. Dá se na to ale pohlížet i jinak krosy jsou sezonní záležitost, pořádají se převážně v době, kdy se na dráze neběhá.

V uplynulé sezoně jste se potýkal se zdravotními obtížemi, které vás mimo jiné stály účast na mistrovství Evropy atletů do 22 let. Jak moc vás to mrzelo?
Probíhalo to tak, že jsem splnil limit a pak přišlo asi měsíc a půl dlouhé období, kdy jsem se snažil to dát nějakým způsobem do kupy. Mezi tím přišly dny, kdy jsem trénoval, a zdálo se, že vše bude v pořádku. Možná že jsem tam mohl odjet a odběhnout to, ale vím, že by z toho nebyl žádný kvalitní výsledek. Jasně, rozhodnutí o vynechání šampionátu bylo těžké, ovšem pořád si myslím, že jsem udělal dobře.

Jel byste na to mistrovství s nějakými ambicemi?
Těžko říct. V tom prvním závodu jsem pětku zaběhl za 14:06 minuty a tam bylo na první desítku potřeba zaběhnout závod pod čtrnáct minut. Přesněji řečeno být výkonnostně v čase pod čtrnáct minut, což nebylo nic nereálného. Takže ano, ambice byly být tak okolo té desítky.

A co je tedy největší úspěch uplynulé sezony?
Asi nejvíc si cením času na trojku v ostravské hale 8:03 minuty. A taky té pětky. Stejně tak si považuji osmnáctého místa na už vzpomínaném ME v krosu, což beru jako kvalitní výsledek. Ale cením si i účasti na halovém mistrovství Evropy. Tam jsem nepředvedl žádný zářný výkon, ale i to, že jsem se tam dostal, považuji za úspěch.

Odbočme už od toho, co bylo a co je. Vy jste v podstatě kompletně atletická rodina. Nejen vy s bratrem jste běhání propadli, ale prý i nejmladší sestru atletičtí trenéři už zaměřili. Kde se to všechno v rodině Zemaníků vzalo?
To já nevím. Brácha začal s atletikou a teď běhá horské maratony. Pak nějak přemluvil mě, ať taky běhám. A myslím, že nakonec přemluvil i sestru, která teď běhá osmistovku a patnáctistovku. Takže jsme jí předali pomyslný štafetový kolík.

Takže u Zemaníků to funguje na bázi přemlouvání?
Ne, to zas až tak o přemlouvání není, spíš jde o nenásilnou domluvu (smích).

A kdo má hlavní slovo?
Nevím, to je takové zapeklité… Máme demokracii (trenér Vladimír Černý: Pamatuji si, jak jsme v roce 2010 řešili u Zemaníků doma, jestli Kuba půjde, nebo nepůjde do Ostravy. A pak jsme totéž zopakovali o pár let později a s jejich maminkou jsme přemítali, zda Anička za námi půjde, nebo ne. No, až už ji máme taky. A musím říct, že s oběma se pracuje velmi dobře).

Takže se dá říct, že rodina Zemaníků žije atletikou?
Snad ano, mamka sbírá pořád nějaké údaje a fakta, dělá nám kroniku, ať je pak nač vzpomínat ve stáří.

Vraťme se zase zpátky přímo k vaší atletice. Co vám momentálně chybí k tomu, abyste se už dostal řekněme do evropské špičky?
Jednak věk. Sice mám už pár let za sebou, ale pořád tam je vidět progres, každý rok se posunuju a posunuju. Ta špička je však pořád ještě jinde. Zkrátka člověk musí trénovat, nedívat se nalevo a napravo. Už vím, že jsem schopný se dostat na vrcholné akce, jen uspět na nich je pořád trošku tvrdý oříšek.

A kdybychom se na závěr podívali směrem do roku 2018, kde můžeme hledat vaše cíle?
V lednu bych byl rád, kdyby mi vyšel start na „domácím“ Czech Indoor Gala (25. ledna). Je to totiž parádní ostravský mítink, na kterém se schází slušná evropská konkurence, a pro mě je to jedna z mála možností, jak si zaběhnout slušnou halovou trojku. Dál bych se ale nerad díval. Uvidíme, jak to půjde a hlavně, zda budu zdravý.