Po havířích je poptávka! Náborový příspěvek až šedesát tisíc, po roce práce v rubání nebo na čelbě na výplatu až jedenačtyřicet a po dalším až šestačtyřicet tisíc korun! K tomu různé benefity jako třeba šest týdnů dovolené, gratis svačinky a pití do dolu, příspěvek na ubytování…

Tak lákají šachty v regionu nové pracovníky. Poptávají zejména horníky do porubů a ražeb, důlní zámečníky a elektrikáře. I na povrchu by se práce našlo dost. Má to ale háček jelikož v této republice už neexistuje učňovské hornické školství, není přísun nových, odborně zdatných lidí.

Potřebnou kvalifikaci, ale též nutné zdravotní předpoklady, má v tuzemsku opravdu málokdo. Opět tak možná dostanou příležitost slovenští a zejména polští havíři.

Hornictví dnes? Neznalý by se divil, co vše zůstává

TÉMA DENÍKU

Dá se říci, že Ostravsko a Karvinsko takřka za všechno vděčí svému „černému zlatu“. Díky němu vznikají nejprve doly, pak koksovny a železárny, což s sebou přináší jak rozvoj regionu, tak vlny přistěhovalectví.

Traduje se a dokládají to i archeologické nálezy že uhlí znali už pralidé žijící v oblasti petřkovického Landeku, kde jsou dodnes zřetelné výstupy slojí na povrch. Těžba samotná začíná na Burňi v dnešní Ostravě okolo roku 1766 a deset let nato v tehdejší Karviné.

Práce v podzemí černouhlené šachty. Ilustrační snímek.

Hornictví se rozvíjí ruku v ruce s poptávkou po uhlí, tedy strategické surovině. Ze štol dobývaných kylofy (krumpáči) a svážené točkami (kolečky) se rychlostí odpovídající průmyslovému boomu přechází na parní stroje, těžní klece, důlní ventilátory, bezpečnější trhaviny, elektrifikaci…

Koně v dolech nicméně zůstávají až do konce druhé světové války a sbijaky (pneumatická kladiva) se objevují v rukou havířů dodnes. V polovině minulého století se s nimi běžně kopalo v nízkých slojích ležácích v ostravských šachtách. A tehdy platilo: Já jsem horník, kdo je víc?

Ostravští havíři už však od roku 1994 fárají jen na Karvinsku a donedávna i na Frýdecko-Místecku (na šachtách Paskov, Staříč, Chlebovice a Sviadnov). V moravskoslezské metropoli se nekope prý by se to nevyplácelo. V takzvaném ochranném pilíři zůstává okolo padesáti milionů tun uhlí.

Práce v podzemí černouhlené šachty. Ilustrační snímek.

Na odpor ochránců přírody a později i ekonomické aspekty narážejí i plány dobývat uhlí pod Beskydami. Tyto plány připomínají těžní věže Dolu Frenštát fungujícího od roku 1991 v konzervačním režimu. Jediný činný důl v Ostravě je Jeremenko, který dnes čerpá důlní vody z karvinské části revíru.

Na Karvinsku je přitom po havířích sháňka i dnes. Na dolech ČSA, Lazy, Darkov a ČSM, což jsou v současnosti poslední šachty, kde se stále dobývá uhlí, chybějí havíři na ražbách dalších důlních děl i při samotném procesu těžby. Pro nábor do hornictví jsou opět nabízeny slušné příspěvky. Ale výhled pro tuto tvrdou práci je asi jen na dvanáct let…

Práce v podzemí černouhlené šachty. Důlní kombajn. Ilustrační snímek.

PŘÍBĚHY DENÍKU

Jak se dnes žije bývalým havířům, kteří zůstali v Ostravě?

PŘÍBĚH PRVNÍ

Přerod z horníka v „ajťáka“: docela si stýská po výplatě

Prachy a kvartýr! S touto, samozřejmě záhy splněnou vidinou gymnazista Tomáš před více než dvaceti lety prvně obléká fáračky. Nyní je mu šestačtyřicet a v profesním životě má za sebou obrat přímo o sto osmdesát stupňů. Živí se prací u počítače.

Práce v podzemí černouhlené šachty. Ilustrační snímek. „Když jsem věděl, že to na Paskově skončí, začal jsem přemýšlet, co dál. Ještě jako horník jsem nastoupil do zajímavého programu Razíme cestu, který pomáhal hledat nové uplatnění na trhu práce,“ vzpomíná někdejší dlouholetý razič, revírník, mechanik i zástupce vedoucího čelbového (přípravného a razičského) úseku a mechanik rubáňového (těžebního) úseku.

Po úvodním školení na šachtě Chlebovice a rekvalifikačním kurzu zaměřeném na programování na Vysoké škole báňské-Technické univerzitě Ostrava se z havíře Tomáše stává „ajťák“. Ta přeměna, jak upozorňuje, nebyla jednoduchá.

„Pak mne počítače chytly! Když se mi během kurzu zkazil domácí počítač, stáhl jsem si aplikaci do mobilu a zbytek dodělal na svém smartphonu…“ popisuje současný softwarový tester ve společnosti NetDirect vytvářející internetové e-shopy.

Když se mu zasteskne po šachtě, je to mimo jiné v souvislosti s penězi jako technik si v havírně přišel samozřejmě na víc. „Nová robota mě ale baví. Pro kolegy jsem zpočátku byl kuriozita horník jako ,ajťák‘, divili se. A v práci jsou světlo i okna,“ dodává.

PŘÍBĚH DRUHÝ

Když šachta vezme zdraví: bez renty nejistá existence

Kvartýr a prachy! I pro Romana (42) důvod, proč se po vojně nevrátit do martinovského masokombinátu k původní profesi řezníka. Dvacet a půl roku odfáraných na šachtách Paskov, Staříč, Sviadnov a Chlebovice se mu ale podepisuje na zdraví a ovlivňuje i možnost najít si novou práci.

Práce v podzemí černouhlené šachty. Ilustrační snímek. „Momentálně mám jen příspěvek od státu vyplácený propuštěným horníkům prostřednictvím státního podniku DIAMO,“ uvádí bývalý horník znalý veškerých pracovních operací v nízkém paskovském pluhovém rubání a posledních devět let působící v úseku trhacích prací jako střelmistr.

„Roboty se po těch letech jako asi každý chlap ze šachty neštítím. Umím s výbušninami, zvládnu řezničinu, hodně věcí ve stavebnictví. Ale nikde mne nezaměstnají, protože nemám vyřešenou rentu ze šachty,“ popisuje. Problémy má s rukama, takže na spoustu oborů může zapomenout.

Rentu mu přiznávají jak „horničtí“ doktoři v Karviné, tak specialisté v Ostravě. „Jen z hygieny to trvá. Mají na to tři až šest, výjimečně i dvanáct měsíců. Ze šachty jsem odešel vloni na Štědrý den…“ říká nezaměstnaný. Bez konečného verdiktu o chorobě z povolání jím tak nadále zůstane.

„Nikdo si nevezme do práce chlapa s nevyřešenou minulostí. Aby mu pak po zaškolení odešel na dlouhodobou nemocenskou nebo musel být přeřazen na něco méně náročného,“ vysvětluje Roman. Záležitost s rentou ho štve o to více, když zjišťuje, kolik je aktuálně volných příležitostí!

K TÉMATU

Unikátní štola ve Staříči Důl Anselm v Landek Parku v Petřkovicích, Důl Hlubina v Dolní oblasti Vítkovice i Důl Michal v Michálkovicích to jsou zavedené hornické skanzeny, o nichž mají lidé i mimo moravskoslezský region určitě ponětí. Málokdo ale ví o unikátní cvičné štole ve Staříči na Frýdecko-Místecku vybudované na dohled Dolu Staříč, a to původně pro potřeby zdejších nových pracovníků. Uvnitř jsou poněkud starší, nicméně stále funkční technologie od pásových dopravníků přes elektrocentrály a komunikační zařízení po čelbové vrtačky či nakladače a dobývací pluh v porubu. Ten je nízký, že se „profárává“ po kolenou! Cvičná štola je běžně přístupná veřejnosti, více informací o ní najdete na webu www.okd.cz.

Tradice šachťáků zůstává Hornické tradice nectí jen chlapi fárající na šachtách a s nimi tisícovky vyřazených či penzionovaných zaměstnanců dolů, kteří jsou sdruženi v bezpočtu klubů. Večery zvané šachťáky pořádají také studenti a akademici z Hornicko-gegologické fakulty Vysoké školy báňské-Technické univerzity Ostrava. Neznalí (bez urážky zvaní smrdutí fuxové či fuxice) se na nich ocitají doslova v jiném světě. Vše se odehrává souladu s „pivním zákonem“ a pod taktovkou prezidia, hromadně se pějí hornické karmíny (písně), pije se mast (pivo), k tomu hraje smečka (kapela), pronášejí se švefly (vážná pojednání o nevážných věcech)… Vyvrcholením šachťákové sezony se stává slavný skok přes kůži vstup do cechu horníků, jehož absolventi se stávají semestry či semestrikami.