Jak on sám říká, na stará kolena se rozhodl věnovat tomu, co ho baví a konečně začal fotografii i studovat. „Spoustu volného času ale trávím tím, že si vydělávám třeba rozvážením novin na to, abych mohl krámek utáhnout," říká.

Sám jste řekl, že rodiče vás k fotografování nevedli. Jak se u vás tedy objevila vášeň pro fotografování?

Začal jsem fotit v deseti letech. Byla to náhoda. Dostal jsem totiž bakelitový fotoaparát Pionýr, který v té době stál šedesát čtyři korun, což bylo pro mě nebývalé množství peněz, když lístek do kina stál tehdy dvě koruny. Přihlásil jsem se pak do kroužku fotografování v domě pionýrů. Postupem času už jsem fotil lépe. Po nějakém čase odešel jeden z vedoucích kroužku, pak ho následoval druhý a mezitím jsem dosáhl plnoletosti, a tak jsem začal kroužek vést sám. Kroužek by totiž jinak zanikl, i když jsem měl před vojnou, ujal jsem se toho, a po vojně jsem zase navázal.

Jaké je vaše původní povolání?

Jsem elektrikář, kdysi jsem se tím i živil. Pracoval jsem ve Vítkovicích, pak jsem dělal sedm nebo osm let ve Fifejdské nemocnici na dialýze. Nebožtík Franta Řezníček tehdy otevřel školu fotografie v Domě kultury OKD, já se k němu přidal a seznámil se s dalšími blázny do focení. Trvalo to dva roky. Učil tam i Jiří Kráčalík, co organizuje Mezinárodní festival outdoorových filmů.

Kdy jste otevřel Kamrlík Fotografie?

Je to už sedmnáct let, co jsem to tady převzal po paní Řezníčkové. V krámku byla původně galerie s různými uměleckými předměty. Bylo to tu ale takové prázdné a hrozně málo fotografií. Když pak chtěli Řezníčkovi skončit, řekl jsem si, že je nejvyšší čas začít dělat něco, co mě baví. Mezitím jsem se několikrát neúspěšně hlásil na Institut tvůrčí fotografie do Opavy, nakonec jsem se tam konečně na stará kolena dostal. Takže jsem otevřel Kamrlík Fotografie, měl víc času na fotky a ještě jsem začal fotografování studovat. Postupně jsem krámek zaplnil fototechnikou.

Odkud fototechniku získáváte?

Většina je v komisním prodeji, nevykupuji to. S nástupem digitálů zmizelo z prodejen všechno, co se týká klasické fotky, takže jsem to začal nabízet a soustředím se na to, co jinde nemají. Tím to mé vytrucované království vzniklo. Relativně mi tím přibylo zákazníků, ale je to spíše o zábavě než o nějakém byznysu.

Kdo patří mezi vaše zákazníky?

Je to hodně mladých lidí, ze středních fotografických škol, kteří s fotkou začínají. Chodí si jak pro materiály, tak pro radu. Kromě zboží u mě mohou zákazníci vidět i výstavy fotek. Je toho sice míň, ale aspoň se vystaví opravdu to, co za to stojí. Co je takovou perličkou, je to, že jak měl Jindřich Štreit v Ostravě na asi dvanácti místech výstavu, tak tady u mě měl také výstavu. A byla to vlastně taková utajená premiéra zátiší, protože on je ve světě známý spíše jako dokumentarista.

Kdybyste měl jmenovat nějaké osobnosti, kterých si vážíte a které už k vám do obchůdku zavítaly, kdo by to byl?

Nejvíc si asi vážím Jindřicha Štreita. Měl jsem tady fotky i od Tarase Kuščynského, od Petra Helbicha, měl jsem tu i krásnou výstavu litevských fotografů. Teď jsou tu fotky Yari Beňa, který u nás není moc známý, ale bristké časopisy mu často otiskují fotky. Občas přijdou i Viktor Kolář, Fedor Gabčán, prostě nestorové ostravské fotografie. Z těch známějších třeba Dita Pepe.

V poslední době začal stoupat zájem o analogové fotoaparáty. Jak to vnímáte?

Ano, dá se to říct. Nikdy se to ale už nevrátí do stavu, který byl kdysi. Lidi začali vyhledávat klasickou techniku možná i díky touze po relaxaci. Mají prostě dost různých displejů a ovládačů, protože se s tím setkávají všude a mnohdy jsou nuceni s tím dělat i v práci. Takže si raději ve volném čase vyjdou ven s nějakou mechanickou mašinkou nebo i bez závěrky jenom s černým kloboučkem a lapají světlo a stíny.

Existují při fotografování nějaká základní pravidla?

Žádné zákazy typu neuřezej nikomu na fotce nohy už právě ani moc neplatí. Byl jsem na vernisáži šéfa Institutu tvůrčí fotografie profesora Birguse a viděl jsem, že na všech fotografiích má všechno usekané, a člověk si při pohledu na fotky říká, že jde spíše více o to, co se už na fotku nevlezlo. Donutí tak člověka přemýšlet o tom, jak pokračuje skutečnost na ploše, která už není zachycená. Dnes všechna ta zkostnatělá pravidla neplatí.

Fotíte ještě?

Fotil jsem před revolucí pro noviny spíše takové ilustrační snímky. Dneska už toho není třeba tolik a navíc je u novin tolik dobrých fotografů, že už se tím nezabývám. Fotím na kinofilm nebo na střední formát, nejraději mám čtverečky. Má to své kouzlo. Fotím fotoaparátem ze sedmdesátých let jen tak pro radost. Sem tam někde fotky i uplatním nebo se zúčastním nějaké soutěže. Vždycky vyprávím jako perličku takový největší úspěch, který trval opravdu jen okamžik. Vystavoval jsem tehdy jednu fotku malovaných sklípků z Jižní Moravy na chodbách největšího hotelu v Kuvajtu. A jak začala válka v zálivu, hotel v okamžiku lehl popelem a bylo po výstavě.

Co rád v Ostravě fotíte?

Fotím tehdy, když mám chuť, a v tu chvíli je mi jedno, co fotím. Člověk se někdy dostane do takového tranzu, kdy nesleduje hodinky a jenom fotí. Ale to znají všichni fotografové a vůbec tvůrčí lidé. Fotím podle příležitosti i portréty třeba svých známých nebo lidí, kterých si vážím. Bohužel člověk zjistí, že nejmíň fotil své blízké, až když už tu nejsou. Mám rád oslavy Colours v ulicích Ostravy, lidé jsou uvolnění a vůbec neřeší, že je někdo fotí. Nepřetvařují se a chovají se přirozeně.