V našem regionu, kde je 90 procent obyvatel z hlediska dodávek pitné vody závislých na zdrojích v podobě horských a podhorských nádrží, jsme na rozdíl od jiných částí země nezaznamenali výraznější problémy s dodávkami pitné vody. A jak říká v rozhovoru pro Deník generální ředitel největší vodárenské společnosti v regionu – Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava – Anatol Pšenička, tyto problémy se týkaly zejména malých odlehlých lokalit závislých na místních zdrojích vody, kde dodávky vody zajišťují obce.

V centrálním systému pro výrobu a dodávky pitné vody pro region – Ostravském oblastním vodovodu, který vlastní a provozuje SmVaK Ostrava – nikdo ani v extrémně horkém a suchém roce 2015 žádný problém nepocítil. „Vždy jsme i v průběhu suchých let dokázali využít technické možnosti systému. V případě, že chyběla například voda v nádržích v Beskydech, dokázali jsme navýšit její dodávky z podhůří Jeseníků. Platí to samozřejmě i naopak,“ uvedl Anatol Pšenička.

Co náš kraj a sucho v roce 2020. Jsou důvody k obavám?

Lidé, kteří v našem regionu odebírají pitnou vodu pocházející z nádrží v Beskydech a podhůří Jeseníků, kterou následně upravujeme v našich úpravnách vody v Podhradí, Nové Vsi u Frýdlantu a Vyšních Lhotách, se obávat nemusí. A těch je zhruba jeden milion. Všechny nádrže mají v tomto ohledu naplněnou kapacitu, která by čistě matematicky stačila na tříletou spotřebu pitné vody v kraji. I kdyby vůbec nezapršelo. Když sečtete, kolik vody je v současnosti v Morávce, Šancích, Kružberku a Slezské Hartě, dostaneme se k číslu 250 milionů kubíků vody. To je impozantní zásoba.

Co si máme pod tímto číslem představit?

Například SmVaK Ostrava dodává pitnou vodu více než 700 tisícům koncových zákazníků v regionu a dalším 300 tisícům v lokalitách, kde infrastrukturu provozují jiné společnosti a dále z velké části distribuují naši vodu (Ostrava, Hlučín, Studénka…). Ročně vyrobíme 60 milionů kubíků vody. Je to trochu hra s čísly, ale jako příklad to, myslím, poslouží dobře. Takže v nádržích sloužících pro vodárenství, které má ve správě Povodí Odry, je vody dostatek.

Takže můžeme být v klidu?

Samozřejmě nechci lakovat nic na růžovo. Problémy se můžou objevit v menších lokalitách, které na centrální systém napojeny nejsou a využívají například místní zdroje podzemní vody. V zimě bylo sněhu pomálu, a právě tyto zdroje nemusí být v důsledku toho dostatečně doplněny. Většinou jde o podhorské a odlehlé lokality, kde vodovod provozuje obec. V případě našich lokálních zdrojů, kterými zásobujeme zhruba čtyři procenta lidí, nás upřímně řečeno nejvíc trápí důsledky kůrovcové kalamity v Beskydech. Vytěžená lesní plocha nedokáže vodu zadržovat, ta po deštích rychle odtéká pryč a nedokáže se vsáknout. Takže v suchých obdobích je zde vody málo, v případě prudkých dešťů naopak voda odtéká velmi rychle pryč. Nevsakuje se, ale zakalená směřuje rychle z hor do údolí. To je pro naše technologie v úpravnách vod velice náročné. Mluvím například o některých lokalitách na Třinecku. Ze své pozice můžu mluvit jen o zásobování pitnou vodou, kde výraznější problémy pro letošek s ohledem na dostatek vody pro naše odběratele nevidím. Jinak se na situaci po zimě, kdy bylo opravdu minimum sněhu, pochopitelně budou dívat lesníci, zemědělci nebo rybáři. Ale vrátím-li se zpět k úvodu otázky, potom odpovídám takto. Lidé napojení v našem regionu na centrální vodárenský systém Ostravského oblastního vodovodu můžou být letos v klidu.

Pojďme ke společnosti, kterou řídíte. Jaký byl loňský rok pro SmVaK Ostrava jako největší vodárenskou firmu v regionu, jejíž vodu pije více než milion lidí v kraji? Co se vám povedlo?

Začnu tím, co je pro nás nejdůležitější, a to jsou spokojení odběratelé. Můžu říct, že v průběhu celého roku se nám podařilo zajistit stabilní dodávky kvalitní pitné vody všem našim odběratelům a bezproblémové odvádění vody odpadní. Samozřejmě jsme museli řešit běžné provozní problémy, ale vždy jsme se snažili, aby to lidé pocítili co nejméně, což se nám dle mého názoru podařilo. A je třeba říct, že náš region patřil při pohledu na Českou republiku k těm, kde bylo problémů nejméně. V řadě lokalit v zemi závislých především na lokálních zdrojích podzemní vody museli řešit podstatně více problémů než my. Kvůli suchu museli v krizových obdobích navážet vodojemy cisternami, půjčovat si cisterny od státních hmotných rezerv a podobně. My jsme dokázali v případě potřeby manipulacemi ve vodovodních sítích zajistit dostatek kvalitní vody v potřebném množství všem. Buďme na náš region hrdi. Ostatně to, že jsou s námi naši odběratelé z řad domácností, podniků nebo obcí a měst spokojeni, nám na konci roku potvrdil průzkum, který jsme provedli. Pozitivní výsledky mi udělaly radost.

Čím si pozitivní hodnocení vysvětlujete?

Těch aspektů bude asi více. Radost mi například udělalo to, že lidé vnímají profesionalitu a vstřícnost našich lidí v terénu, když je potřeba řešit provozní problémy nebo poruchy. Zajímavé také bylo, že až na výjimky lidé pozitivně vnímají, jak se staráme o svůj majetek. Vlastně to přímo odráží to, že každoročně roste objem prostředků, které do našeho majetku vkládáme. Letos to bude rekordních téměř 900 milionů. Samozřejmě, když se za několik milionů opraví silnice nebo postaví nový most, všimne si toho každý. Třeba proto, že ho půl roku obtěžuje objížďka a zdržení na trase. Když my investujeme do našich největších úpraven vody stovky milionů korun, nikdo to neřeší, protože mu doma z kohoutku teče kvalitní pitná voda kdykoliv, a všechny naše stavby se snažíme naplánovat tak, aby je nikdo negativně nezaznamenal. To platí ostatně i pro čistírny odpadních vod. Málokdo z nás přemýšlí o tom, kam směřuje voda ze sprchy nebo dřezu a co se s ní musí všechno stát, než se může vrátit zpátky do přírody.

Lehce jsme se dotkli kvality vody. Jak je na tom v tomto ohledu náš region? Existuje třeba nějaké srovnání se zbytkem země?

I v tomto ohledu můžeme být hrdi na to, v jakém regionu žijeme. Lidé tady pijí skutečně velice kvalitní vodu. Zjednodušeně se dá říct, že na jednu stranu jsou velkou výhodou kvalitní zdroje vody – údolní nádrže v Beskydech a podhůří Jeseníků. Nad Šancemi nebo Morávkou je skutečně vyvíjena jen minimální zemědělská nebo jiná aktivita, která by měla na kvalitu vody negativní vliv. Nemusíme tedy na rozdíl od jiných částí země řešit problémy s pesticidy a podobnými látkami ve vodě. Napadá mě třeba Plzeň, která musela z dotačních prostředků velmi nákladně investovat do nové technologie úpravy vody. To se samozřejmě skokově projevilo v ceně vody. No, a samozřejmě je třeba říct, že technologie úpravy vody jsou také velice moderní, reflektují nástup nových technologií. Vezměte si, že před několika lety jsme do naší největší úpravny vody v Podhradí u Vítkova investovali více než 120 milionů korun. Například právě do lepší úpravy vody v podobě ozonizace, která dokáže z vody z Kružberka lépe odstraňovat zbytky mikroorganizmů. Nyní za více než 125 milionů korun rekonstruujeme největší beskydskou úpravnu v Nové Vsi. Toto vše také přispívá k tomu, že dodávaná pitná voda je velmi kvalitní.

Poukázali jsme na jedno citlivé téma, kterým je cena vody. Je voda drahá, jak někdy slýcháme? Proč stojí tolik, kolik stojí? Je její cena adekvátní? Těch podotázek se otevírá mnoho…

Nepopírám, že ze strany politiků na všech úrovních pravidelně slýchám poznámky týkající se cen vody. Téma také dlouhodobě rezonuje veřejností. I když tady se mi zdá, že tyto hlasy mírně polevují v souvislosti s tím, jak se více řeší problematika sucha, kdy si lidé začínají uvědomovat, že kvalitní pitná voda je něco, co má svou hodnotu. Ceny vody ale neurčují vodárenské společnosti. Náš obor je regulován. Musíme pro výpočet ceny splňovat všechno, co nám ukládá regulátor. V tomto případě ministerstvo financí. A to děláme. Kvalitní pitná voda je něco, co má svou hodnotu. My v ceně musíme odrážet náklady, které s výrobou pitné vody a odváděním a čištěním odpadní vody máme. Platíme daně, platíme zaměstnance, platíme energie, platíme nákup technologií, musíme investovat do obnovy infrastruktury a oprav. Ani my navíc nemáme vodu zdarma a platíme státu za to, že můžeme vodu, v našem případě převážně z přehrad, odebírat. Takže ano, vodné a stočné v čase roste, ale nutně musí odrážet náklady, které jsem zmiňoval. Myslím, že se nechceme vracet do doby, kdy bylo vodné dotováno státem. To bylo v důsledku mimo jiné velmi neekologické a lidé nepřemýšleli o tom, jestli jsou ve využívání vody z kohoutku odpovědní k okolnímu prostředí. A jestliže je letošním tématem Světového dne vody klimatická změna, můžu vaši otázku shrnout také takto: Tím, že platíme za vodu cenu, která odráží náklady spojené s její výrobou a následným vyčištěním, musíme se také zamyslet nad tím, že jde o surovinu, která má svou hodnotu. A pak se s ní snažíme zacházet odpovědně a ohleduplně.

Anatol Pšenička pracuje v manažerských funkcích ve vodárenství od roku 2000, kdy zahájil svou kariéru v branži ve společnosti AQUA Příbram jako zástupce generálního ředitele. V letech 2004 až 2009 působil jako generální ředitel v této firmě, která se později přejmenovala na 1. SčV. Následně do konce roku 2013 řídil z pozice generálního ředitele Středočeské vodárny a.s. ze skupiny Veolia Česká republika. Dále pracoval jako poradce a konzultant ve vodárenství i jako člen představenstev společností. Absolvoval bakalářské studium oboru Inženýrská ekologie na Pražském technologickém institutu, inženýrský titul v oboru Marketingová komunikace získal na VŠFS v Praze. Ve volném čase se věnuje rodině, fotografii, kynologii nebo hudbě.