„Pokud si uvědomíme, že naši pojištěnci mají dostupnou téměř jakoukoli péči, prakticky bez omezení a čekací doby nejsou přitom přehnaně dlouhé, tak nelze mluvit o krizi. Tato péče je minimálně stejně tak kvalitní jako v západní Evropě, pouze s tím rozdílem, že je pořizována za výrazně nižší ceny,“ říká v úvodu rozhovoru Káňa, kterého jsme se zeptali i na další otázky. Například na to, jestli hrozí omezování zdravotní péče i na případné reformy.

Skoro to vypadá, že stav českého zdravotnictví vidíte skoro v růžových barvách…

A proč ne? Jsou zde nezpochybnitelná fakta. Kromě zmíněného pozitivního hodnocení zdravotní péče je i v ostatních ukazatelích český systém zdravotního pojištění naprosto funkční. Výběr pojistného je téměř stoprocentní, provozní náklady zdravotních pojišťoven činí kolem tří procent z vybraných peněz a jsou nejnižší v Evropě. V průměru tak platí každý jednotlivý pojištěnec na správu svého pojištění okolo padesáti korun měsíčně. To je méně než například měsíční platba za pronájem elektroměru, kterou přitom úhrada spotřebované elektřiny teprve začíná.

Jsou tady ale i jiné názory. Proč se ještě nedávno chystaly tisíce lékařů k odchodu?

Odejít chtěli především lékaři v nemocnicích, kteří jsou nespokojeni se svým ohodnocením. Zde je nutné si všimnout, že hlavní argumenty nebyly tentokrát namířeny proti pojišťovnám, ale odkazovaly na nehospodárnost systému, předražené nákupy přístrojové techniky. A zde jsme u odpovědnosti jednotlivých managementů nemocnic. Na základě protestu jedné skupiny lékařů však rozhodně nelze natírat na černo celý systém.

Objevují se i varování, že hrozí pokles peněz na úhrady péče lékařům a tím i omezení zdravotní péče…

Do omrzení opakuji, že nelze házet pojišťovny do jednoho pytle. Revírní bratrská pokladna počítá letos se stejným objemem péče jako v loňském roce a platby lékařům bude v průměru dokonce zvyšovat. Máme rezervy z minulých let a nedopustíme, aby našim pojištěncům byla omezována péče.

I ve zdravotnictví se hodně mluví o reformách…

Zdravotnictví vyžaduje určitou míru společenského konsensu. Bavme se o standardech a nadstandardech, o kontrole kvality péče, o kontrole hospodárnosti při nákupu přístrojové techniky, kontrole předepisování léčiv, výchově a vzdělávání pojištěnců a podpoře jejich zájmu o vlastní zdraví. Zásadní změny zavádějme postupně, po zralé úvaze a nejlépe se širokým souhlasem napříč politickým spektrem. Zdravotnictví není laboratoř, která si může dovolit luxus systému pokus − omyl.