S vetešníky se roztrhl pytel po sametové revoluci. Tento typ podnikání lákal mnohé možností lehce vydělaných peněz, když na starých půdách či ve sklepích se daly objevit zajímavé a dobře zpeněžitelné kousky, které jejich majitelé považovali spíše za odpad.

Dnes už jde spíše o byznys srdcařů, provoz vetešnictví musíte mít také jako svůj koníček. Je to i případ rodinného podniku v Ruské ulici ve Vítkovicích. „A pomohla tomu vlastně náhoda,“ říká jeho majitelka Vendula Fečkovičová.

Co vás tedy přimělo k tomu, že se věnujete nákupu a prodeji starožitností, nábytku, hraček, prostě že provozujete vetešnictví?
„Fungujeme od roku 2017, vše začalo to v malinké dílničce, kde jsem měla v plánu s kamarádkou příležitostně zrenovovat kus nábytku a prodat ho do již navrženého interiéru. Ale tak to osud nechtěl, při nákupech jsem se seznámila se svým partnerem, který mi splnil sen otevřít si malou prodejnu, kde jsem chtěla realizovat své další nápady. Po dvou letech jsme se přestěhovali do Vítkovic, do této kouzelné vily z roku 1886 a otevřeli velké vetešnictví, které už se prolíná i s prodejem starožitností.“

Prodáváte jen zboží, které vykoupíte?
„Pro zboží si převážně jezdíme do Čech, protože tam je sortiment poněkud jiný a u nás v regionu žádoucí. Spolupracujeme s různými jinými vetešnickými obchody v celé republice, vzájemně si pomáháme, vozíme si zboží, které je pro kolegu zajímavé a žádoucí. Je to jako droga, myšleno v dobrém. Jak tomu jednou propadnete, není cesty zpět.“

Lze si získat k některým věcem, které byly původně určeny k prodeji, určitý vlastnický vztah?
„Člověk někdy neodolá a určitou věc, která je mu něčím blízká nebo je pro něj zajímavá, si nechá. Ač by o tom věděl, tak je chycen a začíná určitá forma sběratelství. Já se zamilovala do starožitných panenek a kočárků, muž sbírá retro plechová auta. Pak zjistíte, že by se vám vlastně hodilo to, či ono a už to jede: sošky, dózy, nábytek… Když koupíte lepší, to původní prodáte a necháte si novou, zajímavější.“

Poznáte okamžitě, jakou má věc hodnotu?
„Při koupi zboží od zákazníků například na prodejně je nejhorší citové pouto. Hodnota věci může být prakticky nulová, ale hodnotu citovou nejsme schopni zaplatit ničím.“

Musíte se často dohadovat o ceně, nebo lidé akceptují tu vaši?
„Zboží si samozřejmě musíme vybírat, vykupujeme to, co je ještě dále prodejné, nemůžeme vzít vše. Naši cenu lidé převážně respektují, jak tu nákupní, tak i prodejní. Někteří si ale myslí, že s se námi můžou o ceně dohadovat jak na tržnici. Ale ne vždy a u všeho to lze. Máme poměrně vysoké režie, na slevě se někdy, když to uznáme za vhodné, domluvíme. Není to však pravidlem ani povinností. To je asi rozdíl mezi námi a obchodem se starožitnostmi, kde by si to zřejmě zákazníci nedovolili. U nás mají možnost většího výběru, opravdu od veteše po drahé zboží, každý si najde ten svůj koutek. Snažíme se, aby byli všichni spokojeni, cítili se u nás dobře, odpočinuli si, vypnuli od každodenní rutiny a stresu a vrátili se třeba do svého mládí a dětství. Což se nám, podle ohlasů, daří.“

Získali jste si už i stálé zákazníky, kteří vás navštěvují pravidelně?
„I takových je dost, a hodně mne také těší, když nás navštíví lidé z jiných měst a nakupují u nás, nebo že se o našem vetešnictví mluví třeba v Praze, kde podobných prodejen musí být spousta. Přesto si lidé udělají výlet, obětují svůj čas a přijedou k nám. Radost mám i z každého komentáře například na sociálních sítích, to je odměna za naši tvrdou práci, kterou miluji a nevyměnila bych ji za žádnou jinou.“