Čím jste chtěla být jako malá? Táhlo vás to vždy k umění a práci s lidmi?
Nevybavuji si, že bych měla nějakou konkrétní představu, čím se chci v dospělosti stát. Spíš se velmi brzy ukázalo, že tíhnu ke kreslení. Máma na mě musela pravidelně čekat ve školce, až si dokreslím obrázek. Co se týče práce s lidmi, asi ve mně ten předpoklad od dětství už byl. Vždycky jsem dobře vycházela s ostatními vrstevníky, často mě někdo vyhledával, aby se mi svěřil. Každopádně nic z toho, co se na mé profesní cestě odehrálo, jsem dopředu příliš neplánovala. Prostě jsem jen dělala, co mě bavilo v daný čas a nechala se tím vést.

Jak dlouho už se arteterapii věnujete a co vás k ní přivedlo?
Arteterapii se v praxi věnuji od roku 2014. Na vysoké škole, kde jsem studovala obor Učitelství výtvarné výchovy, jsem někdy ve třetím ročníku psala seminární práci o arteterapii. Velmi mě to téma zaujalo. V průběhu studií mě začaly zajímat různé způsoby, jak pracovat s výtvarným uměním ve vztahu k lidem, tak aby umění neexistovalo jen samo pro sebe, ale aby mohlo mít nějaký další účel, například právě umění jako cesta ke zdraví.

Po ukončení vysoké školy jste se tedy vzdělávala dál.
Ano, po státnicích jsem nastoupila do dvouletého kurzu arteterapie v rámci programu Celoživotního vzdělávání na Masarykově univerzitě v Brně. První rok byl hodně sebezkušenostní, druhý víc praktický. V praxi jsem pak začala arteterapii vnímat vyloženě jako nastoupenou osobní cestu, spíš než jako zaměstnání.

Hana Sakmarová (32)
se narodila v Ostravě a strávila zde i školská léta. Po vysoké žila několik let v Brně, kde působila jako knihovnice v Knihovně Jiřího Mahena, s níž dodnes spolupracuje. V současnosti se v rámci centra Mens Sana věnuje individuální i skupinové arteterapii. Kromě umění miluje knihy, přírodu a hudbu, což se projevuje v její sbírce lidových a etnických hudebních nástrojů. Jejím snem je dozrát k napsání či ilustrování knihy.

Pracujete v centru psychosociální pomoci Mens Sana. Mohla byste svou práci arteterapeutky přiblížit?
Má práce v Mens Saně je práce na plný úvazek, takže ateliér je otevřen od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin. Každý člověk je jiný, má jiné stesky, potřeby, nachází se v určité životní situaci a psychickém rozpoložení, proto žádné arteterapeutické sezení není nikdy stejné. Hodně záleží, jestli se jedná o individuální práci nebo skupinovou lekci. U individuální práce reaguji na aktuální stav, navazuji tematicky na to, co se rozpracovalo minule, na základě toho se rozhoduji o rámci, ve kterém se s klientem ve stanoveném čase budeme tvořivě pohybovat.

A u skupinových sezení?
U skupinových sezení pro širokou veřejnost, kde je hlavním cílem relaxace a sebepoznání, se dá postupovat standardně. Na začátku proběhne uvítací kruh, poté nějaká krátká zahřívací aktivita za účelem uvolnění a zpřítomnění všech zúčastněných. Následuje hlavní tvořivá část s určitým zadáním a dostatek času na tvoření. Na závěr se scházíme opět v kruhu a slovně reflektujeme prožité. Vzniklá díla slouží jako fyzický artefakt, o který můžeme svůj prožitek opřít. Takové sezení většinou trvá dvě až tři hodiny a končí rozloučením v kruhu.

S jakými lidmi většinou tvoříte?
Cílová skupina je široká, jedná se o lidi s duševním onemocněním nebo s kognitivní poruchou po nemoci či úraze mozku. Vzhledem k tomu, že každý klient je jiný a má zcela specifické potřeby, podle toho vypadá i má péče. Některým se věnuji intenzivně, některé nechávám pracovat samostatně. Někdo udrží pozornost jen půl hodiny, jiný tu stráví několik hodin. Někteří klienti vyžadují klid a samotu, pro jiné je společnost dalších lidí a konverzace vítanou vzpruhou. Snažím se vše rozplánovat tak, aby byl ateliér po celý den bezpečným a příjemným prostředím pro všechny příchozí.

Setkáváte se ve svém zaměstnání i s nějakými těžkostmi?
Lidé často očekávají, že jít na arteterapii bude jako jít ke kartářce. Že něco nakreslí a vy jako arteterapeut jim řeknete, co to znamená, co je v jejich životě špatně a jak to co nejrychleji vyřešit. Na arteterapeutickém sezení, jak ho nastavuji já, jsem pro klienta pouze průvodcem, který zajišťuje bezpečí, psychickou pohodu, otevřený dialog a povzbuzuje na dobrodružné cestě objevování sebe sama tak, aby si na všechny otázky, člověk odpověděl sám. V ateliéru Mens Sany převažuje individuální a expresivní forma arteterapie, i když občas zabrousíme i jinam podle možností a potřeb.

Stejně jako jiní terapeuti, i arteterapeut musí mít určité vzdělání. Je nutné získat i certifikaci?
V současné době Česká arteterapeutická asociace požaduje, aby měl arteterapeut vysokoškolské vzdělání humanitního zaměření a akreditovaný kurz či psychoterapeutický výcvik o určitém rozsahu hodin. Podmínkou pro výkon profese by mělo být také soustavné rozšiřující vzdělávání v daném směru. Je to živý nepředvídatelný proces, který od jednotlivce vyžaduje pokoru, pružnost, empatii, trpělivost a moudrost. Hodí se prostě mít rád lidi a umět jim naslouchat (usmívá se).

Co je podle vás podstatou arteterapie?
Arteterapie je takové ostře a odborně znějící slovo, ale obsah toho pojmu je vlídný. Práce s vnějšími a vnitřními obrazy, nespoutaná výtvarná tvořivost, svobodné vyjadřování vnitřního navenek, to všechno je úžasná cesta sebepoznání, a tedy i cesta ke zdraví. Není to jediná cesta, ale někomu může hodně sednout a urychlit proces, který by byl jinak zdlouhavý, komplikovaný nebo zdánlivě neřešitelný.

Všímáte si ve společnosti změn v přístupu k psychickému zdraví?
Vnímám, že se poslední dobou proměňuje obecný pohled na zdraví. Mnoho lidí je nemocných, ať už na těle nebo na duši, a tradiční západní přístup u chronických problémů selhává. Lidé pak hledají jiné takzvané alternativní způsoby, jak si pomoci. Přála bych si, aby napojení na sebe a schopnost komunikovat se svým nitrem, třeba skrze obrazy, nebyla alternativou, ale normálním způsobem, jak se dostat do souladu se sebou a uzdravovat se. To je podle mě podstata, a to co osobně žiji a chci dál předávat.