Nejprve se svým otcem a později pak sám společně s dalšími řemeslníky opravoval a rekonstruoval kostely v Česku. V mnoha případech si na tuto práci musel brát dovolenou. Letos na podzim se tak Josef Gomola dočkal významného ocenění od biskupa Františka Václava Lobkowicze.

Ten mu při příležitosti slavnosti svaté Hedviky patronky ostravsko-opavské diecéze udělil ocenění za zásluhy v diecézi, a sice za celoživotní obětavou službu při opravách církevních objektů.

Dojemné ocenění

„Z ocenění jsem byl spíše nervózní, protože moc nejsem na takové ceremonie. Každopádně mě to ale hodně potěšilo a do očí se mi vlily slzy štěstí. Bylo to dojemné, protože při předání ocenění v katedrále Božského spasitele v Ostravě byla i manželka, syn a dcera,“ uvedl Josef Gomola s tím, že následně byl pozvaný na pohoštění na biskupství.

Evangelický kostel v Třanovicích. Foto: M. Kotajný
Jsme obcí, kde práce převažuje nad slovy či řečmi, říká starosta Třanovic

„Seděli jsme vedle biskupa, kterého známe už hodně dlouho, protože byl na naší svatbě před sedmatřiceti lety. Navíc jsem mu omítal kostel v Mariánských Horách a také zdil garáž,“ pokračoval Gomola.

Ten opravám a rekonstrukcím kostelů zasvětil podstatnou část života. Začal už v patnácti letech, kdy jej jeho otec brával s sebou na tuto práci. „Opravovali jsme fasády i střechy. Jezdili jsme do pohraničí, a sice tak, že jsme vždycky vycestovali na celý týden. Když jsem pracoval na šachtě, musel jsem si vždycky vzít dovolenou, abych mohl jet opravovat některý z kostelů,“ přiblížil Gomola, který postupně převzal od svého otce roli toho, kdo vždycky organizoval celý průběh rekonstrukce a nesl za ni velikou odpovědnost.

Nouze o řemeslníky

„Dodnes rád vzpomínám na to, že jsme vždycky byli dobrá parta a mohli se jeden na druhého spolehnout. Když jsem někomu řekl, co má udělat, věděl jsem, že se tak stane. Vzájemně jsme si věřili. Dnes je v tomto ohledu jiná doba. Je nesmírně těžké najít šikovné řemeslníky. Spousta lidí se nejprve ptá, co za to dostanou, byť ještě žádnou práci neodvedli. Navíc kdysi měli faráři a kněží potíže sehnat prostředky na opravy a rekonstrukce. To dneska v tomto ohledu hodně pomáhají peníze z dotací,“ popsal Gomola.

Václav Kaniok občas umožní dětem, aby si vyzkoušely tradiční řemeslo.
Svícny, krbové nářadí a teď i schodiště. Kovář ze Pstruží se výzev nebojí

Za celou dobu pak Josef Gomola zažil nespočet historek, které byly méně či více úsměvné. „Vždycky to byla náročná práce, takže bylo třeba udržovat se v dobré náladě. Vzpomínám si, že když jsme opravovali kostel v Cítově, místní části Vlíněvsi, tak jsme tam byli i volit, protože se zrovna v tom termínu konaly volby. V Srbské Kamenici jsme pak přespávali na podlaze a byli jsme tak unavení, že jsme ani nevnímali, že po nás lezli plži. V Mikulovicích jsme pak zažili situaci, kdy zedník z Třince měl vylézt ve věži z okénka, aby ji omítl zvenčí, ale otci řekl, že to nezvládne, tak jsme jej museli poslat domů,“ vzpomněl Gomola na některé okamžiky, které při opravách zažil.

Pro radu si lidé chodí pořád

Díky své zručnosti a šikovnosti si pak spoustu věcí udělal také doma nebo u mnohých lidí, kteří se na něj obrátili. „I když jsem už v důchodu, lidé za mnou pořád chodí pro rady. Mnohdy to dělám tak, že jedu k nim, kde jim přímo na místě poradím. Pak už je ale na nich, jakou variantu postupu zvolí dál,“ řekl Gomola a podotkl, že v dnešní době je znát, že někteří lidé se původně vyučili úplně něčemu jinému.

Letecký pohled na Pstruží. Archiv obce Pstruží
Pstruží pod Beskydy, nejen jedna z nejmladších vesnic v Česku věkem obyvatel

„Když pak něco dělají, tak nepřemýšlí tolik dopředu. Několikrát se mi stalo i to, že projektant nakreslil schodiště, které pak nepasovalo,“ pokrčil rameny.

Josef Gomola pak udělal mnohé také pro obec Třanovice. Čtyřiadvacet let dělal zastupitele, dvanáct roků byl radním. „Bývalý starosta mě brával jako syna. Vždycky jsme se mezi sebou domluvili, jak bylo třeba. Na obci jsem dělal kotelnu s komínem od sklepa až na střechu. Musel jsem o tom hodně uvažovat a dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo. Ostatně tak tomu bylo při všech realizacích, na kterých jsme se podíleli,“ zdůraznil.

Základní a mateřská škola v Žabni.
Žabeň, obec nedaleko Beskyd s malým hradem i kusem pralesa

„Naposledy jsem pomáhal při opravě kostela v naší obci, kde se všechno kromě elektřiny dělalo svépomocí. Otec mě vždycky učil a vedl k tomu, ať dělám tak, ať se za svou práci nemusím stydět a aby s ní byli ti, pro které ji dělám, spokojení,“ poznamenal.

A čemu přisuzuje, že je tak manuálně zručný? „Říkám, že je to boží dar. Není to o tom, že bych se učil něco, na co nemám vlohy. Mám to zřejmě dané,“ uzavřel.