Máte stovky tisíc fanoušků. Potřebujete ještě vůbec média? Nevystačila byste si už jen se svými kanály?
To se takto nedá říct. Myslím si, že každé médium (sociální sítě, televize, rádio, tisk) oslovuje jiný typ lidí. Každý hledá informace na jiných kanálech, na jiných místech. Každé médium také představuje danou osobnost jiným způsobem, má na ni jiný pohled. Pokud se někdo rozhodne žít jako veřejně známá osobnost, tak se rozhodne, že bude svůj život sdílet s médii. Sociální sítě mají ohromnou výhodu v tom, že se jedná o prostor, kde je interpret nejvíc sám sebou a je to on, kdo řídí sdělení, komentuje i obyčejné věci, svůj život a představuje sám sebe v těch nejreálnějších barvách.

Komentáře fanoušků na svých profilech často pročítáte a občas na nějaké odpovídáte. Někdy dokonce vznikne i samostatný příspěvek. Co vás donutí reagovat? A kdy naopak mlčíte a reakci si odpustíte?
Obvykle se jedná o spontánní reakce. Někdy mám potřebu konkrétní příspěvek komentovat, jindy se rozepíšu a potom to smažu. A někdy do mě vstoupí zlost, proč danou věc někdo řeší, kde na to bere čas, právo a odvahu mi něco napsat. Mě by nikdy nenapadlo psát pod post Rihanny nebo Beyoncé, že jí to nesluší, blbě se učesala nebo že její příspěvek nesouhlasí s mojí pravdou. Sítě jsou prostor, kde se člověk má svobodně představit, vyjádřit a říct, co má na srdci a taky se odprezentovat dle vlastního pocitu bez předem určených očekávání. Bez toho, zda se zalíbím všem. Nemá v tom být kalkul. Proto mě vždy vytočí, pokud mě někdo chce usměrňovat nebo mi psát, že se mám převléct nebo si nechat upravit zuby, aby byly lepší, nebo přibrat a nemít pekáč buchet místo břicha atd. Kdyby se každý staral sám o sebe tak důkladně a důsledně, jako se stará o ostatní…

Když jsme se bavily o médiích, zpětně na mě dělá dojem, že jste před nějakými dvaceti lety měla v tehdejším bulvárním časopisu Spy téměř stálou rubriku, i když jste o ni nestála. Brala jste bulvár jinak tehdy a nyní?
Časopis Spy a tohle období si pamatuju velice dobře. V té době byl tento časopis jediným plnokrevným bulvárním časopisem a byl obávaný. Spousta z nás se třásla, kdo bude v dalším čísle na obálce, jaké budou fotky a jaké téma bude skloňováno. Ve Spyi to měli dobře zmapované a byli si jistí v kramflecích a tak trochu nás měli v moci. Myslím si, že dnes je situace jiná a bulvár pochopil, že už je tolik nepotřebujeme, chtějí spolupracovat a chovají se slušně k těm, kteří jim vydělávají peníze. Umělci preferují pravdu a dnes je jednodušší poukázat na to, pokud média jednají nekale.

Patříte k hrstce umělců, kteří k úspěchu média prakticky nepotřebovali ani v době, kdy ještě sociální sítě nebyly. Coby Darinka jste se samozřejmě v televizi objevovala, ale později už jste si jela po vlastní ose a kariéru budovala především na klubové scéně. Měla jste už tehdy konkrétní záměr? Něco jste vědomě uchopila jinak, než bylo zvykem? Protože vaše fanouškovská základna má základy opravdu pevné.
Kouzlo mého dlouhodobého a pevného ukotvení na hudební scéně je dané tím, že všechno vzniklo přirozeně. Bez předem plánované cesty za úspěchem. Milovala jsem hudbu, zpívání a věděla, že to je to, co chci mít v životě napořád. Potom tyto věci mají šanci na celoživotní úspěch. Když člověk najde něco, co ho baví, na co má talent, a když do toho vloží srdce, ambici a je ochoten něco obětovat a rozvíjet v sobě ten talent a sen, tak to nemůže dopadnout jinak než dobře. O tom jsem přesvědčená.

Kdy jste si svou kariéru začala pevně a sebejistě kočírovat sama? Uvědomujete si nějaký konkrétní okamžik, nebo jste k tomu rozhodnutí zkrátka dozrála?
Určitě se to stalo tak nějak přirozeně v období puberty. Bylo to období, kdy jsem měla dost Zvonků štěstí a z Darinky jsem se chtěla stát Darou. Moje dospívání začalo trošičku dřív, poměrně brzy ze mne byl profesionál – měla jsem svoje povinnosti, a pokud jsem je neplnila, byly problémy ve škole a doma. Navíc jsem začala vydělávat peníze a vydělávala jsem více než mí rodiče dohromady. Dospěla jsem rychleji, nicméně v mnoha věcech jsem zůstala dětská, například mi zůstala hravost, tím jsem si dětství prodloužila. Z hravosti jsem hodně vytěžila i v tvorbě, pro umělce je hravost naprosto zásadní.

Působíte velmi sebejistě. Zdravou sebejistotu v sobě člověk buď má, nebo se k ní postupně po krůčcích propracovává. Jak je to u vás?
V některých věcech jsem sebevědomá, a to díky vývoji, zkušenostem a tomu, že jsem byla vždy odkázaná sama na sebe a brzy se učila činit rozhodnutí.

Kdy jste se „v práci“ prvně ozvala a jasně dala najevo, že něco bude podle vás?
Já jsem to věděla brzy, v osmi devíti se po mně chtěla poměrně zásadní rozhodnutí. Měla jsem odvahu říct: „ne“ dospělému už v patnácti. Uměla jsem odmítnout nabídku, spolupráci, písničku. V té době byli dospívající poslušnější a neměli odvahu jít do sporu s dospělými. Na rozdíl ode mne, kdy jsem měla již svoji zodpovědnost…

Byla jste dvě Darinky v jedné? V práci i jako malá holka ostřejší lokty, ale doma poslušné děvče, které pomáhalo s domácími pracemi a umylo nádobí? Nebo jste se i doma uměla ozvat, když se vám něco nechtělo?
Doma panovala úplně jasná pravidla, a přes to nejel vlak. Fungovala jsem jako každá jiná holka, musela jsem si dělat úkoly, chodit s odpadky, mýt nádobí, uklízet si pokoj. Zejména maminka byla přísná a u nás se nehrálo na to, že jsem hvězda z televize.

Zajímal a zajímá vás názor ostatních? Nebo jste se v tomto vyvíjela? Zprvu dala na názory ostatních, víc poslouchala okolí a postupně se to nějak měnilo?
Velmi pečlivě si vybírám tým, naslouchám mu a vždy si vyslechnu další názory. Nicméně zodpovědnost za finální rozhodnutí je na mně. Vždy se nakonec rozhodnu podle svého svědomí, abych později nikomu nevyčítala, že mě ovlivnil, přemluvil nebo dostrkal k nějakému rozhodnutí, o kterém jsem nebyla sama přesvědčená.

Stalo se vám, že i vy jste někdy šlápla vedle? Fakt se něco nepovedlo, i když vás ostatní varovali? Umíte si to přiznat a říct, že to nebyl dobrý nápad?
Samozřejmě že i v mém případě se často střídal pokus–omyl. A s odstupem času jsem vyhodnotila, že něco nebylo nejpovedenější. Nicméně jsem věděla, že si za všechno můžu sama, za dobré i špatné a na nikoho jiného se zlobit nemůžu, maximálně na sebe. Že jsem tentokrát nedala na radu někoho jiného, i když jsem původně chtěla. To se stává a to patří k formování a vývoji. Nikdy jsem neměla problém přiznat, že jsem něco pokazila, a třeba se tomu potom i zasmála – třeba účesům, stylingu, make- -upu –, ale to všechno tvořilo Darinku a formovalo Daru.

Co hudba? Jak moc jste v ní odvážná? Björk v nějakém rozhovoru řekla, že ví, kdy hraje na jistotu, kdy stagnuje, kdy roste, a rovnováha mezi tím není jednoduchá. Rostla jste vy s každou deskou a vždy to vybalancovala tak, abyste nerostla až moc?
V hudbě neumím kalkulovat. A od začátku mi bylo jasné, že nebudu umět a ani chtít sednout si a říct: „Teď složím písničku, co bude líbivá, komerčně úspěšná a budou ji hrát rádia.“ Myslím, že bych to uměla, ale není mi to přirozené a asi bych se za to musela stydět. Pro někoho to přirozené je a vůbec neodsuzuji ty, kdo umějí prvoplánově složit hezkou, jednoduchou a srozumitelnou písničku. Říká se tomu odrhovačka (zní to poněkud hanlivě), já to prostě neumím. Moje hudba se nemusí líbit všem, ale věřím, že dokáže vlézt lidem pod kůži a dotkne se těch, kterých se dotknout má. Nechtěla jsem, abych se zalíbila všem. Věděla jsem, že volím méně komerční a složitější cestu. Zato ale může být o to delší, zajímavější a v průniku k fanouškovi trvalejší. Což se mi po těch desetiletích také potvrdilo. (smích)

Co texty? V těch poměrně odvážná jste. Pokud jsou odrazem vás, pak odhalujete dost.
Nevím, zda jsem v textech odvážná, ale rozhodně jsem možná niternější v opisu pocitů a vjemů. Mně vadí a obtěžuje mě, když lidi opisují banální věci banálně. To, že slunce svítí, se dá říct tolika různými způsoby. To, že lásku skloňovalo milion lidí, neznamená, že se nedá popsat jinak, uchopit z jiné strany, podívat se na ni z jiné perspektivy, zabarvit, procítit. Ta hravost a to ohromný nekonečno, které na mě čekají při skládání a já do toho vždy vstupuju s určitým chvěním, kam mě to dostane, překlopí. I dnes dokážu sama sebe nadchnout, umím se překvapit, pousměju se, co hezkého mě napadne.

Jak to vlastně u vás doma chodí, když pracujete na desce? Zajímá dceru Lauru vaše práce? Chce slyšet nové singly, desku? Hodně vašich textů je poměrně intimních. Třeba taková Miesta, Nádych výdych, Pena… Nic ve vaší holčičí domácnosti není tabu?
Tvořím zásadně pozdě v noci, když spí. Nekonzultuji to s ní, některé texty jsou dospělé a nejsem si jistá, zda by je pochopila. Nicméně texty, hudbu, klipy před ní nezatajuji. A když se lehce začervená, třeba když se mě v klipu dotýká nějaký muž, kterému vyznávám lásku, tak to spolu probereme. Vysvětlím jí, že se jedná o věci, které jsem prožila či cítila já, a že některé momenty jsou metafory nebo příběhy jiných žen, kamarádek. Že to je hra, stejně jako film, kdy herečka hraje nějakou postavu a doma má přitom svého partnera. Narazily jsme na toto téma několikrát a musely jsme to vždy probrat a uvést to na pravou míru. Dnes je jí třináct let a už se lépe v písničkách orientuje.

Jak Laura snáší vaši a Matějovu popularitu? Zdá se, že zatím potřebu zcela se stranit nemá. Takže ji váš svět baví, zajímá?
Laura v tomto prostředí vyrůstá odmalička. Možná kdyby sláva přišla později, tak by pocítila rozdíl před a po. Ale tento rozdíl nepoznám ani já, natož ona. (smích) Nepamatuji si dobu, kdy mě lidi nepoznávali a nebyla jsem populární. Laura to bere přirozeně, když jí občas někdo řekne: „Jé, ty máš tu slavnou mamku a taťku z Wohnoutů, jaký to je?“ A ona jim odpoví: „Normální.“

Když už jsme se dotkly té domácnosti… Jaký pro vás byl uplynulý rok? Jste zvyklá být hodně a často mezi lidmi, necítila jste se najednou ve všech těch uzávěrách najednou sama?
V soukromí jsem spíš introvert a samotář, vystačím si s pár lidmi. Nechodím večer nikam „žít“, protože žiju poměrně rušným životem v rámci profese. Když mě chce někdo večer pozvat do klubu nebo do baru, tak se směju, že to je, jako by mě někdo zval do kanceláře. V době volna tam fakt nechodím. (smích) Paradoxně mi ten stav chvíli vyhovoval. Ale pochopitelně to potom už bylo dlouhé a všeho moc škodí. Balanc v životě je to nejdůležitější.

Bylo pro vás, pro ženu, která je velmi aktivní, těžké se zastavit?
Zastavila jsem se ráda v té první vlně. Vědomě jsem zpomalila, měla více času na Lauru, na knížky, dlouhé procházky, dlouhé rozhovory. Nemusela jsem nikam vstávat, večer odjíždět, trávit nekonečné hodiny v autě cestou na vystoupení. Ale jak jsem již říkala v předchozí odpovědi, vše má své hranice. A nakonec mi všechno začalo chybět. Stejně tak jsem to jako všichni ostatní cítila i v rámci financí a rozpočtu.

Jste romantická duše? Udělá vám radost muž, který vás vezme na večeři při svíčkách?
S přáteli a rodinou mám tuto romantiku ráda, pokud to udělá chlap, tak mě to spíš rozesměje. V této souvislosti to moc ráda nemám. Mám ráda muže, kteří mají smysl pro humor a dobrodružství víc než pro romantiku.

Svíčky jsou pro vás ale nyní téma.
Svíčky jsou moje velké téma. Svíčky miluju. Šestici svíček jsem světu již představila.

Období, jako jsou podzim i zima, jsou pro svíčky jako dělané, ale co teď, když je léto?
Já tedy pálím svíčky i v létě, protože mám ráda jejich vůně, atmosféru i jejich světlo. Co se týče vůní, to je velmi individuální, každý má rád něco jiného. Každá z našich vůní je úplně jiná.

Když jste se rozhodla pro vlastní značku svíček, mapovala jste konkurenci? Co vyrábí a za kolik prodává? Co konkrétně jste si řekla, že musejí mít vaše svíčky, aby byly úspěšné a v konkurenci obstály?
Konkurenci jsem mapovat ani nemusela, věděla jsem o ní, v sortimentu svíček se poměrně dobře orientuji a doma mám širokou škálu svíček. Udělala jsem si jasno v tom, jak by moje svíčky měly vypadat. Svíčky musí mít fanoušky, aby obstály. Doufám, že ty naše jich mají dostatek.

Narodila jste se jako dítě štěstěny? Máte ten pocit? Můžete zkoušet nové věci, děláte, co vás baví a zároveň děláte šťastnými i lidi okolo. Nebo výrazy tohoto typu ráda nemáte a skutečně to, kde jste, je výsledek let tvrdé dřiny a práce na sobě?
Jsem kombinací toho všeho, co zmiňujete. Kdyby mi nestály u kolébky ty příslovečné sudičky, asi by ambice a píle nestačily. Je moc důležité, aby člověk poznal, pro co byl zrozen, co ho činí šťastným a jak může činit šťastnými i ostatní. Nejhorší je vybrat si profesi kalkulem, že bude vydělávat hodně peněz, nebo že to už dělá kámoš. Každý máme jiné poslání, jinou cestu. Důležité je poslouchat svůj vnitřní hlas a neomylně se jím nechat vést. Alespoň u mě tohle funguje, a to radím i své dceři.