Ivo, předvánoční rozhovor jsme tehdy končily dvojitým těšením – na premiéru vaší hry v Kalichu a na nový bazén a vyhlídkovou věž, které jste budovala na chalupě. Splnily se oba vaše sny? Respektive – premiéra se povedla a bazén i věž stojí?
Tak začnu tím jistým. Bazén i věžička jsou už nejméně rok na světě. Než vypukla koronavirová epidemie, zajela jsem si sem tak jednou za čtrnáct dní zaplavat, a to jsem si říkala, jestli nejsem marnotratná. Ovšem teď jsem tu už skoro dva měsíce a napadlo mě – jistě s nadsázkou –, že ten bazének jsem vystavěla opravdu vhodně. Věžička čeká na léto, teď je v ní zima. Zatím se nejvíc líbí vnukovi Kajetánovi, a to natolik, že v ní v létě i uklízel. Vincentek mi zase navrhl, že bych tam mohla pěstovat rajčata.

A jak tehdy dopadla premiéra inscenace Veletoč?
Premiéra mé autorské komedie utržila několik zranění. V polovině zkušební doby jsem prodělávala zápal plic a bez potřebné rekonvalescence jsem bez jiskry naskočila do práce. Režisér Šimon Caban měl zase omezený čas a nakonec nás nechal poslední tři neděle bez dozoru. No, a to trochu vývoj i navzdory mému přepjatému optimismu nabouralo. Komedie se ale dodělává s diváky a tady byl můj optimismus odměněn. Byť jeden kritik přišel na ještě nezralou premiéru a hned ji pomluvil a i ředitel Kalichu vyzýval ke škrtům. Ještěže mám stoletou zkušenost, díky které jsem věřila, že dozrajeme s publikem. Jako autorka jsem byla pořád aktivní a přístupná změnám. Herci jsou skvělí a naši hru milují. Prahu už máme vyprodanou a zájezdů by mohlo být také víc, kdyby naše hlavní hvězda Eva Holubová měla víc volných termínů.

Také jste mi tenkrát vyprávěla, že kdyby už nepřišla žádná práce, budete si pouštět své oblíbené anglické seriály. Užijete si tak to, na co během nabité sezony nemáte čas. Za těch posledních pár týdnů jste kvůli karanténě musela vidět opravdu hodně seriálů, ne?
Jela jsem tehdy na tři dny na chalupu, bylo to dlouze vyhlížené volno. Čtvrtý den jsem odtud chtěla cestovat do nedalekého Suchdola nad Lužnicí, kde jsme s Igorem Orozovičem měIi hrát inscenaci Božská Sarah, šlo o náhradní představení, neboť v původním termínu se muselo zrušit kvůli onemocnění Kryštofa Hádka. Tihle dva báječní herci, Igor a Kryštof, se totiž po boku mé Sarah alternují. No, jenže vypukla epocha koronavirová a už jsem z chalupy neodjela. Doteď! Takže hned, jak to začalo, vrhla jsem se na Netflix a zcela náhodně si pustila Grace a Frankie. Hodně mi to pomohlo v náladě. Jane Fondová, dáma o pět let starší než já, spolu s Lily Tomlinovou rozehrávají skvělý komediální děj. Co mám povídat, když jsem se octla na konci poslední řady, bylo mi smutno, že je konec. Teprve dnes jsem se chtěla na Netflix vrátit a rozhlédnout se, co budu sledovat dál.

Takže se nenudíte…
Říkala jsem si, že alespoň zatím uklidím a dokončím spoustu potřebných úprav – udržuje se mi tady totiž pořád stav neuspokojivého neladu. Má to tu ovšem jednu výhodu, s návštěvami mohu vyrazit za humna. Oproti předpokladu, že prochodím mnoho nových lesních cest, se ale uchyluji k trasám už známým a pokud možno ne moc do kopců, trochu jsem se zhoršila s dýcháním. Moje jindřichohradecká kamarádka, která mě často doprovází, mě teď dokonce udala panu profesoru Neužilovi, že se jí nelíbí mé zdraví. A po naměření CRP místní paní doktorkou jsem dostala nekompromisní předpis antibiotik. Myslím, že buď jsem se nachladila, nebo je to v důsledku stresu z toho všeho. Tedy stresu, který si ilegálně pracuje na dně podvědomí o to usilovněji, čím méně si ho chcete přiznat.

Napadlo mě, že jako bývalá absolventka pedagogického gymnázia se můžete aktivně podílet na výuce svých vnuků.
S vnuky se vidím jen při orouškovaných návštěvách. Jejich matky – a mně dal Pánbů opravdu báječné dcery – se už dávno vzdaly naděje, že babička, vyškolená učitelka, by se na školních přípravách vnoučat nějak podílela. Je to tak, že oni tu a tam naučí něco mě, s tím pevně počítám. Vincent je vždy „na drátě“, když váznu s počítačem, a Adinka mi pomůže s linoryty, koupila jsem si už před půlrokem potřebná fidlátka. Alfrédek mi zase natáčel na svou kameru záběry ze zkoušek v Kalichu atd. Zkrátka jsem svolná, aby učili spíš oni mě než já je.

Líbí se mi, jak hezky mluvíte o svých dcerách a jak nenápadně promujete i jejich pracovní úspěchy…
Já chci být přísně objektivní. Žádný nadržování! Koneckonců, s tím by mě moje holčičky hnaly! Při Veletoči v jednu chvíli čekáme s Evou Holubovou mezi šálami, když na jevišti hraje Sába svůj komediální výstup s Marianem Rodenem. Eva se vždycky tak blaženě usmívá a řekne: „Ta je výborná!“ Už si ji obsadila do Revizora, bude teď pro Studio DVA režírovat Gogola.

Na pódiu Českého lva jste zase zmínila film vaší Theodory Moje století. Myslím, že by bylo dobré tento dokument o stoletých lidech preventivně pouštět všem, kteří si právě teď – někdy i zbytečně – stěžují. S vy sama, chtěla byste se dožít stovky?
Ano. Ale musí mi někdo slíbit, že o tom ještě budu vědět.

Spousta herců říká, jak bez hraní a zkoušení strádají, a to nejenom finančně. Ale tenhle čas je komplikovaný pro všechny. Co vám osobně koronavirová krize dala a vzala?
To se mi teprve zřetelně vyvrbí až s odstupem. Ale budou to určitě ztráty i nálezy. Myslím teď na mnoho svých kolegů a přátel, donedávna jsem měla v úmyslu jim psát a svěřovat jim svou blízkost, ale k tomu už asi nedojde. Víc, než jsem předpokládala, mě zaměstnala autorizace druhého vydání knížky Včera, dnes a zítra, které v doplněné verzi Petr Macek chystá k mým 4x dvacetinám. No, a teď mám navíc starost, abych si vždy včas vzala ta antibiotika.

A co se tedy za dva a půl roku od našeho rozhovoru ve vašem životě nejvíc změnilo?
Jen něco v mé hlavě, poznání, která každý člověk každým dnem, ať už chce, nebo ne, přijímá, a ta ho posouvají jednou vpřed, jednou zpátky.

Zkuste hypoteticky popřemýšlet – kdybychom spolu dělaly rozhovor zase za tři roky, čím byste chtěla začít? Respektive, po čem toužíte, aby se vám za tu dobu povedlo?
Víte co, Ilonko, to si nechám pro sebe. Já vím, že by se mi nikdo nesmál, když by nic z toho nevyšlo, ale já bych si myslela, že jsem směšná. Vy na nějaké otázky přijdete i bez toho!

Herečka Iva Janžurová (*1941)

* Studovala Pedagogické gymnázium v Českých Budějovicích a DAMU. V roce 1963 nastoupila do Divadla F. X. Šaldy v Liberci, poté získala angažmá v Divadle na Vinohradech. Odtud v roce 1987 odešla do Národního divadla, kde hraje dodnes. Pravidelně hostuje v Divadle Kalich.

* Obdržela Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie a je rovněž vyhledávanou filmovou a televizní herečkou (filmy Kočár do Vídně, Penzion pro svobodné pány, Pane, vy jste vdova, Co chytneš v žitě, Teorie tygra aj.), držitelkou dvou Českých lvů. Jejím celoživotním partnerem byl herec a režisér Stanislav Remunda, se kterým má dvě dcery, Sabinu a Theodoru.