Jsem sice mladá, ale už ne všechny věci jsou pro mě, směje se Jana Paulová

Co nového čeká Jarmilu Kočovou v Ordinaci?
Víte, že vůbec netuším?! Jsem zvědavá, co a jestli vůbec jí scenáristé nějakou další dějovou linku vymyslí. Mám teď totiž v Ordinaci výrazně menší prostor než dřív. Jarmila mi přišla dobře napsaná, měla v sobě vtipný potenciál, se kterým by šlo pracovat. Tak uvidíme.

Kromě Nováků jste nikdy v takovém typu seriálu nehrála, co pro vás bylo nejtěžší?
Zvyknout si na rychlonatáčení. Jsem ze „staré školy“, kdy jsme třeba i měsíc zkoušeli televizní inscenaci. A také jsem improvizátor, není tedy mojí parketou se něco učit zpaměti. Na postavě Jarmily mě však bavily její vážnější tragikomické polohy. Ty jsou vždycky herecky vděčné. Ale víte, čím mě opravdu nejvíc oslovila? Že nemá ráda komunisty! (směje se)

Jan Onder a Natálie Otáhalová: Tanec je prý manželství na zkoušku, tak uvidíme

Po vlastech českých jezdíte s vlastní talk show. Na co se vás lidé nejčastěji ptají?
Jak se mi hrálo s Vaškem Vydrou v posteli při natáčení Kameňáků. Tato otázka padne skoro vždycky… (směje se) Tak jim odpovídám, že naprosto skvěle a že je škoda, že už jsme s tím skončili. Dále pak vtipkuji na téma, jak jsme se spolu do postele nikdy zadarmo nedostali, tak aspoň takto za peníze. Dost lidí zajímá i moje cestování, takže vyprávím například o svých cestách do Himálaje. Další otázka směřuje na manžela (hudebník Milan Svoboda – pozn. redakce), jestli se o mě nebojí, když cestuji sama. Samozřejmě se mu hlásím, dáváme si o sobě pravidelně vědět. Když máte jeden druhého rád, zákonitě se o něj bojíte a chcete vědět, zda je v pořádku.

Měla jste o manžela strach vy před jeho prvním vystoupením v představení Cimrman v říši hudby v Divadle Járy Cimrmana?
Na premiéře jsem bohužel nebyla, měla jsem pracovní povinnosti. Šla jsem se na něj podívat až o něco později, kdy už působil suverénně, ale samozřejmě jsem obavy měla. V té době, těsně před premiérou (roli převzal po Pavlu Vondruškovi – pozn. red.) jsme byli v Africe, kde jsem mu text nahazovala. Dokonce si pamatuji, jak jsme seděli v Johannesburgu na letišti, čekali jsme asi osm hodin na letadlo a já ho „zkoušela“. Hrála jsem si tak trochu na Zdeňka Svěráka, protože vím, jak pečlivě a důsledně lpí na každém slově. Je perfekcionista, takže jsem byla velmi přísným suflérem.

Po delší době vás diváci mohou vidět v jedné z hlavních rolí na velkém plátně v kině, kde se hraje komedie Ženská pomsta… Čím pro vás bylo natáčení zajímavé?
Potkala jsem se s Evou Vejmělkovou, s níž jsme si v lecčems podobné. Ona třeba také v jisté fázi života nechala herectví, vystudovala úplně jiný obor, věnovala se a věnuje psychologii, má svoji poradnu. Já se kdysi zase vrhla na zpěv a založila si kapelu, herectví mi totiž přestalo na čas přinášet radost. Bylo také fajn si zahrát s mým velkým kamarádem Petrem Rychlým zase v trochu jiném modu, než jsme v Ordinaci. Nikdy před tím jsem se pracovně nepotkala ani s Mahulenou Bočanovou. A tak bych mohla pokračovat. Navíc to občas bylo docela pěkné dobrodružství. Třeba během natáčení závěrečné scény se mi stala jedna fakt drsná věc…

Chci povzbudit opuštěné ženy, říká Píšťalka z Básníků Eva Vejmělková

Prozradíte podrobnosti?
Teď, s odstupem času, vám to už mohu říci a zasmát se tomu, ale tehdy mi do smíchu nebylo. Prvního června, těsně po skončení první vlny korony, jsme měli točit scénu u moře. Šlo o romantický závěr, jak cváláme na koních podél moře. Protože jsme ale nemohli cestovat, scénář se přepsal. Na těch koních jsme my tři ženy měly jet po krásné rozkvetlé louce v Beskydech. Jenže já jsem na koni neseděla dobrých třicet let! Když ho ke mně přivedli, najednou jsem neměla úplně dobrý pocit. Navíc nešlo o filmového koně, který by byl na natáčení zvyklý.

Stále čekám na to ale…
Už se k němu dostávám… (směje se) Jak byli koně na louce u „plného talíře“, ten můj měl hlavu pořád dole, aby mohl žrát. Veškerou sílu jsem spotřebovala na to, abych mu hlavu zase rvala nahoru… Točili jsme to snad dvanáctkrát. Pak se začal plašit, když jsem ho musela držet za hlavu, jako že na něm neumím jezdit. Když jsem jim asi po hodině řekla, že už fakt nemůžu, přemluvili mě kvůli slunci na poslední záběr. No a milému koníčkovi se to taky přestalo líbit, takže mě hezky shodil. Letěla jsem po hlavě dolů, mikroporty jsem si zarvala do bederní páteře, praštila se do hlavy a před očima jsem měla chvíli úplné bílo. Odvezli mě do třinecké nemocnice, kde jsem strávila tři dny. Jsem sice mladá, ale už hrozně dlouho. Takže už ne všechny věci jsou pro mě. (směje se)

Vaší domovskou scénou je už dvacet let Divadlo Kalich, kde jste nastudovala komedii Lady Oskar. Jak jste se k režii dostala?
Původně ji měl režírovat Petr Kracik, jenže on v tu dobu zrovna odcházel šéfovat do Těšínského divadla, takže jsme najednou zůstali bez režiséra. Rozhodla jsem se to tedy zkusit. Tak jednoduché to bylo. Ale přípravami jsem strávila celé předloňské prázdniny a vyplatilo se – lidi mají tuhle komedii moc rádi.

Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Nově vás přizvalo k režii i Moravské divadlo Olomouc, kde nastudujete slavnou Gogolovu komedii Revizor. Sama jste si ji vybrala?
Tamní diváci měli možnost si vybrat ze tří her, kterou by ke stému výročí Moravského divadla Olomouc chtěli vidět. A vyhrál Revizor. Je to pro mě zajímavá výzva. Jsem v té hře neustále ponořená a řeknu vám, nechápu, jak může být tak starý text až tolik nadčasový a aktuální. Gogol dovedl lidské charaktery neskutečně vystihnout. Samotnou inscenaci bych proto nechtěla nechávat v ruské realitě, takže jsem z toho veškeré ruské reálie vyhodila a děj se odehrává kdekoli a kdykoli, v jakémsi bezčasí. Premiéra bude v březnu, takže se na čas přestěhuji do Olomouce. Těším se na to.

Vím o vás, že se na filmy a inscenace, v nichž jste hrála, díváte třeba až s dvacetiletým zpožděním. Viděla jste v poslední době nějakou takovou svoji novinku?
(směje se) A víte, že opravdu ano?! Byla to nějaká povídka z Bakalářů, kterou jsem dělala s Danou Medřickou, když mi bylo asi dvacet, což je pětačtyřicet let. Vůbec jsem si nepamatovala, že jsem něco takového točila, i když jsem tam měla velkou roli. Byla jsem sama sebou docela mile překvapená. S Danou Medřickou jsem pak měla možnost se potkat ještě několikrát, například v Nemocnici na kraji města. Měly jsme se moc rády. Pamatuji si, jak jsem na ni měla být v Nemocnici v rámci role ošklivá, a tak jsem jí říkala, že to jde opravdu proti mému přesvědčení. Ona se jen smála a byla milá. Povídaly jsme si o Vaškovi (herec Václav Vydra – pozn. redakce), o životě, byla vůči mně hodně otevřená, což mě překvapilo. Mám na ni spoustu krásných vzpomínek. To je jedna z výhod mé práce, mám možnost se potkat s opravdovými osobnostmi, kterou ona bezpochyby byla.