Viktore, jak zvládáte více než roční pandemická omezení? Divadla zkoušejí, herci ale pro diváky nehrají. Můžete se alespoň věnovat svým zálibám?
Nedávno jsem si uvědomil, že jsem posledních pár let málo cestoval, a začal pociťovat cestovní deficit. Loni už tu byl koronavirus a měl jsem premiéru Havla, také jsme zkoušeli o zkrácených prázdninách a v zahraniční jsem nebyl vůbec. Určitě nepatřím do první cestovatelské ligy, ale tu potřebu mám. A když si navíc uvědomíte, že vlastně nikam nemůžete… Hrůza!

Zkoušet a nehrát – to herci asi energii spíš bere, aniž by se mu z hlediště vracela, ne?
Je to divná a úplně nová zkušenost. Divadlo nehraje, ovšem zkoušíme nové věci jako třeba teď Chaplinova Diktátora. Některé kusy občas sami sobě reprízujeme, když hrozí, že je zapomeneme. V hledišti ale sedí maximálně jen lidi z divadla.

Připomíná mi to situaci, kdy se z hangáru vytáhnou staré cenné aeroplány, které by ještě mohly létat. Přitom se ale jen nastartují, aby motory nezatuhly, a pak se zase strčí zpátky.
Právě jsem si říkal, že už musím někam vyletět, jakmile dozkoušíme. Jenže kam?! Češi vás třeba pustí do Austrálie, jenže Austrálie vás nepustí k nim. Na Islandu zase musíte být dlouho v karanténě. A tak vyhrála Madeira. Sice se tam teď od nás létá jen jednou týdně, takže budeme muset s přítelkyní přestupovat v Lisabonu, kde si navíc počkáme šest hodin, ale stojí to za to. Je tam prý stabilně krásné jaro.

Dá se říci, že cestování je vaším koníčkem?
Určitě. Jedním z mých největších zážitků byla Moskva. A také Zakarpatská Ukrajina. Pamatuju si, jak jsme uvěřili romantickému ideálu, že jízdenka na ten jejich autobus je zároveň místenkou. Jo, to určitě! Autobus zvící asi poloviny toho běžného byl narvanej už z Užhorodu. A na každé zastávce se přinarvával dalším hroznem lidí, o nichž jsem si myslel, že vůbec nemají šanci se dovnitř dostat. Vždycky se tam ale vecpali, a tak jsme nakonec i dojeli. Přecpaní.

Onou místenkou bylo možná míněno, že dojedete na místo určení, ať se děje, co se děje. Třeba na střeše.
Něco podobnýho jsem zažil ještě v dětství v Budějovicích, v autobuse číslo 2, po odpoledce v úterý nebo ve čtvrtek koncem 80. let. Nade mnou čněli lidé, tlačili se čím dál víc a já se bál, že zapomněli, že jsem tam dole a že se udusím.

Možná i proto jste spíš vyznavačem tramvají a vlaků…
To ano, kolejová vozidla mám zkrátka rád. Železnice je tepna, která dává život místu, kudy vede. A příbuzné železnici jsou i tramvaj a metro. Úžasné je třeba moskevské metro, kde jsem byl schopen strávit celé odpoledne. Je nesrovnatelně větší oproti tomu v Praze, protože i Moskva s jejím počtem obyvatel je nesrovnatelně větší. Samozřejmě ne všechny stanice jsou historické, ale ta základní trasa vám vezme dech. Je zajímavé a ruské mentalitě asi odpovídající, že s nárůstem dopravy přidali vagony, z nichž však ty poslední už ve stanici nedojedou úplně k peronu. Cestující si proto vyslechnou obligátní doporučení, aby nevystupovali a nenastupovali posledními dveřmi. Pro našince je třeba ohromující, že se v jedné stanici potkají čtyři trasy. Když se vrátíte do Prahy, připadá vám naše metro miniaturní jako modelové vláčky.

Po vlasti tedy jezdíte spíš vlakem?
Jo, dost. Plánuju třeba projet Jizerský hory a Jablonecko, kde je pár krásných tratí. Ne že bych tam už dříve nebyl, ovšem tímhle vláčkem ne. Ale opět od malého k velkému – s oblibou se občas koukám na YouTube na pořad o Transsibiřské magistrále. Obdivuju, co železnice dokáže překonat, ten její systém… Před časem mě třeba zaujal rozhovor s dispečerem metra, který o své práci moc hezky vyprávěl. Sice sedí před grafikonem a monitory, jenomže to není jen o tom, že kouká na blikající obrazovku, ale že za ní vidí smysl a poslání. Takový člověk na vás dokáže přenést pocit, že železnice je živá věc, která dýchá a žije svým životem.

Z parketu na prkna

„Na základce, v pátý šestý třídě, jsem dělal latinsko-americký tance a docela mi to šlo,“ vzpomíná Viktor Dvořák. „Jenže ve chvíli, kdy jsem měl postoupit na soutěžní level, mě potkal dramaťák, a to převážilo. Odtančil jsem vlastně z parketu na divadelní prkna. Ani jsem nedal vědět, že nebudu v latině pokračovat.“ Herec se jednu dobu také intenzivně věnoval józe a dodnes se k ní vrací. „Připomínám, že nejsem zrovna ranní ptáče, přitom jsem byl schopnej dvakrát týdně vstát v šest, jet na cvičení a potom na zkoušku do divadla. Vztah k józe mi pak zůstal. Pozice, který mi pomáhají, si pořád dovedu zacvičit. I pro duši je to moc dobrý.“

Není za vaší oblibou dráhy potřeba řádu a stability? V jednou rozhovoru jste se vyznal, že jste rád „někde zaparkovaný“. Železnice i koleje jsou symbolem trvalosti: páteřní tahy křižují zemi od dob císaře pána a budou tady i zítra. I na zarostlých kolejích jako by stál odstavený čas, který uplynul, ale je tu pořád s námi.
Možná máte pravdu, odtud asi vane vítr. Každopádně za důležitou součást vydařeného léta považuju, že si sednu na vlak a jedu, kam se mi zlíbí. Vystoupím někde na malém nádraží, dám si pivo – třeba i v zaplivané nádražní špeluňce se čpícími záchody – a dál jdu po svých. Rád si taky všímám všech kolejových věcí, které potkám. Věděl jste třeba, že v Praze pod Strahovem jsou staré tramvajové točny? Už se nepoužívají, nebo možná jen jedna, a vypadají až legračně. Dokonce se nad nimi klene nadchod se schodištěm ke každé z nich. Stavba se už rozpadá, ale pořád drží a má svou silnou poetiku. Asi ji tak dimenzovali kvůli spartakiádě, jejíž časy připomíná. Když jsem byl malý, v Budějovicích jezdily jen autobusy, ale vím, že tam byly kdysi i trolejbusy a tramvaje. Trolejbusy se vrátily, ale kdyby ve městě jezdily i tramvaje, bylo by to pěkné. To je taková moje poetická představa…

Jezdil jste někdy i stopem?
Jasně. Jednou jsme jeli v partě do Berlína, rozdělili jsme se na několik dvojic a mně s kamarádem se podařilo od hranic chytit stop až tam. Takže jsme dorazili do cíle už v noci, s několikahodinových předstihem před ostatními. Pamatuju si, jak jsme se natáhli na lavičce a až do rána spali přímo pod berlínským vysílačem. Byl tam úplný klid, občas někdo projel na kole. Nevím, jestli by to dneska ještě bylo možný.

Cestujete i autem?
Díky roli Havla jsem si musel přiznat, že jsem s řízením na štíru. Preferoval jsem vlaky a auto sám nemám, jenže během natáčení jsem musel řídit, tak bylo třeba se k tomu nějak postavit. Zaplatil jsem si nějaké kondiční jízdy, takže jsem si na place, v šoférovacích scénách, mohl hrát trochu na hrdinu. Vždycky jsem ujel, co bylo třeba, jen mi pak auto museli zaparkovat. Měl jsem z toho ale docela nervy, protože šlo o velký auto, Havel měl totiž mercedes.

A rozjezdil jste se? Když se člověk kousne, docela rychle se to poddá.
Teď si auto občas schválně půjčím na jízdu po městě a řízení mi začalo dělat radost. Když jsem začal trénovat kvůli filmu, táta mi nabídl, že budeme jezdit spolu. Od té doby na mě čeká vždycky v Budějovicích na nádraží a já pak sednu za volant. Nedávno jsme spolu jeli třeba do Jihlavy. Jsou to pěkný výlety a v autě s tátou zažíváme hezký společný chvíle.

Čím byl váš otec?
Mechanikem měřicích a regulačních přístrojů v papírně, kde si vybudoval solidní pozici, protože byl zkrátka dobrý. Že se ale od jeho směru odrodím, jsem věděl už záhy. Ovšem čím jsem starší, tím víc si říkám, že bych mohl proniknout i do sféry manuální zručnosti, protože jsem zdědil tátovu šikovnost. Rodiče žijí odděleně a já nedávno mámě vyměnil elektrický vypínač. Myslel jsem si, že to nezvládnu, ale vybavilo se mi, jak to kdysi dělával táta. Ale to je jen malá epizoda. Chybí mi větší praxe.

Viktore, pochopil jsem, že vám nejsou cizí alternativní životní styly a ekologie. Myslím, že z vás příchylnost k těmto věcem i vyzařuje. Nevadí vám třeba na autech ten zatěžující ekologický aspekt?
Ano, všechny ty výfuky, emise mi dost vadí. Zároveň ale považuju čistou elektrifikaci s akumulátory za slepou cestu. Věřím spíš v budoucnost vodíku. A z pragmatického hlediska fandím půjčovnám s hybridy nebo sdílení aut, které se docela rozmáhá. Já auto vlastnit nikdy nepotřeboval. V pražském angažmá jsem si ale uvědomil, že mi chybí nějaký ventil. Začal jsem tedy chodit. A zjistil jsem, že když v Praze sednete do vlaku, už kousek za městem se ocitnete v až nečekaně pěkný krajině. Stačil jeden les a já pro sebe objevil nový vesmír.

Jezdíte na chatu nebo chalupu?
Nemám zatím kam, ale chata by se mi do budoucna líbila. Měli jsme ji, jenže jsme ji prodali, a dnes nemá cenu toho litovat. Ale přiznám se, že mi trochu chybí pevný bod, z něhož se dá vyrážet a zase se do něj vracet. Proto jsem se vždycky těšil nejvíc do vlaku – na cesty tam a zase zpátky.

Měl jste v dětství klukovské koníčky?
Letadýlko jsem slepil sotva jedno, ale slušně mě chytly známky, pár alb mám dokonce dodnes. Ovšem je-li řeč o koníčkách: asi před čtyřmi roky jsme se s kamarády vydali do Západních Tater a vyškrábali se na Ostrý Roháč. Jak jsem se rozhlídl kolem – vpravo nic, vlevo nic a pode mnou jakbysmet nic –, měl jsem se sebou co dělat. Kamarád, co po skalách lezl, si se mnou radši vyměnil batoh. Přičemž ovšem vyšlo najevo, že jsem přetíženej konzervama a nejrůznějšíma blbostma a vůbec blbě vybavenej. Ovšem horší bylo, že jsem neměl daleko k závrati. Takže po téhle zkušenosti jsem se v Praze učil lézt na umělý stěně. Mám komplet vybavení, který teď už ale dva roky spí, protože se vzhledem k mému pracovnímu vytížení s přítelkyní po večerech moc neužijeme. Kdybych o mém volnu chodil ještě lézt, no nevím, nevím… Tak jsem všechny ty karabiny a lana na čas uložil k ledu. Jenže když nelezete půl roku, jste na nule. Takže pokud se k tomu jednou vrátím, budu znovu pomalinku začínat. Občas se ale vydám vstříc nějakému dobrodružství – před třemi lety jsem se třeba s partou plavil na katamaránu v Severním moři. Vlny byly velký, blilo se ostošest, ale já, přestože jsem zvracecí typ, jsem plavbu přestál v pohodě se svým osvědčeným homeopatickým antikinetikem.

Deficit cestování, deficit dobrodružství… Zdá se, že vás vaše založení ustavičně pobízí, abyste zase vyrazil ze svého „parkoviště“. Snad proto, abyste se mohl vrátit.
Spíš ve mně pořád hlodá pocit, že mám co dohánět. Ale o výrazný dobrodružství zase tak moc nejde, spíš o to cestování a poznávání. A nejen cizích krajin a zvyků, nýbrž i sebe sama.

Třeba během vašeho několikadenního pobytu v naprosté tmě?
Tyhle věci jsou mi blízké, snažím se při nich najít k sobě cestu. Asi dva roky, před onou „tmou“, jsem absolvoval takzvaný mužský výcvik. Je rozložený do jednoho roku a vyústí v pětidenní pobyt v přírodě – bez jídla, jen o vodě a ve vlastnoručně postaveném přístřešku. Nemusíte v tom hned vidět nějaký transcendentalismus, stačí to brát prakticky, ale je lepší, když vás někdo vede a dá tomu strukturu. No a po dvou letech jsem něco už zase potřeboval, a tak jsem se nechal zavřít do tmy. Není to úplná sranda, ale když překonáte nepříjemné pocity a úzkost, najednou s obrátíte dovnitř sebe. Začnete komunikovat se svým vnitřním hlasem a uklidníte se.

Kdy jste pocítil tuhle potřebu sebezpytování?
V dospívání jsem cítil, že se potřebuju něčeho chytit, a tehdy jsem potkal Ludmilu Chrášťanskou. Jezdil jsem na jógové pobyty, indiánské sauny, chodili jsme přes žhavé uhlí, absolvoval jsem různé netradiční terapie a zjistil jsem, že mi to pomáhá. Člověk si občas potřebuje přeskládat duši, vykoupat se i psychicky a podívat se na věci, které ho trápí. Poznal jsem, že čas od času je to zkrátka blahodárný.

Viktor Dvořák (1979)

Divadelní, televizní a filmový herec pochází z Českých Budějovic. Absolvoval DAMU a poté působil v Moravském divadle Olomouc. V roce 2005 přešel do ostravského Divadla Petra Bezruče . Od roku 2009 je v angažmá v Městských divadlech pražských. V roce 2014 se televizním divákům představil v roli Kryštofa Lébla v historickém seriálu První republika.

V roce 2019 získal Cenu Thálie pro nejlepšího činoherního herce za roli Louise Aronsona v představení Andělé v Americe. Loni ztvárnil Václava Havla v životopisném snímku Havel režiséra Slávka Horáka. Stejnou roli si zahrál již o rok dříve ve filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie. Viktor Dvořák se věnuje rovněž dabingu a načítání audioknih a dokumentů.