Jedině spolu jsme úplní, říkají hudebník Radek Banga a jeho manželka

Svatbu jste měli tajnou, ovšem jen před médii. Proč jste se rozhodli pro ryze soukromou akci?
Radek: Prostě jsme tu chtěli být v ten den hlavně jeden pro druhého, ne pro kamery. Svatbu považuji za jeden z nejdůležitějších kroků v životě. To zkrátka není pro všechny oči. Měli by tam podle mne být lidé, kteří jsou vám hlavně blízcí a máte je rádi. Je to o sdílení nějaké společné radosti, není to show jako na pódiu. Nepovažoval bych to za správné. Tak jsme to cítili oba.

Brali jste se na zámku. Jak moc byla veselka „šmrncnutá“ romskými zvyky?
Radek: Vůbec ne. (smích) Hodně kamarádů čekalo nějaký ten „šmrnc“, ale my jsme toužili po svatbě jako z pohádky – takže zámek, vážná hudba, kočár s koňmi atd. Chtěl jsem, aby se Verunka cítila jako princezna, protože po tom přece touží každá holka. No ne?

Klíč k úspěchu je být normální. A mně to trvalo, říká Marek Ztracený

Zavzpomínáte občas na svatbu i nyní?
Radek: Byl to krásný obřad. Verunka byla nádherná nevěsta a celá ta svatba je jedna z nejhezčích vzpomínek mého života. Měli jsme skvělou fotografku, takže máme nádhernou vzpomínku, a vůbec, celá ta svatba se fakt povedla. Už se mimochodem moc těšíme, že budeme moci obnovit svůj slib. Řekli jsme si, že to uděláme každých dalších deset let. Příští rok tedy něco chystáme. (smích)

Žádost o ruku byla nečekaná?
Veronika: Něco jsem trošku tušila, jelikož Radek něco naznačoval, když jsme si každý den volali během jeho turné v Austrálii. On je v těchto věcech úžasný, vždy si dá na všem hrozně záležet. Takže ten den udělal jedinečným. Vzal mě do Chateau Mcely na úžasnou večeři a poté mě při procházce po zámecké zahradě u fontány požádal o ruku. Samozřejmě jsem byla dojatá.

Kdy jste zjistil, že je Veronika žena vašeho života a chcete si ji vzít?
Radek: Klíčové to bylo na turné v Austrálii, to odloučení bylo tenkrát strašné. My spolu už tehdy trávili celé dny a kdykoli jsem musel někam odjet, bylo mi šíleně smutno. Když jsem byl na druhé straně světa a představoval si, jak daleko ona je, prostě jsem se rozhodl, že už ji nikomu nikdy nedám. Chtěl jsem jí dát najevo, že ona je pro mě ta nejlepší žena, kterou jsem kdy potkal, a že s ní chci být už navěky. Býval bych si ji snad vzal hned, co jsem se vrátil do Česka, ale o ten obřad bych nemohl připravit nejen ji, ale ani naše rodiny. Tak jsem musel netrpělivě čekat do 4. dubna – na naše magické datum.

Čím je pro vás ten druhý?
Veronika: Radek je to nejlepší, co mě v životě potkalo. Je to jeden z nejhodnějších lidí, které znám. Vím, že se na něj mohu vždy spolehnout, je tu vždy pro mě. Miluju, jak si spolu můžeme povídat úplně o všem, smějeme se a prostě si užíváme společný život. Obdivuji ho za spoustu věcí – inteligenci, smysl pro humor, cílevědomost… to bychom tu byli do rána. (smích) Věřím tomu, že každý má na světě svou spřízněnou duši a já mám to obrovské štěstí, že jsem ji našla.

Radek: Když jsem poznal manželku, bylo jí pouhých devatenáct. Už tehdy byla obdařená obrovskou inteligencí a to mě nesmírně bralo. Ta kombinace krásy a inteligence, to jsem prostě nemohl odolat. Dodnes žasnu nad tím, jak moudrá umí být. V devětadevadesáti procentech všeho, co řekne, má pravdu. Zatímco já na ni velmi často přicházím i celé roky. Je nesmírně schopná manažerka, ale také nejhodnější člověk, kterého znám. Vím, že se na ni můžu spolehnout, a to ve všem. Navíc je každým rokem krásnější a krásnější. Prostě sen každého chlapa.

Uvnitř jsme stále mladí, říkají hvězdní manželé Hrzánová a Holub

Měli jste před svatbou nějaký „životní plán“?
Radek: Chtěli jsme mít dům, už od začátku. Nejprve jsme plánovali stavět, proto jsme obešli několik vzorových domů, ale necítili jsme se tam tak, jak jsme očekávali. Poté nám ovšem zkřížila cestu naše současná prvorepubliková vila. Jakmile jsme dům viděli poprvé, hned jsme se do něj zamilovali. Oba milujeme architekturu z této doby a vlastně jsme i toužili takový dům mít, ale najednou tu doopravdy byl. Od první minuty jsme věděli, že bude nakonec náš. Po letech rekonstrukce jsme z vily udělali náš vysněný domov a neměnili bychom. Musím říct, že je to první místo v mém životě, jež je pro mne opravdovým domovem.

Překvapujete něčím jeden druhého? Umíte to? A když se zamyslíte, podařilo s vám to teď někdy?
Veronika: Určitě to bylo na naše výročí, kdy mi dal Radek ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala – složil pro mě písničku Navždy spolu a udělal na ni videoklip z videa naší svatby. To musím říct, že jsem doopravdy nečekala a úplně mě to dostalo.

Radek: Strašně obdivuji, jak mě umí manželka překvapit dárky třeba k narozeninám. Nikdy to není jen takové to „něco ti dám, aby bylo“ – vždy je to originální, nečekané a vykouzlí mi to úsměv na tváři. Těší mě, když do toho někdo dá svoji duši, to je prostě pokaždé tak kouzelné. (smích)

Čím vás manžel naposledy rozplakal? Bylo to dojetím?
Veronika: To byl právě ten dárek k našemu výročí. Radek v písni zpívá: „Jeden polibek a věděl jsem, že tohle je navždy.“ Přesně tak to totiž cítím i já. Která žena by si nepřála, aby jí muž složil píseň? To je asi to nejkrásnější vyznání lásky. Dokonce ji zařadil i na své nové sólové album Věci jinak a tím mi udělal samozřejmě také velkou radost.

Jste přesvědčeni o tom, že když se objeví problém, je potřeba řešit ho hned?
Veronika: Určitě ano a jsem ráda, že to takto máme oba. Já osobně bych nevydržela něco neřešit a představa, že spolu nemluvíme třeba týden, tak to vůbec neexistuje. (smích)

Radek: Rozhodně ano. My dáme všechno okamžitě na talíř a vyřešíme to klidně i během dvaceti minut. Raději takhle než vůbec. Nedokážu neříct, co se mi nelíbí, a myslím, že tak to má být. Páry se často mylně domnívají, že to jde i beze sporů, to ale nejde v žádném mezilidském vztahu. Vlastně i s domácím mazlíčkem můžete mít spor, minimálně když je to pes plemene akita inu. To byste koukali, jak se umíme s naším Eirínkem navzájem naštvat. (smích) Teď ale vážně. Je potřeba partnerské spory řešit doma, ne s kamarády u piva. Toho si na své manželce strašně vážím – že každý problém umíme řešit. Bavit se o něm. Proto je náš vztah silnější a silnější. Jakmile překonáváte společně problémy, jež život přináší, posiluje vás to a sbližuje.

Iva Janžurová a Sabina Remundová: Společné chvíle si užíváme

O problémech byste mohl mluvit dlouho. Nakonec právě o nich píšete v knize (Ne)pošli to dál, kterou jste napsal.
Radek: Každý život přinese nějaké problémy. Bohužel někdy jsou i závažnější, jako třeba domácí násilí, které jsem zažil coby dítě, respektive násilí páchané na mojí mamince. Knížkou jsem chtěl ale ukázat, jak se z takového prostředí dostat a i přes takové dětství nakonec prožívat šťastný život. Každý člověk stejně narazí na nějaké překážky, ať už malé, nebo velké. Na svém příběhu chci ukázat, že zvládnout se dá téměř cokoli. Chci do společnosti vyslat signál, že mluvit o věcech, jako je domácí násilí, není ponížení. Ponížení je v tom žít a mlčet o tom. Přál bych si, aby to rozpoutalo nějakou potřebnou diskuzi a začalo se toto téma brát více vážně už jen kvůli těm dětem. Sám dobře vím, jaké to je, cítit takovou bezmoc, a jaké jizvy to nechá na vaší duši.

Veroniko, vy jste z kompletní rodiny?
Veronika: Moji rodiče pro mne vždy byli vzorem takového vztahu, jaký jsem chtěla mít. Jsou spolu už přes třicet let a stále se milují. Vždy k sobě byli hodní, navzájem si ve všem pomáhali, mohli se jeden na druhého spolehnout a musím říct, že Radek mi v mnoha věcech připomíná mého tatínka.

Radek: Když jsem se zamiloval do Verunky, řekl jsem si, že je to láska na celý život. Její rodiče jsou exemplárním příkladem toho, jak by to mělo podle mě vypadat. Bohužel zrovna kdyby ta naše rodina byla neúplná, stalo by se naopak asi to nejlepší, co by se mohlo stát. Kéž by máma měla tu sílu odejít… ale bohužel ji neměla. Ono je to pro mnoho žen doopravdy těžké, to chápu. Ale kdyby maminka odešla, možná by tu dnes ještě byla a mohla prožít úplně jiný život. Máma kvůli tátovi vůbec nedůvěřovala mužům. Vůbec nechtěla slyšet, že každý takový fakt není, naopak. Kéž by jako mladší potkala nějakého muže, co by jí dal lásku, již si rozhodně zasloužila. Každopádně všechna „co kdyby“ jsou dnes zbytečná… maminka už totiž nežije.

Hledání rodinných kořenů? Pátrat můžete i sami, důležitý je správný postup

Je pro vás Veronika důležitá i proto, že jste neměl ideální rodinné zázemí?
Radek: Celá rodina mé manželky je pro mne důležitá. Ukázali mi, jak to má vypadat, když rodina drží spolu a pomáhá si. Poznal jsem věci, které jsem ve své rodině do té doby vůbec neznal. Její rodiče mě přijali jako svého a ten pocit, že máte něčí podporu, ať se děje cokoli, je k nezaplacení. U manželky to cítím ještě hlouběji – miluju to, jaká je. Verunka se mnou vede nějaký dialog, nic se u nás neděje formou příkazů nebo výhrůžek, jako tomu bylo u nás. My se společně domluvíme i na té nejmenší věci. To zázemí má díky tomu hlubší význam. Není to rozhodně jen o materiálních věcech, ale především o vzájemném porozumění, psychické podpoře a harmonii.

Kdy jste měli jeden o druhého největší strach?
Veronika: Toto je bohužel můj velký problém, který se stále musím učit zvládat. O všechny se příliš strachuji. Ale s věkem se snažím učit, že když tyto myšlenky přijdou, chce to zaměřit pozornost na něco jiného. Není to snadné, pochopitelně. Asi se to budu učit celý život. Člověk si musí asi uvědomit, že promítáním si v hlavě všech těch „katastrofických scénářů“ si nijak nepomůže. Naopak. Je důležité vnímat to, co je tady a teď.

Radek: Snažím se o manželku nebát. Ono vás občas napadne, co by se všechno mohlo stát, ale takhle nemůžete uvažovat. Žít se má pro radost, a ne ve strachu. Zdravý strach vás chrání, ale přílišný vás naopak ničí. Když jste ale na ty věci dva, všechno je to najednou snazší.

Vaše poslední projekty jsou kniha (Ne)pošli to dál a nové album Věci jinak. To se vám to sešlo.
Radek: Pracoval jsem na tom strašně intenzivně. Asi jsem na ničem v životě nemakal víc. Navíc jsem obojí finalizoval zároveň během pandemie. Tu hudební tvorbu jsem sice začal před sedmi lety, ale nadpoloviční většinu z alba jsem složil až v roce 2020, kdy jsem měl už jasno, jakým směrem se chci vydat.

Tentokrát desku vydáváte jako Radek Banga, není to počin Gipsy.cz. Proč? Je to pro vás příliš soukromá zpověď?
Radek: U mě není ničím novým, že se každých zhruba deset let vydám nějakým dalším směrem. Vždyť takhle jsem v letech 2004–2006 přešel z čistě hardcore hip-hopu do world music. Pop byl pro mě ale osobní záležitostí. Já totiž s popem začínal jako tehdy třináctiletý kluk a po celou tu dobu jsem moc toužil jednoho dne přijít s něčím takovým. Sice jsem působil jako popový producent, ale teprve s touto osobní „message“ jsem se rozhodl, že přijdu jako Radek Banga. Cítil jsem to tak, že v případě této hudby a těchto textů musím jít s kůží na trh bez pseudonymů. Gipsy.cz je navíc úplně jiný žánr, takže si to nijak nekonkuruje.

Modelka Renata Langmannová: Mámy jsou nejlepšími manažerkami na světě

Bylo náročné, když se Radek nořil do vzpomínek?
Veronika: Vím, že pro Radka rozhodně nebylo jednoduché o těchto citlivých věcech otevřeně mluvit. Myslím ale, že už to má v sobě hodně zpracované a dokáže to, za což má opravdu můj obrovský obdiv. Věřím, že knížka může určitě spoustě lidí pomoci.

Radek: O domácím násilí už přes deset let hovořím v rámci svého preventivního programu Když chceš, tak to dokážeš. Během přednášek jsem se naučil otevřeně hovořit o tom, co se dělo u nás doma s cílem motivovat žáky k překonání podobných nebo v podstatě téměř jakýchkoli překážek. Psaní knihy bylo ale opravdu těžké. Ty vzpomínky jsou totiž doposud velmi nepříjemné. Věřím ale, že sdílením svých vzpomínek mohu pomáhat lidem, a to je pro mě nejdůležitější.

Snil jste jako kluk? Kdy? Když vám bylo úzko? A především o čem? Splnilo se vám něco z toho?
Radek: Sníval jsem často, že zpívám pro davy lidí. Někdy jsem pod Nuselským mostem zavíral oči a představoval si, jak pode mnou stojí tisíce lidí. Jak zpívají mé písně a tleskají. Dnes už oči zavírat nemusím.

A vy, Veroniko? Žijete svůj sen?
Veronika: Řekla bych, že tak krásný život bych si ani nevysnila. Jsem opravdu šťastná, protože mám v životě to nejdůležitější a tím je láska.