Psaní je někdy i celodenní šichta, říká spisovatelka Kateřina Tučková

Před lety jsem se podílela na dokumentu, který o Kateřině natáčela Česká televize. Tehdy jsem ji také seznámila se svou blízkou kamarádkou, která nejenže žije pár kilometrů od Žítkové, kde se autorčin nejslavnější román Žítkovské bohyně odehrává, ale navíc nosí stejné příjmení – naštěstí vyvdané – jako jedna z nejprohnanějších čarodějnic zmiňovaného díla. Kateřinin lehký počáteční úlek, když jí Gábina podávala ruku, vidím před očima dodnes.

Vinnetoua v Německu nezakázali. Broučci se vydávají ze setrvačnosti, říká znalec

Není divu, Kateřina vnímá svět kolem sebe velmi intenzivně a viděné a slyšené umí navíc zprostředkovat neotřelou formou. Nepatří totiž ke spisovatelkám, které si nad realitou našeho světa udržují bohorovný nadhled, či naopak určitými věcmi obyčejného života záměrně intelektuálně opovrhují. Kateřina Tučková je jako žena neustále něčím fascinována, a snad právě proto fascinující. Když jsem nedávno už podruhé dočetla její sedmisetstránkový (!) román Bílá Voda, znovu jsem si to uvědomila. Ostatně sama uvedla, že pro ni Bílá Voda hodně znamená: „V té knize se proplétá osobní s veřejným, které se může týkat každého z nás,“ řekla. A já pochopila, že se její slova týkají i mě…

Je to stejně zvláštní – obnovená Státní cena za literaturu existuje od roku 1995 a vy jste teprve třetí vyznamenanou ženou.
Ano, je to tak. Ale třeba se tím ta – skoro nepřetržitá – mužská linie prolomila a odborné poroty budou napříště reflektovat, že tu dnes působí opravdu nepřehlédnutelná generace spisovatelek.

Ostatně když člověk sledoval například letošní ceremoniál státních vyznamenání, musela ho absence žen při podobných akcích přímo trknout.
V případě cen Magnesia Litera to naštěstí nebyla úplně absence… Z osmi oceněných jsme byly tři ženy, mnoho jich bylo také mezi respondentkami v medailonech. Myslím, že je to na dobré cestě.

Pocházíte z venkova, z jižní Moravy. Zabýváte se tak vlastně – byť nepřímo – svými kořeny. Ty máme trochu podobné, vlastně nás spojuje i podobná profese. Mě ovšem v dětství ani v dospívání nenapadlo, že bych se tím, co nejvíc miluju – čtením a psaním, mohla někdy živit. Předpokládám, že vás také ne.
Máte pravdu, určitě mě tehdy ani nenapadlo stát se spisovatelkou. Z perspektivy malé obce to bylo stejné jako stát se třeba kosmonautkou. V dětství jsem tedy chtěla hlavně napodobovat laskavé vzory, které jsem měla na dohled. Stát se zahradnicí jako moje maminka anebo kantorkou jako paní učitelky, které mi na základní a později na střední škole inspirativně rozšiřovaly obzor.

Proč jste se tedy rozhodla studovat dějiny umění a bohemistiky?
Právě kvůli skvělým učitelkám. Už od základní školy jsem měla ráda knihy i češtinu, na střední škole jsem doslova hltala literární historii v podání paní profesorky Smékalové. A stejně tak historii umění, kterou na brněnském gymnáziu na třídě Kpt. Jaroše jako volitelný předmět vyučovala paní profesorka Odehnalová. Díky těmto dvěma dámám jsem se také přihlásila na zmíněný dvojobor, který tehdy bylo možno studovat na brněnské filozofii, a po několika letech se má původně vágní představa o uplatnění naštěstí proměnila ve skutečnost – stala se ze mě historička umění a kurátorka výstav, která studium literatury zúročila ve své autorské práci.

Psát beletrii jste začala už tehdy?
Myslím, že odvahu vyjít před publikum se svými texty jsem nabrala až na vysoké škole. Na brněnské katedře literatury vyučoval tvůrčí psaní profesor Zbyněk Fišer a tam jsem také – v kruhu dalších začínajících tvůrců – poprvé četla ze svých textů. Reakce ostatních a rozbor toho, co během tohoto kurzu vzniklo, mě přesvědčilo, že bych se psaní přece jen mohla věnovat. Překonala jsem plachost, poslala něco do literárních časopisů, a když tam vyšly ukázky z Montespaniády a později z Gerty Schnirch, kontaktovali mě nakladatelé. To bylo, řekla bych, skutečně velké štěstí. Nevím totiž, jestli bych měla dost kuráže obcházet je s rukopisem.

Vyhnání Gerty Schnirch, které zmiňujete, je o osudu německé dívky vyhnané v květnu 1945 z jejího domova v tzv. „brněnském pochodu smrti“. Kniha upoutala velkou pozornost, vynesla vám nominace na Ceny Jiřího Ortena a Josefa Škvoreckého a získala jste Magnesii Literu…
Už jsem to popisovala v řadě rozhovorů, tak mě omluvte, pokud se budu opakovat – přivedla mě k tomu vlastně náhoda. Během univerzitních studií jsem se přestěhovala na brněnský Cejl, kterému se mezi místními přezdívá brněnský Bronx. A zjistila, že temná pověst té čtvrti má své kořeny v tom, co se v ní přihodilo. Transporty místních židovských obyvatel, odsun německých Brňanů, několikerá výměna nových českých vlastníků bytů v poválečných letech – to všechno na té lokalitě zanechalo dodnes patrné stopy. A během pátrání po nich jsem narazila i na příběh jednadvacetileté dívky z česko-německé rodiny, která musela dům, do kterého jsem se nastěhovala, opustit se svým půlročním dítětem. Protože byla zhruba stejně stará jako v té době já, tak mě její příběh velmi zasáhl. Navíc šlo o dost neznámou kapitolu našich dějin, kterou jsem si chtěla zmapovat… A tím to začalo.

Konec Harryho Holea jsem zamkl do trezoru, říká Jo Nesbø

Ve svých knihách píšete o skutečných lidech a jejich osudech. V Žítkovských bohyních jste zachytila historii léčitelek z oblasti Bílých Karpat, ve Fabrice popisujete příběh jednoho z nejvýznamnějších brněnských textilních podnikatelů Johanna Heinricha Offermanna a jeho potomků. Knihy nechrlíte, ale musíte je poctivě „vysedět“. Kde vlastně hledáte témata a inspiraci?
Inspirativní mi připadá hlavně podiv, že o daném tématu nevím při svém vzdělání víc. Kladu si otázku, proč jsem se o něm na škole nedozvěděla, co bránilo pedagogům o něm učit? Obava z interpretace nedávných dějin? Kontroverznost tématu? Pokud je navíc spojeno s násilím a oslovuje mě skutečnost, že se v něm nějakým způsobem exponují mně blízké osobnosti, tím mám na mysli ženy, pak je to téma, ve kterém vidím prostor i pro sebe jako autorku. Tím, že ho promýšlím ve snaze nějak si k němu najít postoj, už vlastně strukturuju fiktivní příběh. Rozprostřený sice mezi historickými reáliemi, ale přece jen reflektující momenty, které předně zajímají mě samotnou.

A o čem bude další kniha?
To bych si raději zatím nechala pro sebe.

Chápu… Adaptace vašich románů se často uvádějí v divadle, sama pro divadlo píšete. Netrpíte, když vám dramaturgové a režiséři knihy přepisují?
Scénáře divadelních her píšu ráda, pokud jde o nové téma. Bráním se přepisování hotové knihy do scénáře, v takovém případě mám totiž pocit, že co jsem jednou složila do románového tvaru, nejsem schopna zase rozložit a znovu poskládat do jiného formátu. Lepší je, když se na to podívá někdo jiný čerstvýma očima. Musím říct, že ve všech případech to dopadlo skvěle. A co víc, každá divadelní adaptace mých knih přinesla něco nového – režisér spolu s dramaturgem v ní vypíchli něco, co bylo důležité pro ně, takže to zpětně poskytlo zajímavé zrcadlo i mně. Původní divadelní hry jsou ale něco jiného, v těch příběh stavím opravdu tak, jak bych ho ráda viděla na jevišti. A je to pro mě příjemné psaní, vyčerpává mě méně než psaní románových textů. Nemusím se v něm totiž soustředit na zachycení okolností tak jako v knize, stačí se soustředit na dialogy.

Stále prožíváte své příběhy velmi osobně? Když jste psala Gertu, zažila jste prý místo letní noční bouřky děs z bombardování, o čemž prý ráno věděl celý vnitroblok. Nebo jste se vžila do pocitu, že jste ze Žítkové, natolik, že jste okolí přesvědčovala zpěvem žítkovských písniček. Tak mě napadá – stal se vám v poslední době nějaký skutečný zázrak?
No vidíte, nad tím jsem nepřemýšlela. Ale vlastně ano – narodily se mi dvě nádherné děti.

Každý si svou laťku svědomí nastavuje sám, říká spisovatel Štěpán Javůrek

Jak teď s dětmi trávíte chvíle volna?
Čtením – dvě nebo lépe tři hodiny, během kterých se můžu propadnout do příběhu. A sportem. Ráda plavu, běhám, cvičím jógu, nejraději ale chodím se sestrami sokolkami cvičit na nářadí, po kterém chodíme na pivo, kde probereme aktuální události. A velkým balzámem na duši je samozřejmě setkávání s přáteli – po dlouhém čase půstu v době pandemie si vztahů se svými blízkými obzvlášť považuji.

A jste sama vášnivou čtenářkou?
Teď jsem především čtenářka s vysokým komínkem nepřečtených knih, které v minulých letech musely čekat, až dopíšu Bílou Vodu. Po jejím odevzdání si postupně plním resty, naposledy jsem ale četla čerstvou novinku Alice Horáčkové Rozpůlený dům a ohromně si ji užila. A teď mám z restů rozečtenou Cromwellovskou trilogii Hilary Mantelové a zároveň eseje o české literatuře Pražský slabikář od polského autora Aleksandera Kaczorowského.

Působila jste jako kurátorka jak v Brně, tak v Chrudimi. Kvůli vytíženosti psaním se této profesi už nevěnujete, není to škoda?
Vzpomínám na léta kurátorské práce ráda, bylo pro mě obohacující setkávat se s umělci a pomáhat jim s realizací výstav. Ale spisovatelská agenda mi postupně brala čím dál víc času – psaní, ježdění na literární akce, kterých bylo při dvaceti jazykových mutacích Žítkovských bohyní skutečně hodně, korespondence se čtenáři, nakladateli, překladateli a organizátory, psaní do novin a časopisů… Nedalo se to s kurátorováním skloubit. Přetrhla to až pandemie, během které se svět uklidnil. Právě během ní se mi narodily dvě děti, takže to vypadá, že na tom s časem nebudu o moc líp a výtvarné umění budu sledovat jen jako zanícený neprofesionál.

Málokdo u nás se věnuje beletrii, které předchází několikaletý a podrobný výzkum. „Trvalo to deset let a nebyly to jednoduché roky. To téma jsem nosila v hlavě jako těžké břemeno, kterým jsem se musela pořád zaobírat.“ To zní, jako byste se psaním románu Bílá Voda spíš protrápila.
Přiznávám, že někdy to bylo těžké a byly i týdny, kdy jsem sedala k počítači a nenacházela nit, nevěděla, jak pokračovat. Ale i přesto je pro mě psaní činnost, kterou musím a chci dělat. Těší mě odvedená práce, i kdyby se během celodenní šichty posunula o jedinou větu.

Při četbě Bílé Vody se i ve mně – pod dojmem přečteného – otevíraly různé staré křivdy. A vlastně mě napadlo, že kniha může být dobrou psychoterapií pro lidi, kteří v sobě hledají sílu, jak odpustit svým blízkým, partnerům, rodičům. I proto to možná není jednoduché čtení. „Nejtěžší bitvu musí svést člověk na VLASTNÍM poli.“ Nad tímhle citátem z vaší knihy teď často přemýšlím.
Tak to je hezké, děkuju. Mám radost, když nějaké myšlenky ze stránek mých knížek čtenářům zůstanou v paměti. To je pro spisovatele největší satisfakce.

A taky se mi líbí další termín – kreativní neposlušnost. Býváte sama často „kreativně neposlušná“?
Mí rodiče by to tak během mého dospívání pravděpodobně nazvali. (smích) Mně ale připadalo a dodnes připadá, že jsem nedělala nic tak nestandardního. Prostě jsem si šla vlastní cestou.

Téma odpuštění vnímám ve vašich knihách velmi silně. V rozhovorech a vlastně i knihách, byť nepřímo, zveřejňujete intimity své rodiny. Musela jste si i tohle s blízkými vyříkat – že o svém dětství budete mluvit a psát?
V knihách o sobě nepíšu, věnuju se tématům, které moji zkušenost rozhodně přesahují. Ale když se mě ptali na rodinné zázemí v rozhovorech, leccos jsem prozradila. Se svými blízkými jsem si nic nevyříkávala, mluvila jsem o svých vlastních zážitcích, ačkoli vždycky spíš zlehka, protože jsem věděla, že by se jich to mohlo dotknout. Doufám, že jsem našla snesitelnou mez. Ale to by vám řekli spíš oni.

Sebastiána Chomiszak o práci duly i tvorbě knihy: Chodím si do práce pro zázrak

Zpátky k Bílé Vodě – máte reakce pamětnic, konkrétních jeptišek?
Myslíte na publikovanou knihu? Ano, několik. Reakce od řeholnic i od příslušnic někdejší moravské podzemní církve. A ohromně mě těší, že jsou pozitivní.

Klášter je od roku 1993 zavřený, linka příběhu z roku 2007, kdy mezi řeholnice přichází hrdinka Lena, je tedy fikce?
Ano.

Týden předtím, než šla vaše knížka do tiskárny, rozhodl papež František, že ženy mohou zastávat vatikánské úřady. To skoro působí jako osudová synchronizace. Jak jste jeho rozhodnutí vnímala?
Se smíšenými emocemi. Samozřejmě mě to velmi potěšilo, ale také jsem se lekla, že by pointa knihy mohla vyjít vniveč. Tak horké to ale ještě nebude. To, že ženy smějí zastávat úřady ve správě Vatikánu, neznamená, že by měly větší vliv ve farnostech. K jejich připuštění do vyšší hierarchie se zjevně ještě neschyluje.