Účinkujete v „nekonečném“ seriálu a přitom se staráte o dvouleté dítě. Jak to jde dohromady?
Když mi oznámili, že Hedvika se vrátí do Ulice, nejprve jsem to po pravdě řečeno zvažovala právě z důvodu, který jste jmenoval. Pak jsem se ale s produkcí dohodla na vzájemně přínosném rozvrhu, a musím říct, že byli velice vstřícní, takže už mému návratu do seriálu nic nestálo v cestě. Kromě toho musím přiznat, že jsem se na Hedviku těšila, protože ona tím, že je úplně jiná než já, je pro mne ohromně zábavná. A když je práce radost, co můžete chtít víc?

Nicméně jak řešíte péči o dcerku?
(Smích) Perfektně. Jednak se snažíme při hlídání prostřídat s mým partnerem, jednak máme funkční babičky a dále, když je potřeba, vypomůžou i kamarádky. A máme velké štěstí, že je malá Jasmínka velice společenská a má vyloženě radost, když ji někdo hlídá. Takže s tím nemáme problém.

Váš přítel Michal Vavro je kameraman. Už jste se potkali při natáčení?
Ano. Potkali jsme se na seriálu Drazí sousedé. A musím vám přiznat, že jsem měla hroznou trému. Najednou mě zaplavila jakási zodpovědnost. Co si o mně bude myslet? Budu se mu líbit? A už jsme se potkali i v Ulici, kdy on byl za kamerou a já před ní. A ano – byla jsem nervózní. Zkrátka taková divná tréma. Stejný pocit mám i při představení, když je Michal v hledišti. Prostě mi na něm a jeho názoru záleží. Ale to je dobře, ne?

Jak vypadal po dvou letech váš návrat mezi kolegy v Ulici?
Úplně normálně. Jako bych nikdy neodešla. Jsou totiž skvělá parta, a pokud se nechováte jako namistrovaný blb, nemají problém vás mezi sebe přijmout.

Zmínila jste, že Hedvika je úplně jiná než její představitelka. V čem?
Naprosto ve všem. Dá se říci, že kromě obličeje nemáme společného vůbec nic. Hedvika je „mimozemšťan“. Je tak čistá a průzračná duše, až může na někoho působit, že je hloupá. K tomu přispívá i fakt, že dřív mluví, než myslí. Něco podobného můžeme vidět u dětí, které občas ve své upřímnosti něco plácnou a neuvažují o důsledku toho, co řeknou. Přiznám se, že mi to připadá půvabné. Dospělí lidé se většinou dost kontrolují, čímž jsou v podstatě do určité míry svázaní, kdežto Hedvika tohle nemá. Je zkrátka jiná – a to mě na ní baví. Mám velkou svobodu, jak ji ztvárnit. Můžu si vymýšlet i různé fórky – a pokud to není za čárou, režiséři mi dávají zelenou. Kromě toho s kolegou Filipem Rajmontem to ani jinak neumíme. Je to tvůrčí a kreativní hraní – jak už jsem řekla – radost. Mám Hedviku moc ráda.

Stíháte i nějaké další pracovní aktivity?
Hraju v divadle La fabrika v představení Prolomit vlny, vrátila jsem se i do Rubínu, kde máme hru Hubte trampy, serou v lese. Moc ráda mám také Penzion pro svobodné pány, kde hraju s Patrikem Děrgelem a s Lukášem Příkazkým, a je to naše spanilá jízda. Je to fičák. Hrozně moc se tam vyřádím a nasměju. S Martinem Hofmannem a Filipem Blažkem máme krásné zájezdové představení Chvála bláznovství, které v Praze hrajeme v Divadle Palace.

Jak vás tak poslouchám, přítel, babičky a kamarádky asi musejí zaskakovat dost často…
(Smích) Není to tak strašné, jak to vypadá. Nejnáročnější na čas je zkoušení a tahle představení už jsou rozjetá, takže se to dá zvládnout. Všechno totiž záleží na tom, jak si svůj čas zorganizujete – a pak jde všechno. Naštěstí dokážu stihnout padesát věcí najednou. Ale umím i skvěle hekat, jak nic nestíhám (smích), a taky se umím báječně hroutit…

Co vás zase zvedne z podlahy?
Chodím na jógu, což mi dělá dobře na záda a taky výborně pročistí hlavu. A pak jsem skoro pořád venku na čerstvém vzduchu s Jasmínkou a fenkou Františkou, která se potřebuje vyběhat, takže i já mám pohybu dost a dost. Skvělá terapie je rovněž popovídání s kamarády a kamarádkami, což také přispívá k udržování dobrých rodinných vztahů. Občas je užitečné trochu „upustit ventil“, probrat všechno možné, postěžovat si a ve finále se tomu zasmát. Můj skvělej chlap to naštěstí chápe a dělá to samé se svými kamarády.

V současné době jste opět v jiném stavu. Jak na to reagují scenáristé Ulice?
Upřímně jsem prozatím neměla tak velké břicho, aby bylo nutné ho nějak schovávat. Nicméně jsem slyšela cvrlikání vrabců na střeše, že bude Hedviku čekat nějaká životní změna… Dál už si to domyslete.

JIŘÍ RENČ