Ambiciózní žralok – tak jste charakterizoval svou postavu v seriálu Slunečná. Jak jste na tom vy osobně s ambicemi a dravostí?
Já o věcech hodně přemýšlím, takže se snažím mít dlouhodobější plán, kam bych se chtěl posunout, na co se zaměřit… Třeba letos bych se chtěl více zaměřit na herectví před kamerou. Přemýšlím, kam bych se chtěl dostat, a za tím si jdu. Ne tak dravě jako Janek ze Slunečné, který jde přes mrtvoly a dost často porušuje morální zásady, tedy aspoň ze začátku.

Máte nějakého kouče, který vám pomáhá zdokonalit se v herectví před kamerou?
To ne, ale snažím se hodně koukat na současné filmy a seriály, protože doba se mění, i herectví je čím dál tím jiné, používají se nové prostředky, takže tím se zdokonaluju.

Který z herců vás třeba inspiruje?
Mám moc rád Benedicta Cumberbatche. Jeho Sherlock Holmes je podle mne nejlepší Holmes, co byl kdy natočený. Jinak koukám na Netflix, kde jsou hrozně zajímavé tipy, jak se dají natočit různé projekty. Například seriál You, který je o stalkerovi, je natočený pro mne hodně netradiční kamerou. Je poučné to sledovat.

Když se ještě vrátíme ke Slunečné. Vaše kolegyně ze seriálu Barbora Jánová si myslí, že Slunečná má takový úspěch proto, že je to vlastně pohádka.
Spíš si myslím, že je to romantická „telenovela“, ačkoli s pohádkou to má něco společného. Už tou náladou, která je milejší než u seriálů z doktorského prostředí nebo u detektivek, kde se řeší závažnější a morbidnější věci. A pak si myslím, že ten úspěch může být daný i tím, že v jedné z hlavních dějových linek jsou mladí lidé, což možná přilákalo nové diváky.

Každopádně do roku 2020 jste vstoupil pohádkově, nejprve v Zakletém pírku Zdeňka Trošky a 19. března měla premiéru fantasy pohádka Princezna zakletá v čase. Její příběh je postavený na tom, že princezna Ellena pořád dokola prožívá den svých dvacátých narozenin a touží po tom, aby se ten den už neopakoval. Vzpomenete si také na nějaký den, který byste už nechtěl znovu zažít?
Samozřejmě, když nevyjde nějaká věc, co si člověk přeje, ať už to je pracovní, nebo co se týká třeba nějaké lásky, tak to asi nechcete zažívat každý den dokola.

A našel by se naopak den, který byste si zopakoval ještě minimálně jednou?
I když se stane něco krásného, může to tím opakováním zevšednět, což je právě případ princezny Elleny. Když se narozeniny opakují pořád dokola, tak už to prostě není ono. Proto jsou jednou za rok. Takže, ačkoliv jsem zažil situace, které byly nádherné a nějakým způsobem bych je chtěl prožít znovu, myslím, že je nejlepší na ně vzpomínat.

V čem se liší fantasy pohádka od klasické?
Nejvíc asi kouzlením a fantazií, kterou ten projekt v sobě má. Kouzla jsou moc dobře postprodukčně udělaná, tedy aspoň z kousků scén, které jsem viděl. V české tvorbě jsem zatím nic takového neviděl. Jiný je i svět Aspánie, ve kterém se příběh odehrává. Moc se těším, až pohádku uvidím celou.

Máte rád žánr fantasy?
Žánr je mi sympatický, ale že bych byl nějaký fanatický příznivec fantasy, to ne. Pána prstenů několikrát zkouknutého nemám.

Na jakých pohádkách jste vyrůstal?
Miloval jsem filmy Marie Poledňákové, což nejsou úplně pohádky, ale vyrůstal jsem na klasických pohádkách jako třeba Tři oříšky pro Popelku a podobně.

Koukám, že je to stejné jako za mého mládí.
Televize to do nás pořád tlačí, takže je to stále stejné.

Nebojíte se, že budete zakletý do rolí krásných princů? Chtěl byste jít třeba ve stopách Pavla Trávníčka?
Nechtěl. Chtěl bych ve své profesi najít rozmanitost a nerad bych byl zaškatulkovaný jako herec, který hraje jen sympaťáky. Moc mě baví hrát záporáky. Jak se v životě snažím být hodný a milý, tak když si můžu zkusit opačný charakter, strašně mě to baví. Přemýšlím nad tím, co má ten člověk v hlavě, když se chová takhle, z čeho to pramení.

Předpokládám, že po vašem vítězství v šesté řadě show Tvoje tvář má známý hlas se roztrhl pytel s nabídkami na muzikálové role.
Máte pravdu, dostal jsem několik nabídek, ale bohužel sezona v Divadle na Vinohradech, kde jsem v angažmá, je naplánovaná, chystají se další projekty, takže na muzikály nemám moc čas. Ale musím říct, že žánr muzikálu mě baví. Skloubit herectví zpěv a tanec dohromady mi přijde hrozně fajn a nebráním se tomu.

Vy jste se po konzervatoři vrhl rovnou na hraní. O DAMU jste neuvažoval?
O DAMU ne, protože herectví se tam podle mne učí podobně jako na konzervatoři, máte nějaké pomyslné tabulky, co by člověk měl o tom řemeslu znát a tak dále. Oni ani na DAMU konzervatoristy moc neberou. Ale mě třeba zajímala scenáristika. Než jsem dostal nabídku do angažmá, tak jsem chtěl zkusit scenáristiku na FAMU. Tou nabídkou do angažmá se mi to ale nějak rozleželo a chtěl jsem začít hnedka hrát. Občas mě napadnou nějaké náměty, ale jsou to všechno šuplíkové věci. Nikdy jsem to nikam nenabízel, protože vlastně ani neumím pořádně napsat dialogy. Proto jsem kdysi chtěl na FAMU, abych se to naučil.

Jak vás jako ani ne dvacetiletého mladíčka přijali starší a slavnější kolegové a kolegyně?
Toho jsem se strašně bál, protože obsazení vyšlo před prázdninami a já jsem měl celé prázdniny na to, abych se doma stresoval, jak mě přijmou během zkoušení, jestli se jim vůbec můžu alespoň v něčem rovnat. K mému překvapení to dopadlo lépe, než jsem doufal. Po pár zkouškách mě vzali pod svá křídla, možná viděli, že jsem do hraní zapálený a že to moc chci dělat.

Byl někdo, kdo se vás ujal obzvlášť?
Nejvíc jsem si našel cestu k Igoru Barešovi, o kterém v legraci prohlašuji, že je můj herecký guru. On mi nedá nic zadarmo a moc se se mnou nepárá. Tady mám zrovna od něj vzkaz, který mi napsal v den premiéry hry Zmoudření Dona Quijota. Stojí tu: „Lépe hraj divadlo. Díky! Igor Bareš.“ Takové povzbuzení před premiérou jsem opravdu potřeboval. Ale já už Igora znám déle a můžu říct, že máme hezký vztah, a vím, jak tyhle věci myslí. Když mě takhle popichuje, je to v dobrém.

Na Vinohradech jste tedy začal s Romeem, hrajete ho už pět let. Dnes je vám dvacet čtyři. Jak se posunul váš život od premiéry této hry? Zmoudřel jste s Romeem?
Určitě ano. Nabral jsem hodně zkušeností. Už první rok angažmá jsem šel z jednoho představení do druhého, ze zkoušení do zkoušení, což byla nejlepší věc, co se mi mohla stát.

Jistě nějaký čas trvalo, než jste se na jevišti velkého divadla otrkal. Co vám pomohlo získat sebejistotu?
Sebedůvěra přijde s hraním. Občas přijde nějaký divák a pochválí mě, ale je to hlavně o tom se „vyhrát“.

Ve kterém představení se cítíte nejlépe?
Nejlépe jsem se cítil v Periferii od Františka Langera, to bylo hrozně hezké představení, které už bohužel mělo derniéru. Režíroval ho Martin Huba. Já jsem se do téhle hry zamiloval už na konzervatoři. Vytáhl jsem si ji i při maturitě, což bylo nejšťastnějších pět minut v mém životě, protože jsem věděl, že to bude brnkačka. Věděl jsem o ní úplně všechno. A po dvou letech v angažmá na Vinohradech jsem dostal roli Franciho v Periferii. V té jsem se cítil opravdu dobře. Mrzlo mě, že jsme ji hráli jen necelé dva roky, asi třicet repríz.

Na Vinohradech má v květnu premiéra Balada pro banditu, budete opět Nikola Šuhaj, jako kdysi na konzervatoři?
Budu. A mám z toho trošku obavy. Na škole jsme to hráli přes rok, takže se bojím, abych během zkoušení nesklouzával k tomu, co už jsem se kdysi naučil a mám to zažité. Doufám, že se mi povede od toho odpoutat.

Jezdíte na snowboardu. Nejste zklamaný z letošní zimy?
Byl bych, kdybych měl čas jet na hory. Tuto zimu jsem opravdu neměl čas nikam vyjet. Ale já jsem spíš letní člověk. Nevadilo by mi, kdyby bylo pořád teplo a já si odjel na hory do Alp. Ale samozřejmě, když jsou Vánoce, a místo aby všude bylo bílo, je hnědo, tak je to divné.

Často slýchávám od lidí, že za jejich mládí to bývaly zimy. To bylo sněhu! Jaké byly zimy vašeho mládí?
Je fakt, že si pamatuju víc sněhu. Já jsem z Ústí nad Labem a my bydlíme u lesa, který byl vždycky úplně bílý. Jezdili jsme za sídlištěm z takových kopců na bobech, a to už takové čtyři roky není vůbec možné. A jestli to před čtyřmi roky byl týden, co se tam takhle dalo jezdit, tak to bylo dobré. Dřív jsme byli celý měsíc venku a hráli si ve sněhu. Ani na severu už nejsou bílé Vánoce.

Češi a závislosti

Jste na něčem závislý?
Určitou závislost mám na své práci. Neumím si představit, co bych dělal, kdybych nedělal to, co dělám. Teď jsem použil třikrát dělat v jedné větě… Když jsem měl nějaké delší období, kdy jsem neměl tolik pracovních nabídek jako dneska, tak jsem z toho byl nesvůj. Bylo to nepříjemné nejen pro mne, ale myslím, že i pro moje okolí.

Stalo se někdy, že by vám přemíra zkonzumovaného alkoholu zkomplikovala život?
Asi jako každému. Nejhorší je, když si jdeme po představení sednout, rozebíráme divadlo, život nebo cokoli jiného, protáhne se to a druhý den ráno je zkouška. To občas bolí, to je opravdu nepříjemná komplikace.

Co nejčastěji děláte na mobilu a máte pod kontrolou čas, který na něm strávíte?
Mobilem nejčastěji telefonuju se svojí manažerkou a druhá věc, která mi zabírá hodně času, jsou sociální sítě. Tím, že jsem během krátké doby „vystřelil“ docela nahoru, tak se sociální sítě až trochu zbláznily. Snažím se tedy učit, co tam dělat, a zároveň se to snažím korigovat, abych tam nebyl pořád. Ale nějakou větší míru kontroly nad tím vlastně nemám a myslím, že bych měl mít. Takže to je další věc, na kterou se letos můžu zaměřit, kromě hraní před kamerou.

Marek Lambora

Narodil se 23. května 1995 v Ústí nad Labem. Absolvoval hudebně dramatický obor na Pražské konzervatoři. Hned po maturitě v roce 2015 nastoupil do angažmá v Divadle na Vinohradech. Na této scéně v současné době hraje například v inscenacích Revizor, Ahoj, krásko! (Linda) a v květnu zde bude mít premiéru coby Nikola Šuhaj v inscenaci Balada pro banditu. V Divadle Na Fidlovačce hraje Bejbyho v muzikálové grotesce Šakalí léta.

Loni zvítězil v šesté řadě televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Je známý i díky televizním seriálům Ohnivý kuře a Slunečná, který momentálně uvádí televize Prima. Letos se objevil ve dvou filmových pohádkách – Zakletém pírku režiséra Zdeňka Trošky a ve fantasy pohádce Princezna zakletá v čase, která měla nedávno premiéru.