„Po Milošově odchodu jsem cítila potřebu vypsat se z toho smutku, který mě obstoupil. A postupně, jak jsem v textu pokračovala, se mi vybavovaly ty zábavné a báječné věci, které se nám v životě staly. Začala jsem je s humorem a nadhledem zpracovávat, což mi strašně pomáhalo jít dál,“ říká Martina Formanová, která knihou navazuje na své předchozí úspěšné autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla (připravuje se i její filmová podoba) a Snědla dětem sladkosti.

Přece jen – v tomto případě na vás musely při psaní přicházet i těžší chvíle…
Mám to tak, že psaní je pro mě potěšením. Takže když mám pocit, že prožívám horší období nebo že mám smutnou náladu, tak se do něj netlačím a věnuju se něčemu jinému. Občas přemýšlím o tom, že bych se jako jiní autoři měla naučit systematičnosti – totiž každý den v daném čase usednout k počítači a psát. Ale u mě to nějak nefunguje. Já si sedím, brouzdám po internetu, nebo se dívám na televizi, prostě čekám na inspiraci…. Někdy se stane, že mě třeba v jednu v noci napadne věta, kterou chci použít. V tu chvíli začínám pracovat, nechávám průchod svým myšlenkám a najednou si třeba uvědomím, že začíná svítat.

Nečekanou součástí duševní terapie se pro vás staly i lekce stand-upu. Co vás k nim přivedlo?
Jako divák mám tento formát zábavy strašně ráda. Moje sestra mi jednoho dne řekla, že si myslí, že bych na to byla dobrá. A abych si vzala nějaké lekce. Chvíli jsem o tom přemýšlela a nakonec jsem do toho šla. Už i proto, že si myslím, že čím je člověk starší a má představu o tom, kdo je, tak se méně bojí, že selže. A když už i nakonec selže, tak z toho bude maximálně trapas. No a co? Ztrapnit se není zdaleka to nejhorší na světě… Dnes musím říct, že věnovat se stand-upu je hrozně osvobozující. To, že jsem ženou muže, jakým byl Miloš, ví v klubu, kde vystoupím, málokdo. Samozřejmě, může se stát, že si mě s ním někdo spojí – v tu chvíli mě může přepadnout obava, abych jej třeba nějak neponížila. Zatím se ale nic takového nestalo. Obecně vzato si myslím, že by měl Miloš ze mě radost, že by ho to bavilo. Byl na mě vždy velmi vlídný a člověku to teď pochopitelně schází.

Jaké máte další plány? A v Americe už hodláte zůstat?
Nějak si neumím představit, že bych z Connecticutu, kde máme se syny dům a v něm zvířata, odešla. Miloš je v něm navíc otištěný snad do každého předmětu – do každého obrazu či knížky. Bylo by pro mě velmi bolestivé ten dům prodat… Uvědomila jsem si ale, že chci ještě hodně cestovat – ještě před pandemií jsem přitom byla toho názoru, že jsem se už po manželově boku nacestovala hodně. Teď se to změnilo. Ráda bych poznala Jižní Ameriku a Island. Moje první cesta ale samozřejmě vždy vede do Česka, je to pro mě to nejdůležitější místo, kam se vracím. Jsem hrozně ráda, že se mi podařilo přijet už loni v létě, kdy byla situace s covidem taky velice pozitivní – všechno se otevřelo, přestaly se nosit roušky, bylo možné se setkat s kamarády… Báječně jsem si to užila a naštěstí to pro mě bylo bez následků. Teď jen doufám, že jsme z toho tunelu venku. Myslím, že je to pro naše životy to nejzásadnější.