Tenhle železniční rachot je typicky „pražský“, řekl bych. Zní podobně jako na Štvanici, o níž tenisté říkají, že je jediným kurtem na světě, který je na nádraží.
To jsou zvuky mého domova. Připomínají mi i situaci v zoo, když jsme půl roku po povodni vraceli zpátky slony a hrochy; neuvěřitelně si vychutnávali, že jdou domů. Nikdy předtím se neviděli, ani neměli šanci se vidět – byli vždy propojení jen prostorem pro návštěvníky –, ale ucítili se a uslyšeli důvěrné známé zvuky. V tu chvíli věděli, že jsou doma. Do krajiny naší duše patří i ambientní prvky, jsme závislí na zvucích nebo vůních. Třeba z dětství.

Jaká je reálná krajina vaší duše?
České středohoří. Pocházím z Mostu, z nového Mostu.

Pamatujete si stěhování kostela, tu i z evropského hlediska pozoruhodnou inženýrskou odyseu?
Samozřejmě. Jezdili jsme do školy obchvatem okolo uhelné díry, kde překážel už jen kostel. Dvakrát denně jsem projížděl kolem a vždycky byl o kousek jinde, což jsme tehdy nijak zvlášť nevnímali. Pak ho opatrně usadili na nové místo, navíc pootočili, čímž ho z religiózní stránky zničili. Ale v 90. letech byl znovu vysvěcen. Ze starého Mostu si pamatuju ještě divadlo a kina, kam jsme chodili, a také jsem tam chodil za mámou do práce.

Neznáte se se spisovatelem Pavlem Bryczem, který o Mostu napsal krásnou knížku?
Vidíte, bydleli jsme v jednom činžáku! Pavel byl o čtyři roky mladší než já. Bryczovi bydleli pod námi. Vyrůstali jsme jako děti nového Mostu. Starý Most byl pro nás popojíždějící kostel a američtí filmaři, kteří si ve městě odsouzeném k zániku mohli pro film zbourat, co chtěli. Takovou autenticitu za pár babek jim mohl nabídnout jen komunismus. Já se k Mostu hlásím jako k dětství, ačkoli moc podnětů k rozvoji nenabízel. Rodiče se seznámili mladí, skočili do rodiny, a ta pro ně byla vším. Starali se o mě vzorně, neměl jsem žádnou nouzi. Ale zároveň mě k ničemu moc nevedli. Hráli jsme hokej za barákem. Když jsem chtěl zvíře, na to byl byt malej, když jsem přišel s tenisem, 140 korun měsíčně bylo už moc… Prožil jsem dětství u televize v paneláku. Je to svým způsobem odraz mé duše – vnitřně vyprahlý kraj, tak trochu na pokraji rezignace, vždy s prázdnotou za zadkem. A přitom je kolem krásná krajina. Později jsem zběhl do Prahy, ale stále jezdím Středohořím za rodiči do Mostu a zpět.

Mateřské mléko normalizační telky

„Mým parťákem v dětství byla tehdejší televize,“ vyznává se Petr Fejk. „Díky tomu jsem znalcem československé televizní tvorby 70. let. Ty seriály, i ty propagandistické, a nejen je, mám rád, protože patří mému dětství, patří k mému vztahu k vlastnímu životu. Mám vlastně rád i tu dobu. Televize byla mateřský mlíko,“ říká, nikoli ironicky.

Muž na radnici, Okres na severu, nemocnice tamtéž, kdesi na kraji města… „Třeba Zákony pohybu – seriál z fabriky na radiátory. Fantazie! Když to vidím, mám pocit, že je mi zase patnáct. Řekněte mi, kdo si dnes vychutná F. L. Věka? Tu pomalou estetiku, kdy má člověk pocit, že se nic neděje, ale vy si v ní libujete… Vzpomínám si, že když šla večer Nemocnice na kraji města, na ulici nebyla ani noha.“

Po pravdě, jistá melancholie, stopa hořkosti a současně neklid – to vše z vás vystupovalo během rozhlasovém rozhovoru, který jsem si pustil během mé „přípravy“.
Život není černobílej, i já mám v sobě hodně rozporů. Jeden je v tom, že jsem vlastně dosud trávil život velmi činorodě a tvořivě, pohledem zvenčí skoro jako workoholik. Jenže pokud nejsem zapnutý v zásuvce, umím být těžký intelektuál a propadat se do skepse až prázdnoty. Dá se říci, že celý život bojuju s prázdnotou, nevím, jestli stále před Mostem neutíkám. A kolikrát se musím násilně aktivizovat, protože jinak je to na mém životě znát. Vystavuju se záměrně výzvám, abych dostal zápřah a rozjel se. Jsem podruhé ženatý a mám dvouapůlletého syna. Je to těžký, ovšem bez nich bych asi shnil zaživa, pomalu se proměňoval v uhlí. Když se dívám na znamení zvěrokruhu – extrovert, introvert, pasivní, aktivní…, na mě pasuje úplně všechno.

Co jste dělal během pandemie?
Dopsal jsem knihu o zoo. Předtím jsem se s ní mořil hrozně dlouho, tohle je třetí verze. Hledal jsem klíč, jak ji napsat. Ano, studoval jsem literaturu a věnoval se slovesnosti, jenže napsat knihu o 400 stranách, tam se všechno ukáže. Látku jsem měl, ale chyběl mi šém, styl, jak psát. Příhody se zvířátky? Vážně? Vtipně? Manažersky, nebo filozoficky? Roky mi trvalo, než jsem na to přišel. Navíc přepisuju, vracím se, pracuju těžce. Odjel jsem od rodiny na tři měsíce a zavřel se do opuštěného domu v opuštěný Telči. V osm ráno jsem vstal a ve tři v noci šel spát. Mučení dravé zvěře. Ale jediná možnost, jak knihu dokončit. Během kovidu se z turistického města staly opuštěné filmové kulisy zahalené mlhou. Ten svět vypadal, jako bych si ho vymyslel, vypadal jen jako iluze za oknem. A jak se zaberete do práce, ještě víc zesílí pocit, že jste v jiném světě. Povedlo se mi knihu však dotáhnout do konce a udělat ji se vším všudy. Sám jsem si ji vydal, zřídil e-shop, platební bránu… Mimopražským čtenářům jsem knihu posílal, Pražanům ji dokonce osobně rozvážel na skútru. Náklad se prodal, teď jsem si sehnal i sponzora na dotisk. Starám se o to a těší mě, že si knížka dělá reklamu sama, že se šíří dobré reference.

Jak se lišily jednotlivé verze textu?
Začal jsem „zápisem z porady“ – nuda. Druhá verze byla „onanistická“ aneb jak jsem byl dobrej, což bylo ještě horší. A ke třetí mě nasměroval spisovatel Martin Vopěnka, který mi poradil, že kniha musí bavit i paní v tramvaji, že ji musím psát stejně, jako jsem dělal zoo, která je přístupná všem. Šestnáctiletému klukovi, vysokoškolskému profesorovi i skladníkovi ve šroubárně. Uvolnil jsem se a vyprávěl. Takže v knize jsou normální příběhy, úvahy o zoo i dramatické scény, dokonce i manažerské vhledy. A hlavně je to pravda. Čtenář v ní najde možná i nečekané informace. Když byla zoo populární, vypadalo to zvenku, že se tam všichni máme rádi a panuje idyla. Tak to ale nebylo… Je fakt, že jsem zoo vedl ve své nejproduktivnější době a dal jsem práci všechno. Po povodních jsme se těšili přízni a měli i peníze a mohli se předvést. A taky jsme to předvedli. Tenkrát se sešlo všechno, co si můžete od dobrý práce přát. Navíc s vědomím, že po sobě necháte otisk v něčem, co lidé milují, co je spojené s veřejným životem. A taky poznáte sám sebe. Lidé mi teď říkají, že jsem byl jako ředitel jiný, než jsem dnes. Že jsem teď víc sám sebou. Asi jsem ke zkušenosti zralého muže potřeboval i odchod a neúspěch.

Zaujalo mě, jak jste v rozhlase opakovaně mluvil o svých snech, v nichž se brodíte vodou. To podle různých výkladů není moc pozitivní.
Ne, ne, tohle je mimo výklady snů. Abyste rozuměl – mně se ve snech vrací, co jsem prožil, já se tou vodou opravdu brodil. Ale taky se mi zdá, že se hádám s kolegy a najednou nemám slova, prohrávám, utírají mě… Nebo že jdu po zoo, která je úplně předělaná a nikde není po mé práci ani stopa. Tak moc se snažíte něco vybudovat, až z toho máte trauma. Ale s ohledem na skutečnost, že vedeme rozhovor do magazínu Hobby, měl bych si možná na nějaké vzpomenout. Jenže já koníčkář vlastně nejsem.

Pomůžu vám. Věnoval jste se basketu…
Jo, sport je vášeň. Basket jsem dělal na vysoký škole, ale neplatil jsem za moc dobrého hráče. Kvůli své výšce jsem sice byl podkošový hráč, jenže jsem neměl dobrý výskok. Nebo když o něco šlo, neměl jsem přesnou ruku. Podobná selhávání vás zařadí mezi náhradníky. Ale rekreačně jsem vášnivě běhal. Snad dvacet let. Jenomže vážím kolem sta kil a zničil jsem si chrupavky v kolenou. Poprvé se mi koleno citelně ozvalo v New Yorku v Central Parku před deseti lety. Pak jsem se nechal přesvědčit k operaci, která mě měla ke sportu vrátit. A to byl definitivní konec. Dnes můžu jen kolo, plavání a nordic walking. A před televizí mám rotoped, protože musím chrupavku promazávat. Ovšem coby pasivní sportovec jsem vášnivý – sleduju se zájmem prakticky všechny závody, utkání či zápasy. A pokud je také všechny stihnu, jde o zlé znamení, že se mé prokrastinaci daří.

Otcovství vás možná k nějakým koníčkům přivede.
Jako koníčky jsem si oblíbil příznaky stárnutí, mezi které patří právě sledování sportu nebo pomalé kouření doutníku. Pak mám taky rád dobrý rum. Což zní dost aristokraticky, ale ve skutečnosti si k těmto vášním dokážu najít poměrně lidovou cestu. Mám dodavatele doutníků z Dominikánské republiky, od kterého mi jeden kus vyjde na pětapadesát korun. A zároveň neskrývám, že je to u mě oblíbená cesta k lenošení. Dokážu na terase sedět klidně hodiny, kouřit a jen tak čumět.

Nabokov napsal, že naděje dělá ze zahálky zázrak. K jejímu umění nemá nadání každý.
Vždycky jsem byl barovej typ. Nikoli typ manažera, co maká jako blázen a pak relaxuje tím, že se jede zničit do hor na kole, čímž si „vyčistí hlavu“. To pro mě není, já jdu do baru. Cestuju po vinětách. Ale pozor, když chci napsat knihu, nesmím se dotknout doutníku ani alkoholu, protože tyhle věci nejdou dohromady s prací. Mozek se okamžitě přepne do odpočinkového modu tekoucího času. Jak se nasměruju na výkon, musím se zcela soustředit. To pak musí jít všechny moje „záliby“ stranou.

A co cestování?
Během své kariéry v zoo jsem sjezdil celý svět, ale to už je pryč. Do ciziny už vyrážím minimálně. Rád chodím po naší krajině. Máme rodinnou chalupu ve východních Čechách, shodou okolností u Dvora Králové, kde je známá zoo. Mí rodiče tam tráví teplejší část roku. Tam to mám rád. A pak miluju České středohoří. S ním mě pojí řada krásných výletů a osobních vzpomínek. Se ženou jsme tam vylezli na řadu kopců a zřícenin. Má oblíbená je Košťálov, kde jsme měli první rande. Taky mi učarovala hora Čičov mezi Lovosicemi a Mostem. Na ní bych chtěl být jednou rozptýlen. A kdysi jsem se krásně zničil na Milešovce, kam jsem z Prahy vyrazil na kole. Mylně jsem se domníval, že nahoru vede asfaltka. Nakonec jsem se na vrchol vydrápal s kolem na zádech a během výstupu několikrát padnul únavou, a dokonce krátce usnul. Stejně tak i nahoře, po dvou pivech. Setmělo se, vzbudili mě a ptali se, jaký mám plán. Naštěstí se mě tehdy ujal známý zdejší zemědělec pan Pitek a zachránil mě.

Kam jste dřív jezdil?
Nikdy jsem nebyl moc cestovní typ, ale práce v zoo mi dala k cestování velký impulz. Chtěl jsem zjistit, jak se dělají dobré zoo jinde. Tomu jsem zcela propadl. Dřív tohle cestování po zoo bylo dokonce mnohem zajímavější než dnes. V zahradách se víc zrcadlil naturel té které země. Rozdíly mezi zahradami byly markantní. V Americe ze všeho dělali show. Když chovali tygra, tak v dokonalých kulisách bengálského chrámu. Když horská zvířata, tak s imitací himálajského pohoří v pozadí. A v každé expozici dávali návštěvníkům zážitkový příběh. V Japonsku zase ujížděli na botanické stránce zahrad. V Německu třeba na vzácných druzích a odchovech. Co nebylo vzácné, nestálo jim za pozornost. Dnes už se ale i svět zoologických zahrad strašně zglobalizoval. Jsou si tak podobné, že prakticky nerozeznáte, jestli jste v Thajsku, Madridu nebo Kalifornii. Všechny dobré se snaží napodobovat přirozené prostředí zvířat, dávat jim velký prostor k životu a dbát také na výtvarnou a edukační stránku expozic. Je v nich hodně uměle vytvářených skal a stromů a celých scenérií z různých biotopů, od džungle až po poušť. My jsme to v Praze také dělali a myslím, že velmi úspěšně. Dosáhli jsme v tom světové úrovně. Ale dnes už je to také téměř čtvrt století a trochu cítím, že se tento styl začíná vyčerpávat. Nové expozice jsou do značné míry pořád to samé a opakují se. Kdybych teď znovu naskočil do práce v nějaké zoo, asi bych se pokusil dělat to jinak. Víc ctít opravdovou přírodu a zážitek z přímého setkání se zvířaty. Snažil bych se dělat zoo, ve které nepoznáte, že jste v zoo. Když to přeženu, nebyl by tam vidět jediný plot. Což ale samozřejmě nejde dělat všude a se všemi zvířaty.

Proč vás, pane Fejku, nejmenovali ředitelem zoo v Ústí nad Labem, když jste vyhrál výběrové řízení? Myslíte si, že se zalekli vašeho konceptu?
Spíš se lekli přímo mě. Já jsem člověk, který by příliš neposlouchal. V Ústí se střídají ředitelé jako ponožky – je tam šestý za deset let. A to není dobrý. Oni chtějí někoho, kdo začíná, chtějí mít na zoo stoprocentní vliv. Kdyby vzali mě, asi bych se jim v lecčems postavil. Mám určité renomé, a když něco řeknu, vím, o čem mluvím, a nenechám si vnutit nesmysl. Člověk, který nemá zkušenosti, bude rád, že může v zoo pracovat. Já vím, co jsem v Ústí chtěl udělat a v čem oni dělají chybu. Nabídl jsem koncepci, o níž si myslím, že byla výborná. Vyžadovala ovšem důvěru pro ředitele, odvahu a velkorysost. A ta v Ústí není.

Příležitostně se věnujete i divadlu.
Divadlo je můj celoživotní magnet. Když k němu čuchnete, je to napořád. Dělal jsem divadlo za studií a pak jsem spolupracoval s Pražskou pětkou, Divadlem Křeč a bratry Cabanovými. A na stará kolena mi nabídli roli Bonda v klasickém divadle Studio Dva. Sice jde už o odvařenýho, fejkovýho Bonda, ale taková role se neodmítá. Na základě toho jsem dostal i nabídky do seriálů, hrál jsem třeba ředitele BIS. Užil jsem si to, nejsem fouňa, který by nad TV seriály ohrnoval nos. Je to pro mě unikátní zkušenost.

Jste vystudovaný učitel. Učil jste někdy na škole?
Učitelství je s výjimkou řemeslných profesí dobrou přípravou na všechno. Naučí vás sebekontrole a prezentaci před lidmi. Tři roky jsem poctivě učil na gymnáziu češtinu a literaturu a dalo mi to do života strašně moc. Po třech letech jsem ale ze školství zběhnul, protože to v devadesátých letech byla bída s nouzí. Nejen platově, ale i společensky. Jediní, kdo si mě vážili, byli moji studenti. Pro ostatní jsem byl ale jako učitel za outsidera. Tak jsem se postavil na vlastní nohy. Jsem však katedře za tu zkušenost velmi vděčný. Naučil jsem se být autorita, vysvětlovat vlastní názory a mít zároveň cit a respekt k názorům druhých. Osahal jsem si na vlastní kůži, co obnáší být druhým lidem od rána do večera na očích a řešit desítky různých situací a problémů najednou, což v manažerské nebo ředitelské roli jako když najdete. Pedagogika je komplexní disciplína a já k ní mám velký respekt. A na rozdíl od základky, kde je to někdy první linie, ve které jde s nadsázkou řečeno o život, na gymnáziu už můžete vycházet z určitého intelektuálního a morálního základu a se studenty jednat téměř jako s dospělými. To mi vyhovuje víc. Když je v nich už alespoň malý předpoklad zájmu o vědění a vlastní rozvoj.

Píšete stále i básničky pro děti?
Ano. Svou druhou knížku chci udělat pro děti. Slovesností a divadlem jsem se zabýval vždycky, akorát jsem texty ze šuplíku nikdy nevytáhl, poněvadž mám silnou autocenzuru. Ale kniha o zoo to protrhla, s druhou knížkou by to mělo být snazší. I vydat ji svépomocí je teď vlastně snadné, protože jsem se v tomto směru už leccos naučil.

Jezdíte rád autem?
Řídím rád, ale nikdy jsem neměl peníze na špičkové auto. Používám ho jako užitečný nástroj. Nic víc. Nejlepší byly moje ředitelské vozy, protože byly od sponzorů zoo. Když jsem tam začínal, umanul jsem si, že vozový park je ideální objekt sponzoringu, a tak dlouho obcházel automobilky a dealery různých značek, až se mi to postupně začalo dařit. Nejdřív nás sponzorovat Opel tím, že nám na rok půjčil jedno auto. Pak Renault, a byla to auta tři. A nakonec se o nás přetahovaly nejrenomovanější značky a k autům nabízeli i sponzorské peníze. Takže jsem ve výsledku jezdil třeba Landcruiserem od Toyoty nebo Mercedesem ML. No a když jsem v zoo skončil, sedl jsem si zpátky do ojetého opela. Co mám ale opravdu rád, je skútr. Mám ho už šest let a jízdu po Praze si s ním vždycky užívám. Vozím ženu, dceru… Ta si dokonce, i když už je jí dnes dvacet, někdy řekne o to, abychom se spolu šli jen tak projet. Pro radost. Jako když jí bylo čtrnáct a jezdili jsme spolu hodiny po různých čtvrtích a povídali si o tom, co kolem vidíme.

Jaké knížky vám udělají radost, lépe řečeno, jaké rád čtete?
Jak jsem přijel do Prahy studovat literaturu a češtinu, byl jsem tu docela osamělej a hodně jsem chodil do divadla a do kina. Zvládl jsem i čtyři představení nebo filmy za den, protože jsem navštěvoval i studentský projekce a hry. Základ mého světonázoru mi snad daly víc film a divadlo než četba. Ale mám-li říct takhle z voleje, co mám rád za autory, pak bych jmenoval těžké literáty jako Richarda Weinera, Vladimíra Holana, o němž jsem psal diplomku, nebo Jakuba Demla, Hlaváčka, Ladislava Klímu, Reynka… Nebo třeba temné básníky – Comte du Lautréamonta či Gottfrieda Benna. Jsem zaseklý spíš někde mezi koncem 19. století a druhou světovou válkou. Současný světový bestseller se ke mně nedostane. Naopak současná kinematografie ano.

Petr Fejk (*1964)

Pochází z Mostu. Vystudoval FF UK – obor český jazyk, literatura, historie a pedagogika – a několik let učil na pražském gymnáziu. Poté vlastnil a vedl oblíbený rockový klub Belmondo (1992–1996). Ve své manažerské kariéře byl také krátký čas ředitelem Českého centra a České národní budovy v New Yorku a ombudsmanem kvality Českých drah. Z obou pozic však předčasně odešel.

Petr Fejk však proslul především jako dlouholetý a úspěšný ředitel pražské zoologické zahrady, která pod jeho vedením prošla výraznou modernizací a podle časopisu Forbes se zařadila na místo 7. nejlepších zoo na světě. V roce 2000 Petr Fejk získal Cenu ministra životního prostředí. Letos vyhrál výběrové řízení na post ředitele zoo v Ústí na Labem, nakonec však funkci nezískal.

Petr Fejk je rovněž příležitostným hercem a performerem, píše také básničky pro děti. Sám má tři – dceru a syna z minulého manželství, z nynějšího se narodil syn.

Loni vydal vlastním nákladem (s podporou crowdfundingu) knihu Jak se dělá zoo.