Pěvkyně Simona Mrázová: Vzory v životě nemám, obdivuji lidi napříč povoláními

Pocházíte z Valašska, ale váš profesní život je spjat především s Moravskoslezským krajem. Dokázala byste říct, kde se cítíte nejvíce doma, když vaše cesty směřují v rámci vašeho povolání na různá místa?
Všude tam, kde jsou moje děti a můj muž (a skříňka se sladkostmi). Ale je pravda, že kus svého srdce mám stále ve Zlíně, kde jsem vyrůstala.

V poslední době se také nejvíce doma cítím u nás na chalupě v Jeseníkách, kde mám pocit, že tam svým způsobem patřím a mám tam být. Miluji tam tu syrovou přírodu, ten vždy studený čistý vzduch, který mě ošlehá ve tváři, ty lidi, kteří vždy pomohou. Nicméně, domov dělají hlavně lidé, kteří v něm bydlí a společně ho vytvářejí.

Simona Mrázová - Jan Grossmann - Milostné písně:

Jak byste v současné chvíli popsala svůj život, který je naplněný nejen profesně. Máte dvě malé děti a jistě musíte svůj čas dělit tak, aby se nic z toho nestalo „polotovarem“…
Někdy to bývá velmi hektické. Nejdůležitější je vždy ta organizace, plánování, aby vše klapalo. Ale vždy se snažím, aby to děti zastihlo co nejméně, aby neměly pocit, že jim někam příliš často mizím.

Na druhou stranu, už nemám potřebu být za každou cenu všude, takže jsem volnější a beru život a situace v něm tak, jak přijdou. I tvůrčí svoboda je pro mě důležitá, takže se věnuji pouze tomu, co mi dává absolutní smysl a co mě něčím naplní. Nechce se mi drobit energie.

Eva Podzimková a Jiří Vyorálek: Postelovými scénami jsme se prosmáli

Nedávno vyšel písňový cyklus s názvem Ta naša láska, ke kterému jste napsala slova a nápěvy. Jak moc je to složitá práce pro ženu, která je primárně pěvkyní?
Ten počátek byl veskrze jednoduchý. Když jsme trávili covid na chalupě, začaly mě napadat texty, ke kterým mi poté přicházely melodie. Ty jsem si vždy nahrála na telefon, abych je náhodou nezapomněla, protože to bylo většinou v úplně nečekanou dobu.

Jen tak pro radost jsem je posílala svému příteli, skladateli Jiřímu Najvarovi, se kterým jsme již spolupracovali na konzervatoři, kde na mé texty zhudebnil písňový cyklus Střípky. On mi za nějakou dobu poslal zpátky noty s klavírním doprovodem a Ta naša láska byla na světě.

Nejtěžší práce ovšem nastala později, když se noty upravovaly pro vydání. V tom mají největší zásluhu právě Jirka, ale také Pavel Nesit a pak tým pana Aleše Boříka, který noty vydal ve svém vydavatelství Notovna. Já mám z výsledku až neskonalou radost, ačkoli nemám žádné skladatelské ambice, že jako zpěvačka tady něco hmatatelného zanechám.

Písňový cyklus Ta naša láska vznikl převážně na chalupě v Jeseníkách (na snímku).Zdroj: se souhlasem Simony Mrázové

Cyklus vychází především z folklorních motivů. Spousta skladatelů vážné hudby se ve folkloru inspirovala a nacházela v něm silné výrazové prostředky. Je i pro vás folklorní hudba velkou inspirací a také, dá-li se to tak říct, koníčkem?
S folklórem jsem se poprvé setkala jako malá, když jsem navštěvovala folklórní soubor Maryjánek, kde jsme zpívali a tančili. Jelikož jsem z Valašska, tak mám tu lásku k lidové hudbě v krvi. Tato hudba je pro mě nejen inspirací, ale dá se říci, že přímo součástí mé osobnosti.

Velmi ráda jsem například účinkovala v Evangeliu podle Houslí Pavla Helebranda vedle Jiřího Pavlici a Hradišťanu, které bylo protkáno lidovými motivy. Také si ráda vybírám písně soudobých skladatelů, které jsou tou lidovou hudbou inspirovány. Mám na ní ráda tu ryzost a volnost, ale také upřímnost a vroucnost textů.

Saskia Burešová je v televizi už 55 let. Moderovala s horečkou i zlomeninami

Spolupracovala jste například s Milanem Báchorkem, velmi uznávaným skladatelem soudobé hudby. Je pro vás soudobá hudba kromě opery a folkloru jedním z gró, které považujete za důležité a umělecky hodnotné?
Určitě! Alespoň v mém životě má soudobá hudba, a zejména soudobá hudba a soudobí skladatelé ostravského regionu nezastupitelnou roli. Nejen proto, že se s mnohými skladateli přátelím a jsou to pro mě opravdu velmi drahocenná přátelství, ale také proto, že nechci, aby tato hudba upadla v budoucnu v zapomnění.

Tato má skoro až fascinace vznikla už na konzervatoři, kde jsem poznala pány Báchorka, Schiffauera, Svatoše nebo Juřicu. Na univerzitě jsem si poté jako téma své diplomové práce vybrala vokální tvorbu Edy Schiffauera, který přímo pro mě napsal překrásný monolog Maryši.

Nyní píši svou disertační práci o komorní písňové tvorbě pana Jana Grossmanna, který zase pro mé komorní trio ANSemble Duettino napsal dueta na texty Jiřího Žáčka.

Edvard Schiffauer - Maryša:

Za jakou spolupráci jste ve svém životě nejvíce vděčná?
Já jsem asi vděčná za každou spolupráci. Každá mi něco dala, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, něco ukázala, nějakým způsobem mě formovala do dnešní podoby. Nejvíce ve mně asi rezonuje, že jsem měla možnost v rámci stipendia navštívit festival Richarda Wagnera v Bayreuthu, účastnit se pěveckých kurzů paní Evy Randové nebo nahrávat pro Český rozhlas dueta s triem ANSemble Duettino.

Z poslední doby cítím velkou vděčnost, že jsem mohla zasednout v porotě soutěže Stonavská Barborka, kde jsem kdysi sama soutěžila.

Jaké to je, být najednou na opačné straně barikády, tedy ne jako soutěžící, ale jako porotce? Je to v něčem i nostalgické?
Určitě ano, člověka to vrací zpátky do těch dob, kdy tam sám stál. Já si pozvání porot velmi vážím a vždy s radostí a pokorou sleduji mladé talenty. Zrovna tento týden na jednu soutěž pro malé zpěváčky jedu a už se moc těším na všechny výkony.

Simona Mrázová - Richard Strauss – Zueignung:

Když jsme ještě u té hudby, existovaly u vás někdy určité vzory a sny, kterým jste se chtěla přiblížit? A jsou některé z nich již splněny?
Abych pravdu řekla, žádný konkrétní sen jsem nikdy neměla. Vlastně možná jeden, chtěla jsem zpívat Cherubina, a to se mi splnilo. Přímo vzory asi nemám, spíše obdivuji různé lidi s různými povoláními.

Která povolání myslíte?
Nejvíce obdivuji doktory a vlastně všechna zdravotnická povolání. Sama jsem zažila, když mi ve Fakultní nemocnici Ostrava zachránili při druhém porodu doslova život. Ale pro mě je důležitý každý člověk - každý, který něco do společnosti přináší, aby fungovala.

Tereza Ramba: Při natáčení se opařila i osypala. A to vše s medvědem v zádech

Jaké bylo vaše dětství? Byla jste odmala vedena k hudbě? A kdy jste si uvědomila, že se chcete zpěvu věnovat profesionálně?
Jako malá jsem mimo již zmíněný folklórní soubor chodila také do dětského pěveckého sboru Cantica a také na klavír, takže jsem byla opravdu hudebně vytížena. Ale já to brala jako zábavu, neviděla jsem v tom budoucí zaměření. Až později, na vyšším stupni základní školy, jsem začala chodit i na sólový zpěv a tam se to postupně začalo samo formovat.

Musíte si hlídat svůj hlas a nějak speciálně o něj pečovat?
Nic se nemá přehánět, ale určité zásady by se dodržovat měly. Například já v zimě musím mít vždy zakryté čelo a krk a také se vyvarovat studeným nápojům. Důležitý je také dostatečný spánek a pitný režim. Mohla bych toho vyjmenovat mnohem a mnohem více, ale to by pak vypadalo, že skoro nic nemůžeme. (smích)

Kromě toho všeho, co již bylo zmíněno, se věnujete zpěvu i jako pedagožka na Ostravské univerzitě. Je pro vás práce s mladými lidmi v něčem naplňující a je pro zpětnou vazbu každého pěvce v něčem důležitá?
Pracovat s mladými lidmi je radost a dává mi to velký smysl. Jako pedagog musím neustále hledat způsoby a cesty, jak s nimi pracovat, ale velmi mě to baví. Řekla bych, že i doslova nabíjí energií. Ale vlastně někdy učí i oni mě a to je nádherné. Ta vzájemná tvořivost.

Jaké jsou vlastně vaše koníčky, když opomeneme hudbu a zpěv?
Já mám jako koníček naivní umění. Jednak tedy sbírám obrazy s touto tematikou a dělá mi to nesmírnou radost být těmi radostnými výjevy obklopena, a jednak se i sama pokouším malovat.

Ale zajímavostí je, že maluji pouze u nás na chalupě a nejvíce na dřevo. Tam na Jesenicku je to prostředí inspirující a cítím, jak ke mně promlouvají múzy. (smích) Poslední dobou je mým koníčkem také loutkové divadlo, které s dětmi navštěvujeme. Některá představení ve mně dokáží vyvolat až dětskou radost a často se přistihnu, že mám dokořán otevřenou pusu a usmívám se od ucha k uchu. Doslova prahnu po obyčejných radostech.

Simona Mrázová - Loutna česká - Nebeští kavalérové:

Vracíte se často do rodného kraje, odkud pocházíte? A jak na vás tyto návštěvy působí?
Ve Zlíně mám maminku a tatínka a také sestru a její rodinu. Nejezdím tam tak často, jak bych chtěla, ale je to dáno i tím, že s malými dětmi toho času občas příliš mnoho nezbývá. Nicméně se tam vracím velmi ráda, protože Zlín je krásné město a mám na něj krásné vzpomínky. Byla jsem například velmi šťastná, že jsem si před lety mohla zazpívat s Filharmonií Bohuslava Martinů.

Nelitujete někdy toho, že často dehonestovaná Ostrava se stala vaší profesní Alma mater?
Ostrava je „fajna“. Vůbec nelituji, vždyť jsem si tu našla muže.

Miluši Bittnerovou trápí častá nemoc dcery ve školce. Neví, co s tím

Pokud byste znovu stála před rozhodnutím stát se pěvkyní, bylo by vaše stanovisko stejné? Nebo byste se rozhodla pro něco zcela jiného?
To je velmi těžká otázka, ale musím říct, že kdybych těch životů měla více, tak bych si ráda vyzkoušela i něco jiného. Je tolik krásných povolání. Jako malá jsem jednu dobu chtěla být archeoložka nebo také běžkyně. Ale já přijmu všechno, co mi život přinese.