Není to tak dávno, co byla neznámá i adresa této nejschopnější, i proto nejtajnější ze všech tajných služeb světa. Zdánlivě není takový uchazeč o místo úplně bez naděje.

Na stránkách Mosadu bylo donedávna dokonce k nalezení náborové video a podle něj vypadala práce izraelského špiona docela lákavě: pije hodně kávy, spoustu času prosedí před obrazovkami počítače, chodí v obleku a zdá se, že není na překážku, vypadá-li nápadně jako revizor v MHD.

Kromě toho bylo video obložené motivačními slogany. Jeden z nich jsem si vypůjčil do titulku tohoto článku. Jiný pochází z úst zakladatele Izraele Davida Ben Guriona: „Dějiny se nepíší. Dějiny se vytvářejí.“ Úplně nejvíc „krypto“ zněla hláška: „Je to mé tajemství – a navždy bude.“

Zkrátka PR balast, jako když vás verbují za pult do KFC. Na vážnější strunu hrají skutečná oficiální motta organizace. To hlavní dlouhá léta znělo „Svůj boj vyhraješ dík dobrým radám“ a pocházelo z Bible, z Knihy přísloví. Po čase je vyměnilo nové, stávající, z téhož zdroje: „Kde schází jasný směr, lid upadá, ve množství rádců je však záchrana.“

Proti pravdě starozákonních proroků lze stěží co namítat. Náborové video lákalo rekruty i jako nedospělé pařmeny: „Naučíme vás ovládat drony.“ O cca 1500 cílených likvidací, které má Mosad podle některých zdrojů za 70 let existence na kontě, v něm však nepadlo ani slovo. Ale zasvěcený uchazeč je jistě srozuměný s tím, že služební povinnost ho může nutit toto číslo zvýšit.

Sama agentura cifru ani samotný fakt nekomentuje, ale nenamáhá se je ani popírat. Na to téma zkrátka mlčí, což je postoj nejbližší přiznání. Od organizace, o níž se doma nesmělo do 60. let veřejně mluvit ani psát a novinář, který ještě v roce 1980 zveřejnil jméno jejího ředitele, přišel o vládní akreditaci, větší otevřenost patrně očekávat nelze.

Větší otevřenost by mohla snadno vést k zániku státu, jehož zájmy má organizace chránit a jehož jeden z existenčních pilířů představuje. Jedno je totiž nesporné: Mosad má ve světovém geopolitickém rozvržení unikátní a zcela jistě nezáviděníhodnou úlohu.

Mojžíš a jeho KGB

Kořeny moderní izraelské tajné služby sahají o dost hlouběji než do května roku 1948, kdy na smolném území, nazývaném eufemisticky „Země zaslíbená“, aniž by se příliš řešilo, komu je zaslíbená víc, zda jako Palestina Arabům, nebo jako biblická Země izraelská Židům, vznikl natruc všem kromě dějin samostatný židovský stát. V regionu, kde protivenství vždy převažovala nad souladem, byly důvěrné informace o sousedech vždy nad zlato.

Prazárodek špionáže lze spatřovat už v příchodu osvobozeného kmene Izraelitů z Egypta pod vedením Mojžíše do Kanaánu, jak zní ještě jiné označení zaslíbené země. Po čtyřicetidenním putování pouští a přes moře vyslal Mojžíš do cíle zvědy – vysondovat, zda je situace příhodná k tomu, aby se tam se svými lidmi usadil. To však berme spíš jako závan legendy než faktografii.

Nesporným faktem je, že o zřízení výzvědné služby bylo zakladateli Izraele rozhodnuto ještě dřív, než byl jeho vznik úmluvou mezinárodního společenství umožněn. Proto hned v květnu 1948 vzniklo při ministerstvu zahraničí jakési zpravodajské provizorium, tzv. „Politická sekce“. Zpravodajská agentura se vším všudy, především potřebně diferencovanými útvary, byla založena až o tři roky později.

Ústav pro výzvědné a zvláštní operace, zvaný Mosad, procházel od března 1951, kdy jej výnosem zřídil ministerský předseda Ben Gurion, organizačními a strukturálními změnami, vymaňoval se z dohledu vlády i parlamentu, až v září 1951 začal fungovat výlučně pod premiérovou pravomocí.

Situace v demokracii vpravdě bezprecedentní, jenže Ben Gurion byl pro Izraelce totéž, co pro nás tatíček TGM, a kdyby v těch raných letech udělal cokoli, bylo by to všechno správné.

Špionáž v diaspoře

Institucionalizované získávání tajných informací je plodem moderní doby. Teprve až na počátku 20. století si stále zapeklitější mezinárodní situace postupně vynutila na státech, které nechtěly zůstat na chvostu dění, aby založily výzvědné agentury.

Našly se sice výjimky, které dlouho odolávaly – USA založily CIA až po 2. světové válce –, ale Evropu zachvátila horečka tajných služeb hned zkraje století. První do toho šla roku 1909 Velká Británie, pak rok před vypuknutím 1. světové války Německo. Zatímco nový bolševický stát neváhal a založil obdobnou agenturu hned v roce 1917, Francie otálela až do roku 1935.

Že si službu k získávání životně důležitých informací, popřípadě k provádění akcí, jež jdou za rámec politiky a diplomacie, zřídí stát, je pochopitelné. Židé však stát neměli od doby, co jim Římané na počátku křesťanské éry vypálili jeruzalémský chrám a tím drtivou většinu z nich vyhnali do diaspory, i když Židé území Judeje nikdy zcela neopustili. Jejich nové a nové generace rozptýlené po světě usilovaly o vlastní státní útvar, ale marně.

Naděje ožila teprve ve 20. století, po vzniku sionistického hnutí, v němž se soustředily radikální síly, pro něž se vznik vlastního státu na původním území stal prioritou.

A tak došlo k nevídané situaci: národ bez vlastního státního území si zřídil výzvědnou službu. S tichým požehnáním Židovské agentury, jakési exilové administrativy pro Židy žijící na původních územích, nacházejících se v té době pod britskou správou, fungovala v Palestině podzemní židovská odbojová organizace Hagana, původně především s domobraneckým posláním.

V roce 1940 při Haganě vznikla organizace Šaj (v překladu „Informační služba“). Měla od počátku práce víc než dost: pronikat do struktur britské správy, infiltrovat arabskou komunitu, ze zpravodajského hlediska si poradit s nárůstem židovských přistěhovalců z válčící Evropy, řídit ilegální imigraci, pronikat do nepřátelských řad doma i ve světě, případně je i likvidovat ilegálně pašovanými zbraněmi, šířit sionistickou propagandu a myšlenku samostatného židovského státu.

Vyzvědači pod Davidovou hvězdou

V roce 1945 ztratila Davidova hvězda diskriminační žlutou barvu a tři roky nato zavlála v modré na vlajce nového židovského státu Izrael.

I když Židé tím dosáhli svého cíle, fakticky se toho pro ně moc nezměnilo. Z bezpečnostního hlediska, o něž mají tajné služby pečovat, spíše přituhlo: konflikty s rozzuřenými arabskými militanty, kteří se se vznikem židovského státu na území, jež považovali za své, nikdy nesmířili, přerostly z potyček víceméně sousedského rázu, na něž domobrana stačila, ve válečné konflikty států a armád.

V předvečer transformace v Mosad fungovala Šaj s rozpočtem 700 000 dolarů. Z něj vyplácela mj. 68 zaměstnanců, kteří řídili zhruba 140 agentů – hlavně Arabů, ale také Židů a Britů. Dnes Mosad utratí ročně dvě a tři čtvrtě miliardy a zaměstnává odhadem na 7000 lidí. Počet agentů? Hrubým odhadem jsou to vysoké desítky tisíc.

Vedoucí místa v Mosadu obsadili osvědčení podzemní bojovníci Šaje. Společně s domácí a vojenskou rozvědkou se agentura stala neocenitelnou oporou nového státu.

Rokem 1948 diaspora Židů neskončila. Nadále byli a dodnes jsou rozesetí po celém světě, ale s jedním podstatným rozdílem: dnes už není jejich vykořenění z vlasti nucené, nýbrž dobrovolné. A Mosad svých lidí venku čile využívá. Sajanim, tedy dobrovolní spolupracovníci, pro něj představují nenahraditelnou agenturní síť.

Řídící orgány těchto konfidentů dbají při jejich výběru na etnickou čistotu a striktně idealistické pohnutky – za svou činnost nedostávají žádnou odměnu, pouze refundaci výdajů. Nejvíc pro ně má znamenat, že z blízkých i dalekých míst, kde žijí, pomáhají své vlasti, zemi zaslíbené.

Povolení zabíjet

Od samotného vzniku navázal Izrael přátelské vztahy se Sovětským svazem, odkud v závěru Stalinovy éry cítil podporu. Brzy však prohlédl, a opíraje se opět o diasporu, přiklonil se ke Spojeným státům. Byl to prozíravý krok. Američané vybavili své nové spojence špičkovou technikou a podporou v zemích, jež patřily do jejich sféry vlivu.

Izraelská tajná služba se mj. odvděčila tím, že v předvečer 20. sjezdu KSSS získala přelomový Chruščovův projev, v němž denuncoval stalinské období. Padesátistránkovému projevu se dodnes říká „tajný“ a zahraniční delegace, přítomné na sjezdu, při něm musely opustit sál. Mosad i CIA ho měly s předstihem několika dnů, než ho, opět jako tajný, obdržely z Moskvy guberniální komunistické režimy v Evropě.

Za zásadnější než tento robinhoodovský kousek považovala agentura po válce snahu pohnat před soudy unikající válečné zločince. V tomto smyslu byl roku 1960 únos Adolfa Eichmanna z Argentiny, kde žil pod krycí identitou, do Izraele vzorovou akcí. Následoval celosvětově monitorovaný soud a poprava.

Protesty mnoha zemí světa v čele s Argentinou byly marné. Izrael považoval naopak za zločinné, že Argentina poskytla útočiště válečnému masovému vrahovi. Eichmann a s ním zastánci mezinárodního práva nakonec mohli být rádi, že agenti Mosadu nepřistoupili k popravě na místě. Tím by ale Izrael přišel o exhibiční soudní proces.

Od 60. let se Mosad s trpným přihlížením světa stal tajnou službou s povolením zabíjet, které si udělil sám. Vychází v zásadě ze starozákonní právní zásady „oko za oko“, kterou by si u regulérního soudu neprosadil. V populaci živené pochybnou úvahou, že z vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem, by mohl najít pochopení. Nenachází, ale nedbá na to.

Svou pověst ještě přiživuje, ať už objektivně prokazatelnými skutky – za všechny viz operace Boží hněv, v jejímž rámci Mosad postupně zlikvidoval každého, kdo byl zapletený do masakru olympioniků v Mnichově roku 1972 – nebo umně konstruovanými fámami.

Například mlhavě objasněná smrt britského tiskového magnáta Roberta Maxwella se dodnes vysvětluje jako možný zásah Izraele proti sajanovi, který se chtěl vzepřít. Pravda to zřejmě není, ale zní to náležitě hrozivě. Izraelci pochopili moc dezinformací dávno před Kremlem.

To, co provádějí, považují za spravedlivou a rovnou válku proti zákeřnému nepříteli. Ve výcvikovém středisku v Glilotu u Tel Avivu stojí památník z bílého pískovce, do jehož zdi je vytesáno na šest set jmen agentů Mosadu, kteří v boji za vlast padli. A přibývají nová.