Výpověď jste v divadle dala ke konci loňského roku… Nezměnila jste názor? Vnímáte to dál jako správné rozhodnutí?
Rozhodnutí ve mně zrálo čtyři roky, byl to vědomý proces. Skládala jsem si vše postupně, ten přechod vnímám jako plynulý a přirozený.

Proč vůbec odchod z divadla? Lze to chápat tak, že končíte s veškerým herectvím, nebo jen s divadelním?
Doba covidová mi ukázala, jak nevýhodná a neperspektivní pro mě herecká práce za stávajících pracovních podmínek je. Představila jsem si samu sebe za deset let, a byl to smutný pohled. Přišlo mi škoda, aby tak vtipný a fajn člověk, jímž se cítím být, skončil jako zahořklá bába. A uvědomila jsem si, že buď změnu udělám teď, dokud na ni mám sílu a koule, nebo budu už jen obětí svého strachu z nejistoty.

Simona Babčáková při vystoupení na téma Vědomí:

Zdroj: Youtube

V divadle už vás tedy neuvidíme?
V Dejvickém divadle dohrávám ve třech představeních (Vina, Kde je ta ryba a Absolutno) a zároveň pokračuji v improvizacích se svou skupinou NO A!, tím mám divadelní herectví dostatečně naplněné. Čili, není to konec, ale změna. Také moje One human show jsou v podstatě divadelní venčení. A co se týče natáčení, jsem otevřená spolupráci, která mi dává smysl a probíhá v důstojných podmínkách. Takové nabídky v posledních letech nedostávám, a proto je filmové herectví zatím zaparkované.

Na sociální síti LinkedIn jste hodně aktivní, prezentujete se tam ne jako herečka, ale moderátorka, lektorka. Nabízíte přednášky, workshopy o komunikaci a prevenci syndromu vyhoření. Kdy ve vás propukla touha vzdělávat, pomáhat?
Myslím, že jsem k pedagogické činnosti jistým způsobem inklinovala od dětství. Nevyhovoval mi způsob vzdělávání na základní ani na střední škole. Připadal mi nelogický, šel proti smyslu věci, proti tomu, co je reálné a možné. Mám na to terminus technicus: nárokování nemožného. Později jsem během svého sebevzdělávání, sebepoznávání a v rámci učení improvizace zjistila, že je mi v předávání informací dobře.

Ivana Christová s dcerou Danielou
Ivana Christová je vzornou babičkou: Dceru ve výchově nepodrážím, ale respektuji

V jakém slova smyslu?
Naplňuje mě, když vedu workshop nebo přednášku a vidím, jak mi lidé kvetou pod rukama. Je zajímavé vidět, jak se jim během mých přednášek mění výrazy ve tváři, na konci jsou rozjasnění pochopením a tím, že si uvědomí, jak i v těžkých tématech může být naděje. Zjistí, že s tím, co je trápí, můžou něco dělat, a vědí, od čeho začít. To je můj příspěvek kolibříka k nutné transformaci lidstva, kterou právě procházíme. A to rychle a pod tlakem. Tak se snažím lidem od tlaku ulevit.

Přednášíte o prevenci syndromu vyhoření. Zažila jste ho sama?
Nemohla bych přednášet nebo lektorovat o něčem, co nemám z vlastní zkušenosti, takže ano, vyhořela jsem. Dokonce několikrát! Ale díky své citlivé psychice jsem reagovala už na vyčerpání a začala vše řešit včas, takže jsem nikdy nepřepadla přes okraj do vážných zdravotních problémů. Řekla bych, že i teď procházím určitým syndromem vyhoření, zrovna v herectví. Protože si ale své vnitřní procesy uvědomuji, dokážu pojmenovat věci tak, abych jim rozuměla, mohla se orientovat v dané situaci, aby moje postoje a jednání byly v souladu s mým cítěním a záměrem, tvořím strategii, jak obdobím změn procházet. To dělám v součinnosti s psychohygienou, což znamená, že mám minimálně dvakrát měsíčně osobní konzultaci, kde vytáhnu karty na stůl.

Kaira Hrachovcová ve hře Pokračování příště
Kaira Hrachovcová: Pracovala jsem v toxickém prostředí se žárlivými kolegyněmi

Kde?
Momentálně je to psychosomatická fyzioterapie MFK u Šárky Stibůrkové. A opravdu nepotřebuje reklamu, má plno… Také sdílení s přáteli je pro mě zásadní psychohygiena, bez které si ten proces neumím ani nechci představit. Díky otevřenému dialogu si nejen uvědomím, co prožívám, ale ukáže se mi často i další krok na cestě. Skrze tyto osobní zkušenosti, jak z pasti výkonu, nároku a očekávání ven, jsem vygenerovala metodiku Prevence syndromu vyhoření.

A jaká je ideální prevence syndromu vyhoření?
Nejlepší prevencí syndromu vyhoření je průběžná inventura a ochota cítit, jak se SKUTEČNĚ cítím. Znamená to naučit se odlišit rozdíl mezi únavou a vyčerpáním, a už v takovou chvíli stav začít řešit. Tehdy to ještě jde. Jakmile jsme vyhořeli, nejenže nemáme energii a chuť vůbec na nic, schází motivace, máme depresi a často je to za cenu zdravotních problémů, někdy trvalých. Podrobně tento přístup rozebírám s lidmi na svém workshopu.

Jak to probíhá?
Během workshopu se zastavíme a tu inventuru a prioritizaci skutečně děláme. To je pointa workshopu! Mnohdy totiž víme, že se máme zastavit, ale v běžném provozu to neuděláme a čas na rozmyšlení si toho, odkud kam kráčíme a oč nám skutečně jde, si nedáme. A workshop dává ten čas, kdy se všichni zastavíme a jdeme krok po kroku. Taky si během něj uvědomíme, jaký je rozdíl mezi únavou, vyčerpáním a vyhořením, jaké jsou symptomy a v jakém stadiu se nacházíme v jednotlivých oblastech života. Účastníci dostanou mapu, kompas a s nimi odejdou domů, kde se k materiálům mohou kdykoli vracet a zrevidovat aktuální situaci. Bavíme se také o nástrojích psychohygieny, a o tom, co pro každého z nás znamená. Resumé je, že každý potřebuje najít svůj způsob pro svou jedinečnou osobnost a své okolnosti.

Simona BabčákováSimona Babčáková pořádá workshopy, na kterých lidem pomáhá.Zdroj: Profimedia

Využíváte při workshopu, školení a moderování herecké schopnosti?
Ano, velmi. Herectví je součást mé bytosti, mé osobnosti, nejde oddělit. Ani ho oddělit nechci, protože jde o obrovskou výhodu. Workshopy založené na datech dělají tisíce lidí. Moje mimořádnost je v jedinečné zkušenosti z třiceti let v divadle, dvaceti let improvizace a pedagogiky a také v tom, že se nebojím používat své osobní příběhy. Jdu s kůží na trh. Proto jsem pro lidi autentická, a když dávám vtipné příklady, smějí se a zapamatují si je. Kouzlo je v tom, že když se člověk směje, cítí se v bezpečí, je uvolněný a nebrání se přijímat nové věci, je ochotný je k sobě pustit. Proto si moji historku zapamatujete a pak ji můžete vnést do svého života a něco v něm změnit.

Stalo se, že lidé přišli na přednášku s předsudkem, protože vás znali jako herečku z Comebacku? Co jim asi tak ona bude vyprávět o syndromu vyhoření a vědomé komunikaci…
Teď se mi stalo, že si mě firma objednala na workshop a pan ředitel řekl, že nic moc nemusím, že se lidé potřebují jenom pobavit. Tak jsem opáčila, že si mě neobjednali na šestihodinový stand-up a že bych s dovolením odvedla práci, k níž jsem byla povolána. O přestávce za mnou přišel, že se omlouvá, že snížil moji práci a že je nadšen… Samozřejmě že o mně lidé mají kvůli postavám, které jsem hrála, nějakou představu a tu já se teď snažím rozšířit o svou novou činnost. Ale já jsem se v životě neprožívala jenom jako herečka.

Marta Jandová (Verner).
Marta Jandová: Dcera už jde do puberty, děsí mě drogy a alkohol

A jak jinak?
Vždycky jsem se zajímala o filozofii, spiritualitu, psychologii, vědomí, transformaci… Jsem vizionářka, nemůžu za to, vize mám od dětství. Prostě něco vidím a nechápu, že to nevidí každý, když je to tak jasné a logické. No, a pak se hraje o to, jestli lidi přetáhnu na svou stranu a oni přistoupí na to, co se děje, anebo zůstanou zavření a já se s tím musím vyrovnat. Příjemné tohle není, ale není to v mé moci, nejde o mou zodpovědnost. Dělám vše, co umím, pro to, abychom se společně naladili a pak se děj vůle boží.

Jeden z vašich programů, s nímž objíždíte republiku, se jmenuje One Human Show: Simona Babčáková & Antonia Nyass. O čem je?
Dlouho jsem hledala slovo, které by tuhle show charakterizovalo, protože je složená z několika věcí. Už jsem ho našla – UNIKÁT! Zní možná jednoduše, nebo naopak nabubřele, ale hledala jsem to slovo mnoho let. One Human Show je opravdu unikátní kombinace přednášky, stand-upu a improvizace, s hudebními vstupy. Nikdy přesně nevím, co řeknu, a Tony nikdy neví přesně, co zahraje, někdy vznikají improvizované písně přímo na místě. Samozřejmě vím, o čem chci mluvit.

Téma tedy máte připravené?
Témata sbírám a cizeluji třicet let. Ale možné penzum informací o komunikaci je tak obrovské, že kdybych měla říct jen základy, přednáším devět hodin. Komunikace je totiž úplně všechno. Komunikace jsou vztahy a vztahy jsou celý náš život. Včetně vztahu k sobě a komunikace vnitřní. Vždycky si připravím základ přednášky, data a souvislosti, které bych ráda stihla. Konkrétní podoba, jakým směrem se bude následně přednáška ubírat, jaký bude humor, jaké zaznějí historky, už záleží na tom, co mi daná skupina dovolí či nedovolí, kam mě pustí. To všechno je improvizace. O tom, jak velká show to nakonec bude, rozhoduje i prostor, ve kterém se One Human Show koná, okolnosti dne, jací diváci přijdou, jak zareagují…

Ornella Koktová
Koktová podpořila Hanychovou: Skrývání dětí na sítích? Přijde mi to absurdní

Konkrétní silný zážitek nebo příběh z One Human Show, kdy jste si řekla: Jo, tohle je přesně to, proč to dělám!?
Podobu One Human Show hledám a tvořím pět let, ale od podzimu zažívám při moderování i při One Human Show přesně to, co jsem vždycky chtěla: lehkost z toho, že je mé vystoupení vtipné, a i když jdu do lidí trochu ostřeji, oni chápou, že tím projevuji respekt i víru v jejich inteligenci a schopnost nadhledu. Moje cílová skupina jsou inteligentní lidé se smyslem pro humor, kteří chápou, že i když používám humor černý a někdy jsem ,,vostrá jako břitva“, stále jsem kultivovaná laskavá bytost. A jsem fér.

Ani trochu nejste nekorektní?
Jsem-li nekorektní, pak i vůči sobě, a ze sebe si dělám humor největší. V dnešní rigidně hyperkorektní době je opravdu velmi náročné dovolit si být v humoru svobodná. Nicméně, vtipné je právě to, že je to nekorektní… Jeden příjemný zážitek mám z vesnice Dolní Stakory u Mladé Boleslavi. Atmosféra tam byla úplná pecka. Čekala jsem, že na mě přijde parta důchodců, která se bude dívat stylem: udělej nám Comeback a naval pivo. Vystoupení totiž bylo v sále hospody. A omyl, byla jsem velmi mile překvapena.

Jak to probíhalo?
Sál byl plný a publikum skvělé. Dvě hodiny jsme se všichni smáli. Přitom jsme se dotkli traumatu a bavili se i o hlubokých věcech. Dobrá komunita! Pak jsem zjistila, že mají ve vesnici amatérské divadlo, což je první signál právě dobře fungující komunity. A nedávno v Jeseníku, to byla taky pecka! Zašla jsem v černém humoru hooodně daleko a bylo to boží. Dvě hodiny „chlámačky“. Po takových akcích mě blaží, když mi někdo napíše, že třeba na to konto změnil něco ve svém životě směrem k laskavosti k sobě. A pozitivní zpětné vazby dostávám opravdu hodně. Děkuji za ně, motivují mě a jsou krmí pro mou duši.

Simona BabčákováSimona Babčáková v divadleZdroj: se svolením Simony Babčákové

Co při moderování funguje nejlépe? Je osvědčený trik, abyste zaujala publikum?
Úvod. Připravuji si, čím večer otevřu, jak naladím publikum, abychom se na té vlně, kterou v úvodu nasadím, všichni společně svezli. Úvod mi zároveň otevírá možnost udělat s lidmi například aktivační cvičení, což na akci, kde lidé pasivně sedí a nic se po nich nechce, není úplný standard. Ale když se pak lidi podaří rozhýbat, je to pro ně velmi příjemné, celé živé. A to mě baví. Pro modré, kteří už vědí, řeknu heslo: ,,koťátka“ a věřím, že je to potěší.

Tento přístup funguje i v případě, že moderujete akce, které se zaměřují na technologie? Ráda moderujete eventy, kde se řeší udržitelné technologie budoucnosti…
Funguje! Protože pořád jsou na druhé straně lidské bytosti, a ty fungují na stejných principech. Odlišujeme se v jednotlivostech a kombinacích, ale tím, že vás někdo zvedne ze židle, chvíli se vám hýbe tělo, prokrví se mozek a vy se tím pádem lépe soustředíte. Moje triky nejsou složité ani přelomové, jenom je většinou neděláme.

Moderní technologie máte ráda?
To bych rozhodně neřekla. Ono už definovat, čemu my dvě říkáme moderní technologie… Třeba pračku miluju, to je kámoška, ale tu jste asi nemyslela. Jsem klasický boomer, který se snaží na technologie adaptovat a přežít tlak na učení obrovského množství věcí, které ho nezajímají, nebaví a nemá na ně buňky. Snažím se je implementovat do svého života tak, abych nebyla příliš hendikepovaná, takže třeba obrázky na mých slidech vygenerovala AI – tvořila je kamarádka, ne já. Ale rozhodně to není tak, že bych technologie vyhledávala.

Natálie Kocábová s rodinou.
Natálie Kocábová: Syn se odstěhoval, babička zemřela a máma je často na chalupě

Po dětech jste rady ohledně sociálních sítí nechtěla?
V tom, abych se v nich zorientovala, mi děti hodně pomáhají a taky mladší přátelé. Technologie vnímám jako nového hráče ve hře, se kterým počítám, kterého si mapuji a na kterého si připravuji strategie. Nevidím ani jinou cestu ze všech krizí, které jsme si za poslední desítky let vytvořili, než pomocí technologií. A samozřejmě pomocí kultivace lidství a společenských hodnot. Proto technologie sleduji, proto mě zajímá třeba hydroponie, zkrátka technologie, které vedou k cirkulární ekonomice a k ohleduplně udržitelné budoucnosti. Raději bych tohle téma v tomto rozhovoru neotevírala, protože je tak na hodinu vášnivého monologu. Nezapomeňte, že nejsem královna stručných odpovědí. (smích)

Udržitelnost je pro vás velké téma?
Tak takhle! To je pro všechny velké téma, jenom někomu to ještě úplně nedochází. Miluji sociální síť LinkedIn právě proto, že se na ní dozvídám spoustu aktivit a změn pozitivním směrem, které už se dějí. A dávají mi naději, že to zvládneme. V oblasti ESG (Environmental, social a governance, česky zodpovědný a udržitelný přístup, pozn. redakce) mě zajímá to S, tedy social, lidský faktor. Na ten já nasedám svými workshopy a přednáškami. Jaká je ohleduplná udržitelnost naší psychiky. Ale duševní kolaps nejen mladé generace, ale nás všech, je další téma na hodinu. To je pro mě skutečná pandemie, kterou bychom měli akutně řešit: deprese, úzkosti, těžké duševní stavy a jejich zdravotní a sociální důsledek. Zkrátka hledáme poměr cena výkon tak, abychom ještě byli schopni prožívat radost ze života. Radost ze života je podle mě cíl smyslu života.


Nahrává se anketa ...

Snažíte se sama chovat udržitelně?
Snažím se chovat udržitelně, ale nebýt fanatička. Abych měla čisté svědomí, tak alespoň to málo, co můžu dělat, dělám. Ale zároveň nejsem rigidní, že bych třeba šikanovala okolí. I když s tím by možná moje děti asi nesouhlasily. (smích) Ale nestěžují si, že třídíme odpad a snažíme se neplýtvat, že nakupuji spoustu potravin u farmářů, že si kupuji oblečení od konkrétních tvůrců, že je informuji o dopadech fast fashion a že zkrátka o těchto tématech doma hodně mluvím. Ani na mé „mateřské výpadky“, kdy nic nedělám a zevlím, si nestěžují. To je moje psychohygiena. Když cítím, že už jsem vyčerpaná, vypnu a zruším úplně všechno, co není nezbytně nutné a nedělám nic. Čtu, koukám na filmy, z okna, kecám s přáteli, dávám si vanu. To je moje cesta dlouhodobé udržitelnosti.

Využíváte dovednosti z workshopů o komunikaci i při výchově dětí?
Samozřejmě, jinak bychom nemohli bydlet společně v jedné domácnosti. (smích) Umění komunikace využívám dnes a denně. Jinak by to nedávalo smysl. A dnes a denně si uvědomuji, jak díky umění komunikace opravdu kultivuji vztahy, vytvářím je. Doma teď všichni tři procházíme náročnými vývojovými obdobími, všichni tři máme radikální mohutné vnitřní změny, všichni tři se měníme a nevíme, kdo na konci proměny vyleze z kukly ven. Snažím se děti vychovávat v bezpečném prostředí, kde mohou být transparentní i v nastavení hranic. Takže neustále generuji historky na své přednášky a standupy. Především tedy z toho, jak perfektně jsem to vykomunikovala a jak to k žádné změně nevedlo. (smích)

Martina Pártlová s Josefem Vařekou trávili společně čas na Bali
Pártlová a Vařeka mají za sebou dramatický pobyt na Bali. Onemocněla jim dcera

Obě děti s vámi ještě žijí, nebo už vylétly z hnízda?
Dětem je devatenáct a třináct, ještě žijí se mnou. Syn už tak pomalu plynule z hnízda vylétá. A musím podotknout, že na chvíli, kdy budou děti opouštět domov a kdy se budou emancipovat, jsem se celý život připravovala. Měla jsem z toho období tak velký respekt, že jsem si o něm četla, poslechla přednášky a sdílím to téma s přáteli, kteří už touto zkušeností prošli.

Takže se na dospívání potomků připravit dá?
Nedá. To máte stejné jako porod. Pokaždé je jiný, jedinečný. Předpokládala jsem, že se něco bude dít nějak, a ono se to děje úplně jinak. Takže v tomto kontextu se na dospívání a odchod dětí připravit nedá. Ale naladit se na ně jako na etapu ve svém životě a připravit si životní plán „na potom“, až si půjdou po svých, to se už snažím.