Kdo byl mužem vašeho života?
Zuzana: Vlastně ani nevím, jsem takový samostatný tvor. Vždy jsem se spoléhala sama na sebe a myslím si, že to pro mě bylo úplně to nejlepší.

Pane Krampole, vás se na muže vašeho života asi ptát nebudu…
Jiří: Já jsem fanda do různých věcí, ale muže jsem zatím neměl. (smích)

A když to přetavíme do nějakých vzorů v podobě mužského elementu, ty jste měl?
Jiří: Vzorů jsem měl několik. Jako mladý jsem zbožňoval herce Zdeňka Štěpánka, Jiřího Adamíru, Rudolfa Hrušínského, který byl dokonce mým hereckým idolem, a v divadle se mi opravdu hodně líbil Jarda Hanzlík. Ten když hrál cara Fjodora a podobné věci, obdivoval jsem, že tak mladý herec může být tak vynikající.

Dovedete alespoň ocenit hezkého muže?
Zuzana: Určitě se podívám, ale domů bych ho nechtěla. (smích)

Jiří: Já si myslím, že ano. Někdo mi buď „sedne“ jako třeba francouzsko-italský filmový herec a sportovec Lino Ventura nebo americký herec Kirk Douglas, Belmondo či John Wayne. To byly takové typy, které se mi líbily. Ale krasoduchové z cukrárny a ze skleníku, takoví ti „chcípáci“ s kravatkou, ti se mi moc nelíbí.

Zuzana: Já ale vždycky čekám, že muž by se měl otočit za ženou, ne opačně, aby si nemyslel, že je jediný.

Jak by podle vás měl tedy muž vypadat?
Zuzana: Měl by být určitě o něco vyšší než já. Takové ty „příruční“ nemám ráda. (smích) Chlap je ten, o kterého se žena může opřít. Ovšem většina chlapů je teď taková, že se chce opírat o ženu, a to se mi tedy moc nelíbí.

Měl by to být spíš elegán, či sportovec?
Jiří: Já když byl mladý, tak jsme se předháněli v tom, kdo se předvede v lepším oblečení. Když to hodnotím zpětně, muselo to být něco strašného. Já měl troje „maďarky“, což byly boty od pana Moučky. Na ty se čekalo rok, než je ušije. Měl jsem černé, hnědé a pak modré na dvojité podrážce prošívané žlutou bužírkou, které mi ale byly o dvě čísla menší. (smích) Ty jsem nosil, když šly nějaké holky, abych zaujal. Ve strašlivých bolestech jsem se pokusil o pár kroků, abych předvedl, jaké mám boty, ale pak jsem málem omdlel bolestí, a jak to šlo, zul je a hodil do tašky.

Slavil jste s touto obuví úspěch? Oslovil jste díky menším „maďarkám“ nějakou slečnu?
Jiří: No samozřejmě. O dvě čísla menší boty, to je základ úspěchu. (smích)

Možná jste měl i jiný styl chůze, že se to holkám líbilo.
Jiří: To jsem měl každopádně. Já napodoboval dvě chůze. Jednu námořnickou podle filmu Dvě děvčátka a námořník, u té se hodně zvedají nohy. A potom se mi líbili Tři muži z Texasu, což je zase chůze kovbojská. No a když jsem spojil obě chůze, šla kolem děvčata a já rozbalil svoji taktiku, tak to bylo něco!

Kolik vám bylo?
Jiří: Tak patnáct šestnáct. Taková byla doba, že se všichni vytahovali, snažili vyniknout, a mně byla tehdy Praha fest. (smích) Když jsem šel do Lucerny, měl jsem sako pepito, košili po tátovi, uzel amerika s nápisem Camel, který jsem občas vyměnil za kravatu s palmou, a k tomu kalhoty roury s vysokýma záložkama. Procházel jsem Lucernou a tvářil se, že mi to všechno patří. No tehdy jsme se zkrátka vytahovali v jednom kuse.

Patříte mezi porotce soutěže Muž roku, když se podíváme na finalisty, kteří jsou poměrně mladí, překvapili vás někteří?
Zuzana: Mě překvapili, protože umějí mluvit, na rozdíl od mužů z minulých ročníků. Vzpomínám si, že jsem tehdy s jedním takovým krásným chlapcem dělala rozhovor, vypadal jako Adonis, ale když jsem se ho na něco zeptala, tak na mě koukal a nevěděl. Ale v tomto ročníku jsou opravdu zajímaví kluci. Někteří mají už v pětadvaceti vlastní podnik a zaujaly mě i důvody, proč se přihlásili. Třeba jeden z kluků je boxer a ten mi řekl, že se přihlásil proto, že je pěkný. A to mě odboural, protože má pravdu. (smích) Na soustředění finalistů jsme si s Jirkou zašli do posilovny a přišli tam i kluci, co soutěží. Musím říct, že právě tento boxer tam jako jediný opravdu poctivě cvičil, zatímco ti ostatní to spíš jen prošli. Ale na můj vkus je trochu malý, protože je menší než já.

Když jsme na soutěži Muž roku, musí padnout otázka, zda jste i vy soutěživí?
Jiří: Jako kluk jsem zkoušel všechny možné sporty a největšího úspěchu jsem dosáhl, když jsem sportovně šermoval fleretem. To jsem byl šestadvacátý v Praze. Zkoušel jsem i box, ale na to jsem neměl buňky, protože jsem vzteklý, a to spolu dohromady nejde.

Zuzana: Já na Slovensku závodně lyžovala, jezdila jsem slalom a byla v kraji asi šestá. Tehdy mě chtěl trénovat Pavel Šťastný, který ještě nedávno trénoval Šárku Záhrobskou, nyní Strachovou. Ale rodiče mi to zakázali, protože bych místo studií na vysoké škole jezdila po celé Evropě. On se mi slalom ale stejně na životě podepsal, protože když jsem jednou vyletěla z tratě, tak jsem nárazem přelomila dřevěný ohradník, a právě kvůli této nehodě jsem si po celoživotních peripetiích musela nechat vyměnit kyčelní kloub.

Jiří: Já hrál takový ten sranda tenis a vyhrál jsem asi třicet turnajů. V letech 2008–2011 jsme byli v Turecku hned na třech, které pořádal František Vondráček a byly to turnaje, kde hrálo dvaadvacet dvojic. První rok jsme byli s Jirkou Markem první, druhý rok druzí a třetí rok zase první. A já přitom tenis nikdy neuměl, aby to nevypadalo, že se vytahuju, ale bavilo mě to. Jednou jsem vyhrál v tenisovém turnaji auto, a pak jsem dokonce vyhrál i herecký turnaj.

Zuzana: Tenis jsem měla moc ráda, jenže mám slabé ruce, a když jsem začala víc trénovat, naskákaly mi na předloktí boule, byly to záněty šlach, takže jsem toho musela nechat, jinak bych si ublížila.

Hlásili jste se v mládí na soutěže, které by se daly třeba i vzdáleně přirovnat k Muži roku?
Jiří: Jsem exhibicionista, ješitný člověk, ale ne tímto směrem. Moje ješitnost se ubírá jinými cestami. Ale když zavzpomínám, tak v sedmnácti letech, teď zrovna se Zuzankou píšeme knížku, kde se o tom zmiňuji, jsem byl manekýn. Měl jsem jedno vystoupení v Lucerně, než mě vyhodili, protože jsem si z toho dělal srandu.

Zuzana: Tak to víte, že když člověk dospívá, sní o různých „misskách“ a podobných soutěžích, ale pak se na sebe sebekriticky podívá a řekne si, že by to chtělo hodně úprav. (smích)

Takže jste modeling jako pan Krampol nezkoušela?
Zuzana: Ne, o to mě nikdo nepožádal, a já navíc byla tlustá. Mě babička vykrmila a já byla opravdu dlouho nadlimitní. Dokonce mě asi v páté třídě posílali do lázní pro obézní děti. Tehdy to totiž bylo naopak. Teď je devadesát procent třídy tlustých a deset procent hubených. Přitom za mého mládí nás ve třídě bylo devadesát procent totálně hubených a deset procent dobře krmených. Takže lázně mi tenkrát hrozily, ale pak jsem přišla do puberty, začala lyžovat a trénovat a vše se vyrovnalo.

Vy jste, Zuzano, stále krásně štíhlá a i Jiří se v rámci svého zdravotního stavu udržuje ve formě. Platí u vás, že máte ke sportu blízko?
Zuzana: Teď jsme zrovna byli ve fitku, a díky tomu, že mám pět minut od domu Kunratický les, tak tam chodím. Já jsem dokonce sportovala lockdown nelockdown a večerka nevečerka. Jednou mě zastavila policie po deváté hodině s tím, kam jdu, že je po „závěrečné“. Řekla jsem jim, že venčím. Oni se divili, koho že venčím, vždyť nemám psa?! Tak jsem jim řekla, že venčím sebe, protože jsem sama na sebe pes. Začali se smát a říkali, že to je naposledy, co mě pouštějí jen s domluvou. (smích) Takže díky tomu, že jsem se udržovala i během té nelehké doby, neměla jsem ani výkyv váhy.

Běháte, nebo chodíte?
Zuzana: Občas si i zaběhám, ale kvůli té kyčli moc nemůžu. Na druhou stranu musím zaklepat, že ani nevím, že vůbec nějakou náhradu mám. Loni jsem byla na operaci a třetí den už jsem běhala po schodech a rozhýbávala ji. Všichni se smáli, že jsem jediná, kdo rozhýbává kyčel tak krátce po operaci ještě v devět hodin večer na chodbě. Jedna sestra říkala: „Já jsem tady pět let, ale tohle jsem ještě nezažila.“ Já to rozcvičila sama, ani jsem nechodila na rehabilitace. Takže především chodím a chodím denně. Nedávno jsme s Jirkou něco celý den natáčeli, hodně pršelo, já přišla domů, a ještě vyrazila na své kolečko. Jirka se divil, že jsem šla, ale já si vzala deštník a bylo. U mě je ten pohyb asi už trochu i závislost. Což je ale lepší, než abych byla gambler nebo závislá na flašce.

Jiří: Udržoval jsem se poměrně dlouho, co to šlo. Ačkoli nejsem úplně ten typ, co by běhal, tak jsem chodil na hodinu běhat po Letenské pláni. To bylo ale ještě předtím, než jsem si poranil koleno. Nejvíc jsem se ale udržoval díky tenisu. Hrál jsem ho několikrát týdně a to jsou pokaždé tak tři hodiny. Díky tomu jsem si mohl dovolit jíst všechno a tlustý jsem nikdy nebyl. Pak ale přišly problémy s kolenem a následně první lockdown. Byl jsem zavřený doma, kde jsem se sice snažil cvičit, ale když nemáte dynamický pohyb, tak to žádná sláva není. Doma cvičím stále a doufám, že už nám nezavřou posilovny. Jsem zvyklý do nich chodit celý život, a když vám je najednou někdo zavře, tak to pak člověku chybí.

Pan Krampol během rozhovoru zmínil, že spolu chystáte knížku…
Zuzana: Jsou to naše postřehy a zážitky. Napůl jsem autorem já a napůl Jirka. Kniha se jmenuje Je nám sto padesát let, což je pravda, protože tolik nám doopravdy skutečně je. Zároveň jsme dohromady sto patnáct let v showbusinessu a médiích, takže v knize dáváme do placu, co všechno jsme zažili. Ono se toho totiž za těch let nasbírá opravdu dost.

Kolik jste toho v showbusinessu společně zažili? Jak moc jste se během té profesionální dráhy protínali?
Zuzana: My jsme se protínali před třiceti lety v Divadle Jiřího Grossmana.

Jiří: Vystupovali jsme ve stejném představení.

Zuzana: Ale Jirka vystupoval v první půli a my dělali satiru v půlce druhé. Tenkrát to bylo hodně oblíbené, protože se střídala témata nepolitická a politická. Když jsme pak s Miroslavem Šimkem dostali nabídku do televize, divadlo se vlastně rozpadlo. Uršula Kluková, která s námi tehdy vystupovala, kandidovala do senátu a Jirka začal dělat Nikdo není dokonalý, takže to přirozeným způsobem zaniklo.

V posledních měsících jste si padli do noty a velmi si rozumíte. Bylo tomu tak i dřív?
Zuzana: Dřív jsme se potkávali, ale každý jsme měli ten svůj „rajón“. Tím pádem jsme si ani nelezli do zelí, protože Jirka politiku nedělal a nedělá, spíš jsme se míjeli.

Jiří: Zuzanka dělala se Slávkem Šimkem politickou satiru, což je žánr, který neumím a ani jsem se o to nikdy nepokoušel. Ani mě to nikdy neoslovovalo, spíš mě bavily jiné věci. No a teď si myslím, že jsme taková dobrá kombinace, protože jsou lidé, kteří o politickou satiru zájem mají a pak je baví i ty scénky, co jsem kdysi dělal se Slávkem Šimkem.

Takže máte společné představení, se kterým jezdíte?
Zuzana: Teď byl lockdown, ale pomalu se to rozbíhá a zájem docela je. Nejvíc toho máme v září a říjnu, ovšem otázka je, co bude. Děláme spolu ale i televizi a psané věci. A ty si necháváme v záloze, kdyby zase přišel lockdown, tak abychom měli na čem pracovat a co dělat. Teď to nebylo tak hrozné, protože děláme televizní pořady, já denně dodávám glosy do rádia, takže se nás kulturní prázdniny samozřejmě dotkly, ale ne tak, že bychom byli úplně na mizině. Nějaký ten finanční základ jsme měli a nějakou tu práci taky. Koukat do stěny, to by bylo hrozné.

Jak to vidí…

Zuzana Bubílková - publicistka a moderátorka
Opravdu nejsem typ, co má idoly a vzory. Já jsem chtěla jít vždycky vlastní cestou. Kdybych si někoho brala za vzor, tak bych pak už byla kopií, a to nemám ráda. Raději si nabourám třikrát nos, ale jdu si svou cestou. Možná i proto, že jsem byla vždy originál, nikomu se nepodobala a nechtěla podobat, jsem prorazila.

Jiří Krampol - herec a moderátor
Já obdivoval Arnolda Schwarzeneggera, protože získat v Americe jméno a vybudovat si postavení, to opravdu není sranda. On tam přišel z Rakouska se sportovní taškou a stal se z něj milionář a idol žen i mnoha mužů. Pro mě je právě Arnold prototypem opravdového chlapa.