Zní to strašidelně? Také že je. Ale naštěstí tato situace není reálná, jde jen o únikovou hru, kterou vymyslel Radek Babáš z Brna. Kouzlu této zábavy propadl před šesti lety. Jeho firma Ztraceni v domě nabízí na české poměry unikátní únikové hry, které se odehrávají na ploše celého domu. O 100 let později se nešťastnou náhodou ocitáte v domě jednoho z havířů a jediná cesta na povrch je skrze dům plný nástrah.

Jak jste se k tvorbě únikových her dostal?
Před několika lety manželka s přáteli navštívila únikovou hru. Jak mi o ní vyprávěla, napadlo mě, že i já bych se mohl pokusit o něco takového. Býval jsem vždy fanouškem hororových adventur (adventura je druh počítačové hry, ve které hlavní hrdina řeší rozličné úkoly – pozn. red.). Navíc věřím, že jsem poměrně kreativní, a tohle mi přišlo jako ideální příležitost. Začal jsem tedy intenzivně přemýšlet, jak celou věc uchopit. Následně se naskytla nabídka prostoru, který skýtal celý dům, a tak jsem neváhal ani minutu. Celkově se únikovým hrám věnuji šest let.

Čím jsou vaše hry jedinečné?
Věřím, že jedinečnost našich her spočívá v příběhové linii propojené s jednotlivými rébusy. Každá hádanka je postavená na části příběhu. Myslím, že dalším kladem je velký smysl pro detail u vizuálního zpracování.

Kde jste hledali inspiraci?
S čistým svědomím mohu říci, že inspiraci jsem nehledal nikde. Proto mě velmi potěší, když některé skupiny po hře zmíní, že naše hry jsou jiné, než co hráli. Největší nevýhodou při tvorbě je, že nejde ani na chvíli vypnout, takže vám to pořád dokola šrotuje v hlavě, dokud není celý projekt hotový.

Jak dlouho trvá tvorba nové hry?
Doba pro výrobu hry je vždy individuální. Záleží na složitosti zpracování, prostoru i nápadech. Je to, jako byste psala knihu. Ne každý den přijde ta správná myšlenka, a tak se na ten nejlepší nápad někdy vyplatí počkat. V mém případě se jedná o 1 až 2 roky pro celkovou realizaci jedné hry.

Vzpomínáte si na nějakou kuriozní historku nějaké skupiny?
Asi nikdy nezapomenu na partu šesti veselých chlapíků ze Skandinávie, kteří chtěli hrát o půlnoci. Na dva z nich se dostavila únava, a tak si řekli, že se během hry prospí. Ustlali si na místech, kde o ně ostatní zakopávali, a kvůli tomu tam vznikal poměrně velký chaos. Na konci zazpívali společně nějakou píseň a odešli.

Další zajímavé příběhy najdete v sobotním vydání přílohy Víkend, který vychází v Deníku

Kdo na únikovky nejčastěji chodí?
Řekl bych, že je to velice rozmanité. Věkové rozmezí je zhruba od 15 do 60 let. Nejčastějšími návštěvníky jsou však lidé mezi 25 až 35 lety. Skupiny bývají také různě věkově namíchány. Vzpomínám si, že se jednou na našich hrách slavily 75. narozeniny.

Stalo se vám někdy, že vás někde někdo zavřel a vy jste se nemohl dostat ven? Nebo jste třeba navštívil nějakou únikovku a nedařilo se vám vyřešit nějaký rébus?
Vždy mě děsila představa, že budu někde uvězněný bez možnosti úniku. Naštěstí se mi to nikdy nestalo. V minulém roce jsem navštívil svoji první únikovou hru, na kterou jsem byl pozván, a podle mého názoru to nedopadlo úplně nejhůře.

Existují nějaké trendy v únikových hrách a sledujte nové systémy zamykání a logických hříček?
Trendy určitě existují v podobě technického zpracování a různých efektů. V začátcích se hry skládaly z visacích a kombinačních zámků. Teď je jejich absence hráči vítána. Tím se samozřejmě zvyšují i náklady. Já osobně se nedívám, jak to mají ostatní. Věřím, že se pak člověk hůře ubrání sklouznout k podobnosti rébusů. Na druhou stranu tvůrci únikových her mají obdobné smýšlení, takže podobnost rozhodně nemusí znamenat kopii.

Je těžké přijít s něčím novým pro lidi, kteří únikovky hrají často?
Myslím, že to úplně jednoduché není. Především je důležité rébusy neopakovat u dalších her. S každým novým projektem se tak stává tvorba obtížnější. Každý tvůrce má bezesporu nějaký rukopis a ten se chtě nechtě někde projeví.

Co lidé nejvíce ocení?
U každého je to vždy něco jiného. Někteří si pochvalují vysokou obtížnost, jiní atmosféru, prostředí nebo zpracování. Další si zase užívají příběh. Když si pak hráč vše propojí, může si odnést silný zážitek.

Jak si ověříte, že je hra hratelná pro běžnou skupinu lidí?
Po dokončení se hra testuje několika skupinami. Je to spíše pro odhalení chyby a ujištění se, že je čas pro dokončení dostatečný. Za roky provozu je stále každá skupina úplně jiná, takže tohle nelze přesně určit.

Máte nějaký sen, který byste chtěl v tomto oboru ještě realizovat?
Rád bych pokračoval v další tvorbě a posouval tento druh zábavy trošku jiným směrem, než je v únikových hrách běžné. Další byla na programu poměrně rozsáhlá a technicky složitá hra. Bohužel se projekt zastavil kvůli pandemii. Nápadů je stále spousta, teď však není vhodná doba pro další investice. Vše tedy bude muset ještě počkat.

Jak zvládáte lockdown a rok s koronavirem?
V březnu 2020 jsme po dvou letech výroby otevřeli naši třetí hru „Izolace“. Dvanáct dní po otevření přišel první lockdown. Upřímně jsem rád, že jsme to stihli před první vlnou. Pandemii bereme tak, jak je. Pokud se život vrátí do starých kolejí, je těžké odhadnout, jak vše bude fungovat.

Myslíte, že únikovek ubude?
Těžko říci, jestli únikových her ubude, ale ne každý tohle období může existenčně přežít. Nikdo z nás nemůže mít pořád zavřeno.

Jaká je podle vás situace v tomto oboru?
Tohle si netroufám odhadnout. Po každém lockdownu je průběh úplně jiný, takže jak se vše bude ubírat v následujících měsících, nelze říci. Finanční krize se na zábavě podepsat rozhodně může. Obecně bych ale řekl, že únikové hry jsou stále v trendu. Spousta lidí se s tímto druhem zábavy ještě nesetkala, takže by se tomuto odvětví mohlo dařit i nadále.