Nataša Gollová bydlela v domě na Smíchově. Prožila tu radost, ale i smutek

Šťastné dětství herečky ale připomíná deska na činžovním domě v brněnské Údolní ulici, který nese číslo popisné 7. Právě tam se v roce 1912 budoucí hvězda filmového plátna narodila. Hodáčovi patřili mezi rodiny, v nichž šlo materiální zabezpečení ruku v ruce se zájmem o vzdělání, politiku a umění. Maminka Adéla byla malířkou – a ne ledajakou, patřila mezi nejnadanější žáky Antonína Slavíčka. A jméno, které pro svou dcerku vybrala, odkazovalo na její oblíbenou literární postavu. Holčička dostala jméno po hrdince slavného románu Vojna a mír – Nataše Rostovové.

Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Babičku Gollovou políbila zase jiná múza, hrála na klavír, a profesor Jaroslav Goll, dědeček Našky, jak se dívence v rodině říkalo, se jakožto uznávaný historik zasloužil o odhalení nepravosti Královédvorského i Zelenohorského rukopisu. Když později začínala Nataša svou divadelní a filmovou kariéru, zvolila si jako umělecký pseudonym právě dědečkovo příjmení.

Tatínek jako právník, politik i klavírista

Tatínek herečky František Xaver Ferdinand Hodáč zase pocházel z právnické rodiny. Zatímco jeho otec patřil mezi věhlasné brněnské advokáty, František znalosti paragrafů využíval při práci v Jednotě průmyslníků pro Moravu a Slezsko. Statečnost osvědčil během první světové války, když řídil brněnskou pobočku Maffie, hlavního orgánu českého domácího odboje. Stejně úspěšně pokračoval ve své kariéře i v nově vzniklém Československu. Zastával funkci generálního tajemníka a později místopředsedy Ústředního svazu československých průmyslníků. Byl také členem bankovní rady a později byl dokonce zvolen poslancem Národního shromáždění.

Svérázný Hodáč si pěstoval mnoho libůstek. Jednou z nich byla hra na klavír, k němuž prý usedal každý den v poledne. Bez svého křídla se prý neobešel ani během dovolené v jihočeské Bechyni. Klavír proto za ním putoval ve speciálním vagonu. A nebyl sám, společnost mu dělal také oblíbený kůň pana tajemníka.

Volání múz bylo silnější

Když podnikatelské aktivity přivedly pana Hodáče z Brna do Prahy, rodina – Nataša měla ještě o dva roky staršího bratra Ivana – ho následovala. Prozíravý právník, který myslel na budoucnost, zde nechal pro své blízké postavit dům. Žádnou vilku, ale pětipodlažní secesní činžovní dům na smíchovském břehu Vltavy, na Janáčkově nábřeží číslo 713. Rodina obývala velkoryse pojatý byt ve druhém patře.

Pro Natašu dlouho zůstávalo Janáčkovo nábřeží bezpečný přístavem, kam se vždycky vracela. Dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské zvládla lehce nejen díky mimořádnému talentu na cizí jazyky. Stejně jako bratr Ivan strávila také nějaký čas v anglické škole. Studium na pražské Filozofické fakultě UK už ale nedokončila. Volání múz bylo silnější. Od dětství chodila do baletní školy, později přešla na moderní scénický tanec. Dokonce se stala členkou taneční skupiny.

Když v roce 1932 skupina vystupovala v Paříži, prostřednictvím malíře Josefa Šímy se půvabná Nataša, která ještě vystupovala pod jménem Hodáčová, seznámila s prvním ze svých osudových mužů. Co na tom, že francouzský básník a dramatik rumunského původu a zakladatel dadaismu Tristan Tzara byl o šestnáct let starší. Po vášni zbylo přátelství, které pak dvojici provázelo dlouhých patnáct let.

Poprvé ve filmu

Ve stejném roce se poprvé Naška mihla na filmovém plátně ve snímku Kantor Ideál. Později se smíchem vzpomínala, že její jméno se ani neobjevilo v titulcích.

Vystupovala už s uměleckým pseudonymem, pro který si zvolila příjmení svého dědečka Jaroslava Golla. Nechtěla, aby jméno váženého otce, který působil na univerzitě, byl poslancem a navíc generálním sekretářem svazu průmyslníků, bylo spojováno se světem pomíjivého filmového pozlátka. Své příjmení Hodáčová nadále používala v běžném životě. Ještě víc než hraní ve filmu však přitahovala slečnu Natašu divadelní prkna. Soukromě studovala herectví u režiséra Národního divadla Karla Dostala a u Jiřího Frejky.

První angažmá dostala v Olomouci, po dvou letech přešla do Slovenského národného divadla v Bratislavě a do Prahy se vrátila až v roce 1935, když onemocněla maminka Adéla. O mladou herečku projevilo zájem Městské divadlo na Královských Vinohradech a Gollová se tam objevila během příštích deseti let v mnoha zajímavých rolích. Vystupovala také na dalších scénách, například v Městském divadle na Poříčí.

Eva tropí hlouposti

Hvězdu filmového plátna z něžné blondýnky učinil režisér Martin Frič. Pochopil, že Natašinu naturelu budou blízké role spontánních, trošku praštěných děvčat se smyslem pro humor. Ve slavném Kristianovi sice prošla proměnou z ušlápnuté hospodyňky v elegantní dámu, ale dokonale se našla až ve skvělé komedii Eva tropí hlouposti. Role ztřeštěné dívky z Gollové v roce 1939 udělala zářivou hvězdu stříbrného plátna, její účes včetně typického pohození vlasy napodobovaly početné fanynky.

Eva tropí hlouposti - Já musím jít loupit

S režisérem Fričem natočila ještě další oblíbené filmy, často reprízované na televizních obrazovkách – Hotel Modrá hvězda a Roztomilý člověk. Skvěle fungovala souhra s filmovým partnerem Oldřichem Novým.

Během okupace pak Nataša účinkovala ještě v dalších snímcích. Za zmínku stojí například drama Šťastnou cestu. Spolu s Adinou Mandlovou, Jiřinou Štěpničkovou či Hanou Vítovou si zahrála jednu z prodavaček velkého obchodního domu, jejichž osudy film sleduje. Zvládla však také věrohodně zahrát na prahu třicítky mladičkou naivní a plachou šestnáctiletou Helenku ve snímku Pohádka máje režiséra Otakara Vávry.

Filmový hit Hotel Modrá hvězda byl pod palbou kritiků. Diváky však okouzlil

Hluboký milostný vztah prožívala Naška i ve svém soukromém životě. Charismatický Wilhelm Söhnel, který pocházel z Ostravy, od roku 1939 působil v pozici právního poradce v Kulturněpolitické sekci Úřadu říšského protektora. Stal se dosazeným supervizorem, který dohlížel na chod filmových studií na Barrandově. Přátelé herečku před vztahem s německým okupantem varovali, ale nedala si říci.

Söhnel byl zatčen už během pražského povstání v květnu 1945 a osmnáct měsíců vyšetřován. Prokázalo se, že mnoha filmařům zachránil život, umožnil natáčení českých snímků, mimo jiné jako cenzor schválil a prosadil scénář filmu Babička. Po propuštění z vazby mu bylo navráceno československé státní občanství a po únorovém převratu ilegálně opustil Československo.

Natašu možná v květnu 1945 zachránil před zatčením odjezd do Terezína. Byla mezi prvními, kteří se přihlásili, aby pomáhali s ošetřováním zbídačených vězňů. V průběhu dubna mířily do Terezína pěší pochody smrti, vlaky i nákladní vozy plné vězňů z nacistických koncentračních táborů na území Polska a Německa. Nemytá, zavšivená, vyhublá těla pokrývaly cáry hadrů, špína a hnisající rány. Dobrovolní ošetřovatelé, mezi které patřila Gollová, krmili a myli tyto nebožáky. Podle svědectví svých kolegyň se filmová hvězda neštítila žádné práce. Svou obětavou pomoc však skoro zaplatila životem, když onemocněla skvrnitým tyfem. Půl roku bojovala o život a smrti unikla jen o vlásek.

Ani dobročinnost však nakonec nezabránila jejímu vyšetřování. Za vinu jí dávali kolaboraci s nacisty kvůli účinkování v jediném německém filmu, nenáročné komedii o žárlivosti. Přestože soud její jméno očistil – naopak se prokázalo, že zprostředkovávala za války styk s partyzány a šířila protinacistické letáky –, morálního odsudku se dočkala za svůj vztah se Söhnelem. Soubor Vinohradského divadla s Gollovou odmítl dál spolupracovat, přidaly se další scény i Barrandov.

Nataša jako umělá žena Sirael

Vinohradskou scénu musel tehdy opustit také režisér Karel Konstantin. Když se v roce 1947 stal uměleckým ředitelem divadla v Českých Budějovicích, nabídl Nataše angažmá, které vděčně přijala. Zase mohla stát na jevišti, navíc v rolích, které seděly jejímu naturelu. Skvěle se třeba zhostila role Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy nebo kněžny v Lucerně. Nadšené bylo publikum i kritika. Ke změně, pro mnohé nečekané, dochází v soukromém životě Našky. V roce 1948 se v naprostém utajení za Karla Konstantina provdala. Svému muži prý v dobrém rozmaru říkávala „Koníku“ nebo„Koníčku“.

Vlasta Burian si užíval luxusu na pražské Hanspaulce. Jeho kuchyň byla skvostem

Z jižních Čech se manželé vrátili do Prahy v roce 1950. Konstantin stal uměleckým ředitelem Divadla Na Fidlovačce a Nataša znova začala filmovat. Režisér Martin Frič ji obsadil do role Kateřiny, která se musela vydávat za umělou ženu Sirael, ve snímku Císařův pekař – Pekařův císař. Během příštích let se Gollová objevila i v dalších filmech, za zmínku stojí třeba milounce naivní paní Whiteová ve Fantomovi Morrisvillu.

Zahrála si také v řadě televizních inscenací, filmů či seriálů, jako byly třeba Sňatky z rozumu nebo legendární Sanitka. Většinu svého času a energie ale věnovala jevišti. Nejdřív v Divadle Na Fidlovačce, pak u Jana Wericha v Divadle satiry, pozdějším Divadle ABC, které se stalo součástí Městských divadel pražských. V šedesátých letech minulého století zažila jejich zlatou éru a byla členkou jednoho z nejlepších divadelních souborů v zemi.

Smutné odchody

Jejím domovem pořád zůstával byt na Janáčkově nábřeží. Nataša zde žila společně s maminkou Adélou, otec zemřel v roce 1943. Až do své náhlé smrti v roce 1961 tam bydlel také manžel herečky Karel Konstantin. Společnost Nataše dělal pejsek Ušáček, kterého se ujala, rádi s ní pobývali i její kolegové z divadla, ať už to byla Stella Zázvorková, Svatopluk Beneš, nebo Josef Zíma. Byla inteligentní, dalo se s ní povídat o všem a nezkazila žádnou legraci, na její přátelství se dalo spolehnout.

Na konci šedesátých let, když zemřela její maminka, zůstala Nataša v bytě sama. Bolestivý byl pro Natašu také odchod z Městských divadel pražských v roce 1971 do invalidního důchodu. Příčinou bylo zhoršující se onemocnění kyčlí a problémy s otékáním nohou. Když si v roce 1974 zahrála tetu Fany v komedii Zdeňka Podskalského Drahé tety a já, nebyla hůlka, kterou si pomáhala při chůzi, jen atrapou.

Nataša Gollová - Poslední rozhovor (1988)

A pak přišla další rána. Podnájemník, kterého si vzala ze soucitu „na byt“, přesvědčil úřady a nechal herečku vystěhovat. Svůj milovaný byt u Vltavy musela vyměnit za garsonku ve Štěpánské ulici. Posledním filmem Nataši Gollové se stal snímek Konečná stanice, který se odehrává v domově důchodců. Jistě netušila, že o pár let později ji zdravotní stav donutí, aby se také stala jeho obyvatelkou.

Nataša Gollová zemřela ve spánku 29. října 1988 v domově důchodců v pražské Krči. Dobový tisk věnoval odchodu skvělé herečky pár řádek. O deset let později vyhrála anketu o nejoblíbenější film třicátých let komedie Eva tropí hlouposti.