Proč nyní přecházíte „na druhý břeh“?

Myslíte, že se to dá nazvat přechodem na druhý břeh? Pravda je, že jsem za těch posledních dvacet let rozkryla desítky, spíš stovky kauz. Když se mi podařilo něco rozšifrovat a dokonce najít pachatele, měla jsem obrovskou radost. A s napětím jsem čekala, že pachatelé skončí za mřížemi, co ukradli, bude jim zabaveno a vráceno tam, kde to sebrali. Postupně jsem však zjistila, že čekám marně. Každá moje reportáž mohla a měla být podnětem pro orgány činné v trestním řízení. Aby bylo zahájeno vyšetřování, a pokud nebyla pravda to, co jsem napsala nebo natočila, měla jsem být vyšetřována, případně obviněna já. Nic z toho se nestalo. Naopak, byly přijímány zákony, které bezostyšné drancování našich kapes zaštítily. A tak vám nakonec dojde, že jestli chcete něco opravdu změnit, musíte do té politiky vstoupit.

Proč kandidujete právě za Stranu zelených?

Sice kandiduji za Stranu zelených, ale jako nezávislá. Nejsem členem žádné politické strany. Co mě zaujalo především, je vnitřní stmelenost a skutečná snaha Strany zelenýcho změnu klimatu v politice. A také jistota, že to je důsledek těch peripetií, jimiž si zelení v minulém volebním období prošli. Vyšli z nich poučenější, možná i jednoznačnější. A zároveň si uvědomili, že je toho hodně, co voličům dluží. Je to patrné i z volebního programu. Vyplývá z něho například snaha dosáhnout některých radikálních změn v zákonech. Například zákona, podle něhož by státní zaměstnanci, jimž bude prokázána nezákonná činnost, třeba při manipulaci v hospodaření se státním majetkem, podléhali vysokým trestům. Patří sem i snaha zamezit střetu zájmů, a to tak, že představitelé státu ani jejich rodinní příslušníci nebudou mít žádnou možnost účasti v dozorčích radách.

Proč by voliči Moravskoslezského kraje měli volit právě vás a Stranu zelených?

Proto, že mě znají. Nejsem příznivcem prázdných a velkých slov, jimiž se dnešní politika jenom hemží. Chci jim skládat účty z toho, co pro ně dělám. Budu je vždycky otevřeně informovat o tom, co se ve vrcholové politice děje. Někdy mám totiž dojem, že politici poté, co jsou zvoleni, zmizí v nějakém záhadném propadlišti a vynoří se až zase před dalšími volbami. Vadí mi to stejně, jako to vadí většině občanů. Voliči budou mít jistotu, že jim vždy odpovím, že budu proti privatizaci podniků, u nichž není zatím v silách státu zajištění konkurenčního prostředí, jako jsou například České dráhy, nemocnice, ČEZ a patrně i další. Nechce se mi zdůrazňovat, že budu bojovat proti klientelismu, lobbingu, korupci, proti špíně, kterou je naše politická scéna prorostlá. A to proto, že to je prapor, kterým mávají všechny politické strany, když se začnou ucházet o voliče. Zeleným ale věřím, že to myslí smrtelně vážně, možná i proto, že si sáhli skoro až na dno.

Jak mohou zelení prospět Moravskoslezskému kraji v parlamentu?

Ochrana ovzduší a přírody vůbec je pro zelené prioritní. Doba, kdy jsme na severní Moravě lovili v koutcích očí zapíchnuté kamínky, je dávno za námi. Oddechli jsme si zhluboka, ale ukazuje se, že předčasně. Právě v posledních letech vidíme, že zlepšení bylo spíš krátkodobé a že se nacházíme v patrně ještě horších podmínkách. Největší znečišťovatelé ovzduší jsou v soukromých rukou. Stát jim podniky prodal za ceny obrazně řečeno „plotu kolem nich“ a za příslib péče o ovzduší pomocí nejmodernějších technologií. Obyvatelé okolních částí Ostravy, kteří byli za totality nejvíce postiženi, dnes znovu zavírají okna a bojí se jíst zeleninu ze svých zahrad. Píší petice a dovolávají se změny. To je oblast, v níž mohou zelení dát najevo, jak to myslí s ochranou životního prostředí. Všechno, čím může kterákoli strana prospět svému kraji v parlamentu, jsou systémové změny.

Žijete ekologicky?

V rámci možností žiji ekologicky. Asi bych si připadala směšně, kdybych třídila odpad a odnášela ho do popelnic, ve kterých se zase všechno smíchá. Ale snažím se nenechávat téct zbytečně vodu, šetřím energie, používám šetrné mycí i prací prostředky. Ale vím, že to zdaleka není ekologický život.

Prý chcete obnovit pořad Klekánice, který vysílala Česká televize. Má se objevit na internetu. Pokud budete zvolena, budete v tomto investigativním pořadu pokračovat?

Ať jsem na kterémkoliv konci republiky, lidé mě dodnes poznávají právě v souvislosti s reportážemi, které jsem pro Klekánici natočila také s jejím moderováním. A všichni také vědí, že to byl pořad ostravského studia ČT. Člověk by řekl, že na tak oblíbený a sledovaný pořad by mělo být ostravské studio pyšné. Opak je ale pravda. Zamrazilo mě, stejně jako kdysi, když mě propouštěli z novin, protože jsem nechtěla pojmenovat okupaci „spřátelenými armádami“ jinak než okupací, a dalších dvacet let jsem musela čekat, abych se mohla vrátit k novinařině. Na všech chodbách ostravského studia jsou fotografie prakticky všeho, co se v Ostravě kdy natočilo a odvysílalo od jejího vzniku. Chybí tam ale jakákoli zmínka o tom, že v tomto studiu Klekánice vůbec existovala, chybím tam tedy i já. A tak se myslím logicky ptám: V čem je Česká televize jiná dnes, než byla kdysi? Chci, aby na internetu byl investigativní pořad Klekánice. Pokud budu zvolena do parlamentu, jsou tady další kolegové, kteří se mnou na přípravě internetové Klekánice pracují a rádi se toho úkolu ujmou.

Na kandidátce máte tři jména. Proč?

Kdysi mě prý ke křtu nesla moje babička, člověk hluboce věřící. Když odcházela, slíbila mým rodičům, že mě nechá pokřtít Jana. Cestou si to prý rozmyslela, a před to „Jana“ o své vůli přidala Bohumilu. S výjimkou mého třídního mi nikdo nikdy jinak než „Jano“ neřekl. Takže jsem vlastně při vydání nového občanského průkazu před dvěma lety jen legalizovala, co už bylo dávno zažité.

Jste věřící?

Jsem římskokatolického vyznání. Myslím si, že Boha má každý někde uvnitř sebe.

Jaké jsou tři plusy a tři minusy regionu podle Jany Lorencové?

Když jsem se přistěhovala z jižní Moravy s rodiči do Ostravy, zdálo se mi, že smutkem tady umřu. O pár let později jsem si už neuměla představit, že bych žila jinde než právě v Ostravě. Osvojila jsem si tady něco, co bych vyjádřila asi nejlapidárněji citací Komenského. „Vaše řeč budiž ano ano, ne ne.“ Vlastně jsem až tady pochopila, co tím chtěl Komenský vlastně říct. Takže je to určitá syrovost krajiny i lidí, řeči i práce.

Na besedách i v mnohých svých textech hovoříte o novinářské etice. Máte také svůj morální kodex političky?

Morální kodex, novinářská etika, kodex politika, to jsou jen slova. Většinou velká a prázdná. Všechno to máme každý nějak v sobě nastaveno. Mohu stokrát citovat z paměti kodex politika, ale když to nebudu mít srovnané v sobě, není mi to k ničemu. S novinářskou etikou je to stejné. A stejné je to i v tom, že volič, podobně jako čtenář či divák, dobře pozná, kdy mu novinář, nebo politik lže. Za sebe musím říct, že v obou profesích se to lháři v posledních letech jen hemží. Nemám svůj kodex političky s výjimkou toho, jak jsem vnitřně nastavená. Ani novinářský kodex jsem nijak vážně nebrala. Chci jako politik – a chtěla jsem i jako novinář – sloužit lidem nejlépe, jak to dovedu.

Bohumila Jana Lorencová

Po dvacetileté pauze, vynucené normalizací, se Jana Lorencová vrátila do médií. Od začátku devadesátých let se systematicky věnovala odhalování největší hospodářské kriminality. Napsala či natočila pro Českou televizi několik set investigativních reportáží. Patří sem LTO, dovoz nezdaněného lihu, kampeličky, Diag Human a další. Za svou práci získala několik prestižních novinářských ocenění, například Cenu Ferdinanda Peroutky. Pochází ze Znojma, ale už celá desetiletí žije se svým manželem v Ostravě.