Ten údajně vydává léčivé zvuky. Objevil ho v Tibetu. Na zvláštní nástroj se hraje pouhým dotekem rukou. Do Ostravy s ním Tomáš Pfeiffer přijede 5. října, kdy posluchačům zahraje od 18.30 hodin na Janáčkově konzervatoři na Českobratrské ulici v rámci projektu Společná věc. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.

V současné době objíždíte města v České republice s takzvaným Vodnářským zvonem. Co je to za nástroj?
Vodnářský zvon je nástroj, který dá posluchači možnost prožít výjimečný zvuk s aspirací nejen obecně uměleckou - vždyť jeho stopy vedou do Číny z období dynastie Ming a pravděpodobně ještě mnohem dále do starověku. Podle starých lámů je mu připisována i schopnost léčit tělo a duchovně posilovat. Má zkušenost s ním začala jako v pohádce. Při jedné z cest mezi horské velikány do světa ticha ledovců jsem jej náhodou potkal. Byl vystaven v místnosti, kterou vysvětilo několik holohlavých mnichů v červených řádových úborech. Za okny byl jiskrný vzduch. V první chvíli jsem jen přešel zahloubán, pak mě ale přece jen tento krásný nástroj upoutal. Poklek jsem k němu, přiložil ruku a on zazněl. Rázem bylo rozhodnuto. Bylo to jako setkání se starým známým, ruce si s ním samy začínaly pohrávat. Vnímal jsem velkou úctu k tomu, co cítím. Přišel duchovní stav, v mém vědomí bylo naráz vše, snad celý svět a možná i více, ztratil jsem pojem těla. Zůstala jen svoboda volného ducha v nekonečném zářivém prostoru.

To zní velmi zvláštně…
Tedy, tak jsem se s ním seznámil, možná že skeptik řekne, co je na tom, je to pouhý fyzikální jev a na internetu najdeme odkazy v Číně i jinde. Jeho svět mi jistě nikdy neporozumí. Vidím krásu všude a rád bych se o ni podělil s posluchači třeba právě na koncertech. Proto vznikl projekt nazvaný Společná věc. Je spojením nejmodernější dosažitelné techniky se starobylým zvukem vodního zvonu.

Do Ostravy jej přivezete už podruhé. V Ostravě jste pořádal také přednášky. Je pro vás toto město něčím zvláštní?
Ostrava mě kdysi překvapila krásou přírodního rámce, stejně tak i zažité schéma se nepotvrdilo při přednáškách Duchovní univerzity Bytí. Zájem lidí o filozofii a duchovní postoje posluchačů rozhodně převýšily mnohá jiná místa. Přiznám se, že to bylo překvapující.

Lidé si vás pamatují z devadesátých let, kdy jste jim z televizní obrazovky předával energii. Pak už vám mnozí neměli možnost vidět ani slyšet. Co jste dělal od té doby?
Poté, co jsem musel z obrazovky odejít, pracoval jsem dále ve svém oboru biotronika. Založil jsem Duchovní univerzitu Bytí, která dnes po více jak deseti letech pořádá přednášky v mnoha městech naší vlasti. I zde v Ostravě pravidelně jedenkrát měsíčně působím. Věnoval jsem se vydavatelské a nakladatelské činnosti díla mého učitele Josefa Zezulky. Publikoval jsem v novinách, rozhlasových stanicích a podobně. Mnoho úsilí také stojí i výstavba pražského domu Biotronické centrum sociální pomoci, který obsahuje mimo jiné i sál Josefa Zezulky. Zde se rovněž konají pravidelné přednášky a výstavy. Bylo by toho ještě více.