Výtvarné centrum Chagall se už stalo v moravskoslezské metropoli pojmem zejména mezi lidmi, kteří mají rádi výtvarné umění a s oblibou navštěvují zajímavé výstavy obrazů, plastik, grafiky, skla či fotografií. Zásluhu na tom má především jeho majitel Petr Pavliňák, velmi schopný manažer, prozíravý galerista a historik umění. Kdyby do konce svého života se věnoval „pouze“ výše zmíněným aktivitám, má bohatě vystaráno.

Jenže Petr Pavliňák si usmyslel, že chce ještě také malovat a fotografovat. Vždyť to zkoušel odmalička, studoval, tak proč v tom nepokračovat ve zralém věku? Proto jsme tak často svědky jeho vlastních a také kolektivních výstavních prezentací nejenom po celé naší republice, ale také na Slovensku. „Pocházím ze Strážnice. Na samém počátku mé cesty k fotografii byl můj otec, který se jí amatérsky věnoval, ale také malbě. Jako malý chlapec jsem získal svůj první fotoaparát značky Pionýr a první záběry byly na světě…,“ vzpomíná na své fotografické začátky autor.

Teprve o několik desítek let později, kdy měl za sebou studium na lidové konzervatoři, propagačního výtvarnictví na střední uměleckoprůmyslové škole, ale také dějin kultury a umění dokonce na dvou vysokých školách - v Olomouci a Praze, potkával známé umělce, kteří ho výrazně inspirovali a ovlivnili. „Při přípravě jedné z výstav Jana Saudka jsem ho požádal, zdali bych si nemohl zhotovit portrét v jeho ateliéru. Mé původní obavy, se kterými jsem přicházel, se rychle rozptýlily. Jan byl velmi vstřícný. Společně se Sárou ochotně pózovali, zapůjčil mi vlastní stativ – a znalý světelných podmínek ve svém ateliéru – mi poradil i s expozičním časem a clonou. A tak vznikla jedna z mých úspěšných fotografií, jejímž motivem je portrét Sáry Saudkové sedící v notoricky známém křesle s lidskýma nohama, s panenkou v pravé ruce a Jan, stojící v pozadí, ji láskyplně drží za pravou ruku…,“ vzpomíná Petr Pavliňák ve výpravném katalogu k současné ostravské výstavě nazvané Akty.

Patří ke skupině nadšenců, pro které se fotografování stalo životní potřebou, aniž by však byl na ní existenčně závislý. „Neprožívám stres a v noci se neprobouzím s obavami, jestli další den, pozítří, za týden či za měsíc získám zakázku, která mi poskytne finanční prostředky na obživu. Fotografuji, kdy chci, co chci a jak chci. Netrápí mne kritika, ale v hloubi duše mám přání, aby některá z mých fotografií udělala radost i jiným…,“ vyznává se Petr Pavliňák.