Ve svém nezapomenutelném souboru dokumentárních opusů Černá píseň, který vznikal v letech 1972 až 1982, zobrazil nepateticky pojaté reportážní portréty havířů a hutníků, řadu černobílých snímků přivezl z cest po Indii. Je znám též jako tvůrce četných audiovizuálních programů s rozličnou tematikou.

„Rád fotím také děti. Ale přistupuji k nim jako k malým človíčkům, kteří se už mezi čtvrtým a jedenáctým rokem svého života projevují svými vlastnostmi natolik, že u nich v dospělosti posléze přetrvávají. To znamená, že zachycuji introverty, panovačné jedince, ale také poměrně agresivní typy, nebo naopak klidné a vyrovnané děti, mající harmonické rodinné zázemí. Naopak téměř vůbec nefotím ženy či jejich akty. Něžné pohlaví mě samozřejmě přitahuje a inspiruje, ale nefotím ženy proto, že by mě zbily a ihned chtějí vlastnit všechny fotografie, na nichž je ztvárním,“ říká se svým specifickým smyslem pro humor Vojtěch Bartek.

„K Bartkovým nejstarším dílům patří několik cyklů fotografií zachycujících prostředí devastovaných průmyslových krajin na Ostravsku. Právě Vojtěch Bartek patřil po Josefu Sudkovi, jenž fotografoval podobné motivy krajiny Mostecka, už na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století vedle Fedora Gabčana, Petra Sikuly a Viktora Koláře k prvním fotografům, kteří se věnovali ekologickým tématům ještě dávno předtím, než se z nich stala móda.
K Vojtěchu Bartkovi už jaksi neodmyslitelně patří jeho věčně rozčepýřená hlava, často ozdobená velkým kloboukem…,“ takto vidí Vojtěcha Bartka náš přední fotografický teoretik a pedagog Vladimír Birgus. Vojtěcha Bartka jsem zažil také jako neúnavného recesistu vloni v létě na Bienále vytvárného umění v Benátkách, kde se svým nezaměnitelným humorem se staral o dobrou náladu celého zájezdu, v němž byli převážně kumštýři z Moravy a Slezska.
„Baví mě už dlouhá léta pedagogická práce, a to nejenom na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědné fakulty Slezské univerzity v Opavě, ale teď jsem dostal šanci učit také dokumentární fotografii na jedné vysoké škole v Bielsku-Biale, z čehož mám velkou radost,“ nadšeně vypráví vitální autor, který pořád něco organizuje.
V minulých měsících vystavoval několik svých fotografických cyklů (Můj svět, Muzika z Opavy, Dirigent z divadla, Balet z Polska) v Opavě, ale také v Domě kultury města Ostravy.
„Těším se už na léto, kdy ve Vilniusu budu společně s Fedorem Gabčanem a Ivanem Slámou vystavovat snímky z roku 1968 z Ostravy, vlastně po čtyřiceti letech, což bude také dost zajímavé,“ předkládá svoje další plány Vojtěch Bartek. A chystá velkou kolekci snímků dětí, kterou chce prezentovat v červnu, kdy mají svátek.
Navštívil už řadu zemí na celém světě a pořád vymýšlí nové a nové projekty. Se svým fotoobjektivem, dobrou náladou, svérázným humorem a recesními kousky nějak nestárne. Nemá čas, má nabitý program každý den, což je obdivuhodné.