Text přeložila Dana Hábová, výpravu vytvořil Marek Cpin, zvukový design je z dílny Dominika Renče, režisérem inscenace je Jiří Havelka.

Děj inscenace se odehrává v televizním studiu. Uprostřed jeviště je modrými panely ohraničený prostor, ve kterém probíhá natáčení situací z Juanova příběhu, po stranách je očím diváka otevřený prostor šaten, maskérny, technického pracoviště, všude jsou velké monitory, z nichž některé promítají děj v záběru v jiném barevném rozlišení.

Jednotliví herci postupně vstupují „na scénu“ a do rolí, odehrávají své situace, vystupují ze záběru a čekají na svůj další obraz. Inscenace je pro diváka zpočátku poněkud nepřehledná. Pozornost je roztříštěna proměnami obrazů na monitorech, jednáním postav, které jsou „mimo záběr“ a přesto cosi dělají, divák chvílemi ztratí nit a přeslechne řeč hlavních představitelů. Postupně se divácký zážitek zúží na ocenění některých dialogů, monologů či výseků z děje, zapůsobí provokativnost některých scén, jistá klipovitost, která je jako inscenační prvek sice terčem kritiky způsobu života, však nakonec ovládne inscenaci jako celek a stane se jejím handicapem. I samotný princip vstupování a vystupování do prostoru a času hlavních situací je nakonec opuštěn.

Marberův Don Juan je ještě více egoističtější, než jeho literární a divadelní předchůdci. Vnímá svět skrze svůj penis, všichni okolo jsou pro něj jen méně či více použitelní k ukojení chtíče. Emoce a city jsou mu naprosto cizí. Vztah k rodičům či hodnotový žebříček daný tradicí nebo výchovou vůbec neexistuje, otec se sice objeví, ovšem jen jako nežádoucí návštěvník, o matce nepadne ani slovo.

Lukáš Melník hraje hlavní postavu plasticky, ne jen černobíle, nijak nedémonizuje Juanovu nelidskost a daří se mu vykreslit muže vnitřně silně handicapovaného, muže zbaveného sociální inteligence, a to docela přesně. Jeho kumpána a sluhu Stana hraje Jan Vlas. Opírá se zdařile o komický potenciál postavy. Další výraznou roli dostal Norbert Lichý. Jeho Luis, bohatý hrabě a otec Juana je přesným zobrazením katastrofálního rodičovského neúspěchu. Všechny ostatní postavy jsou napsány více či méně jako epizodní a všichni jejich představitelé plní zadané úkoly vcelku zdařile. Snad ještě Markéta Haroková v roli Elviry má dostatečný prostor k vytvoření charakterní postavy, její „kazatelský“ monolog podepřený tóny varhan patří k nejsilnějším okamžikům inscenace.

Režisér Jiří Havelka jde vstříc většinovému divákovi Divadla Petra Bezruče. I když při některých vulgárních replikách a sexuálních scénách (inscenovaných ovšem s patřičným vkusem i humorem) útlocitnější či prudérnější duše v publiku asi trpí, celek je zcela jistě, zejména mladšími diváky, uvítán.

Mezi posledními větami hry, po smrti Juana, zazní slova o tom, že svět bude bez něho, respektive bez vlastností a charakterových rysů, které reprezentuje, lepší. V tom lze hledat jakési poselství, memento inscenace.


LADISLAV VRCHOVSKÝ