Poutavý vypravěč, veselý společník, ale především hudebník tělem i duší. Jeho vitalita je krásně nakažlivá a sedmdesátku bych mu určitě nehádal… Olomouckého rodáka přivedl k tónům jeho otec, nadšený amatérský muzikant, který uměl hrát doslova na všechno a taky podle toho, jaký nástroj zrovna v kapele potřebovali. Dodnes Zdeněk Dejmek s úsměvem a nostalgií vzpomíná na své první veřejné vystoupení. „Absolvoval jsem ho jako malý kluk v železničářském orchestru, v němž právě otec hrával. Byl to záskok za bubeníka na nádraží, kde kapela vítala moravské učitele.“ U bicích však nezůstal. Vyzkoušel si také xylofon, ale nakonec vyhrály housle.

„Pravá houslová škola začala pro mě u pana profesora Černého, který mě později učil na hudebně pedagogické škole v Olomouci, ale i ostravské konzervatoři, kterou jsem dokončil v roce 1958, kdy jsem s tehdejším Ostravským symfonickým orchestrem (nynější Janáčkovou filharmonií – pozn. autora) absolvoval s Paganiniho koncertem a nedlouho poté přijal nabídku do tohoto symfonického tělesa.“

Ostravě zůstal Zdeněk Dejmek věrný dodnes. Přes pětatřicet let působil jako koncertní mistr Janáčkovy filharmonie a před pětačtyřiceti lety stál u zrodu Janáčkova komorního orchestru, v němž donedávna působil jako umělecký šéf. „Komořina“ si ho podmanila, stala se celoživotní láskou.

„Dostal jsem se k ní už na konzervatoři prostřednictvím výborného pedagoga Zdeňka Stibora. Vzápětí jsme založili komorní trio, nějakou dobu jsem hrál ve Slezském kvartetu a pak vznikl Janáčkův komorní orchestr. V šedesátých letech se zrodila řada komorních souborů i orchestrů bez dirigenta. Jako příklad mohu uvést svého dlouholetého přítele Bohdana Warchala, jenž na Slovensku uvedl v život velmi populární těleso, přibývala i další. Komořina nás nadchla a s plným nasazením jsme se vrhli do zkoušení,“ vzpomíná Zdeněk Dejmek.

„Po prvním zahraničním koncertu na zámečku v polské Psczyně a několika rozhlasových nahrávkách přišly nabídky na turné do Itálie, Španělska. Janáčkovci začali šířit slávu české hudby. Za dobu své dosavadní existence účinkovali několikrát v USA, Japonsku, projezdili křížem krážem Evropu stali se pravidelnými účastníky prestižních festivalů v Dánsku, Finsku, Belgii, Anglii, Walesu, Švýcarsku, Německu, Francii, Rakousklu. Koncertů bezpočet…

„Vzpomínky na všechna vystoupení jsou krásná, zážitků spousty. Těžko se vybírá. Z paměti mi nikdy nevymizí koncert v královském divadle v Madridu, kdy nás natáčely televize a rozhlas, účinkování v lipském Gewandhausu, New Yorku, Tokiu, Paříži či Londýně. V našem repertoáru dominovala hudba starých mistrů, včetně českých skladatelů. V dramaturgii jsme nikdy neopomíjeli zařazovat díla soudobých autorů. Když jsme poprvé hráli v USA, tak jsme v sérii dvaapadesáti koncertů uvedli také Musicu Giocosu Evžena Zámečníka, jež měla u zámořského publika obrovský ohlas. Opusy Eduarda Dřízgy, Jaromíra Podešvy, Luboše Fišera jsme rovněž s úspěchem hrávali,“ říká Zdeněk Dejmek.

Cestování, natáčení hudebních alb, televizních a rozhlasových pořadů, muzicírování, zkoušky, vystoupení, tisíce a tisíce hodin maximální koncentrace, perfektní výkony na pódiích prestižních koncertních sálů a divadel. A potkávání a spolupráce se světově proslulými osobnostmi.

Zdeněk Dejmek zasvětil svůj dosavadní život houslím, vážné hudbě, našel si čas i na jiné hudební žánry, když patnáct let působil v Ostravském rozhlasovém orchestru. Má doma skvělé rodiné zázemí v podobě manželky Ludmily, operní pěvkyně. Je vášnivým kulinářem, zejména pokud jde o omáčky, báječné polévky,speciality z masa a ryb. Vždycky si najde čas povzbudit své oblíbené fotbalové týmy, k nimž patří Olomouc, Baník Ostrava, fandí i hokejistům Vítkovic. Má mezi sportovci řadu přátel. Hudbu ještě zdaleka neopustil. Vypomáhá v operním orchestru Národního divadla moravskoslezského. Má roadost ze své vnučky Silvie, která úspěšně dokončila střední školu a bude zřejmě patřit k prvním dnešním gratulantům sedmdesátníkovi. Hudba umí krásně promlouvat. A opravdoví muzikanti dovedou svým uměním pohladit duši. Zdeněk Dejmek se určitě mezi ně už dávno zařadil…