Robert Vano, jak známo, je světoznámý fotograf s americkým pasem a slovenskými kořeny, maďarskými rodiči, který po všech životních peripetiích v zámoří a ve světě, kde získal renomé, nyní žije a tvoří v Praze. Nonkonformní umělec se v pondělí dopoledne objevil ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě na Repinově ulici. Není jednoduché v několika větách obsáhnout to, čím vším žije tento světoznámý autor. Ale sám říká, že čím vším v životě dosud byl, tím byl rád. A nebylo toho málo.

Letos šedesátiletý Robert Vano, rodák z Nových Zámků, odešel v roce 1967 jako devatenáctiletý do USA. Postupně pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent pro fotografy módy, později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů, jako jsou Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan. Po roce 1989 se vrátil do České republiky a zakotvil
v Praze. Vydal několik fotografických publikací, vystavoval v New Yorku, Miláně, Londýně a Praze.

V současné době je artdirectorem modelingové agentury Czechoslovak Models. Takže moje první otázka na našem pondělním bezprostředním se tkání v Chagallu byla nabíledni: Je těžké udržet si pozici předního světového fotografa, navíc ostře sledovaného médii a především bulvárem?

To opravdu nevím, myslím, že se moc nesnažím. Ale o víkendu mi volal jeden český publicista, který je momentálně v Africe a seděl u baru s jedním americkým fotografem, který mu řekl, že jediný fotograf, kterého v České republice momentálně zná, je Robert Vano. Ale o to tu zřejmě neběží… Ohromně si vážím toho, čeho jsem v životě dosáhl. Neměl jsem žádnou odbornou fotografickou školu v životě. Ale vždycky jsem doslova hltal nové techniky, zajímal se o fotografii a hodně se učil od druhých a snažil se stále zdokonalovat. Ale trochu si z toho ve svých šedesáti letech dělám legraci. Zatímco fotografické děti jdou dopředu, tak já jdu dozadu a stále se seznamuji s něčím starým, pokud jde o fotografické techniky.

Co vás přivedlo do Výtvarného centra Chagall?

Vzhledem k tomu, že se v poslední době zabývám ve svých pracích už jednou z historických fotografických technik, k nimž patří platino-palladiový tisk, a potřebuji k tomu speciální osvětlení. A náš přední fotografický pedagog Miroslav Vojtěchovský mi poradil, že toto osvětlení mi může zařídit pouze Petr Pavliňák z Výtvarného centra Chagall v Ostravě, takže jsem přijel a jsem rád, že toto osvětlení mám.

Kdy chystáte v ostravském Chagallu nějakou výstavu?

S Petrem Pavliňákem jsme se dohodli, že na přelomu ledna a února v roce 2010 budu mít v Ostravě poměrně rozsáhlejší kolekci fotografií.

Na čem pracujete v současné době?

Právě výše zmíněnou technikou se chystám připravit pro příští rok rozsáhlou prezentaci, která bude mít premiéru v Praze, poté by se měla přesunout do Berlína, Paříže a do New Yorku.

Je vám šedesát, vypadáte velmi mladě a vitálně. Mění se s věkem tematika vašich fotografií, k nimž patří především mužský, ale také ženský akt, svět módy, ale samozřejmě i jiné motivy…

Témata jsou stejná, mění se pouze fotografická technika. Někdy jsem na sebe více naštvaný, že jsem se dříve tyto techniky neučil, ale pak si říkám, že člověk čím je starší, je někdy možná trochu trpělivější, byť já jsem často velký cholerik, což ani veřejnost zřejmě netuší…

Vnímáte sebe už trošku jako klasika, kterého svět fotografie uznává?

Ani moc ne. Před několika dny jsem měl v Čechách seminář s mladými lidmi a jeden mladý, na první pohled velmi ambiciózní mladík, který viděl mé snímky, mi je pořádně znectil. Proč ne? Má právo na kritiku, kterou rád přijímám. Sám dělá dobré fotografie, jednou určitě bude asi dobrý autor, ale zřejmě by měl změnit svůj systém hodnot a přístup k lidem a ke světu a najít v sobě i trochu pokory. Sláva je velmi pomíjivá, navíc člověk se musí také něčím živit, platit složenky, takže občas přijme i nějakou komerční zakázku. Ale je na něm, aby se jí zhostil jako profesionál, a o tom je život…