Vladimír Suchánek (narozen v roce 1933 v Novém Městě nad Metují), pozdější absolvent Pedagogické fakulty Karlovy univerzity u profesorů Cyrila Boudy, Karla Lidického a také absolvent pražské Akademie výtvarných umění u profesora Vladimíra Silovského, patří ke světově uznávaným grafikům. V současné době můžeme jeho grafické práce obdivovat na působivé výstavě v Ostravském muzeu. Člena Evropské akademie věd, předsedy Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Vladimíra Suchánka, jsem u této příležitosti požádal o rozhovor.

Litografie se stala vaším výtvarným osudem. Proč?

S technikou litografie jsem se sešel už na Akademii výtvarných umění v Praze a skutečně se stala mým osudem. Dodnes vzpomínám na první litografické pokusy s jedním z dvorních tiskařů pana Maxe Švabinského, kterého jsem na akademii potkával. Po studiích jsem v této technice pokračoval a našel jsem v ní vyjádření jednak svých určitých pocitů a životních postojů, ale také zajímavé pole pro experimenty s litografickými křídami, tužemi a litografii zůstávám věrný dodnes. A poznávacím znamením mé tvorby se stala právě tato technika.

Co motivuje vaši tvůrčí práci? Je to příroda, žena?

V grafikách je určitě lyrický či poetický náboj, proto už mě řada editorů či nakladatelů přizvala ke spolupráci na ilustracích básnických sbírek. Témata v podstatě přicházejí k člověka sama. Je to velká směsice pocitů, které mám rád a které vznikají spontánně, nevycházím ze žádné konstrukce. Vše v podstatě vychází z intuitivní kresby. Nepřevádím kresby na kámen, ale přímo na kameni kresby vznikají. Samozřejmě, že na počátku mám určitou představu. A pokud jde o ženu či erotické motivy v mé tvorbě litografií. Tak je to opět spontánní záležitost, žádná spekulace, abych s ní útočil na diváka, ale cesta, kterou uvolňuji svoje snové představy.

Jaké to je být předsedou prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar?

Být předsedou Hollaru je nesnadné, neboť doba, která je vysloveně zkomercionalizovaná, nepřeje příliš umění, které vzniká v ateliérech 148 umělců, a je tedy na mě, abych incioval řadu záležitostí, aby se všichni členové mohli určitým způsobem prezentovat. Předsedou jsem už deset let, několikrát jsem tuto funkci skládal, ale vždycky jsem se nechal ještě přemluvit a pokračuji v ní i nadále. Údajně jsem prý schopný předseda, což mě těší, že jsem u sebe objevil organizační schopnosti, což jsem nikdy nevěděl, že dokáži jednat s lidmi na úřadech, sehnat sponzory a podobně. Ale časem přichází určitá únava z této funkce a po nějaké době to určitě předám někomu mladšímu.

Jaké to je být žijícím klasikem, tvůrcem známek, například té s portrétem Josefa Sudka, a potkávát se s věcmi, které jsou součástí našeho každodenního života?

Poštovní známka je součástí každodenního styku výtvarného umění s občanem. Když jsem se začal věnovat známkové tvrobě, bylo pro mě velice příjemné zjištění, že známky mají úspěch. A největší radost jsem měl z vítězství v evropské soutěži na návrh známky svatého Vojtěcha. Nikdy jsem netušil, že mi známky ukázaly cestu do jiných společenských sfér. Když jsem měl před časem výstavu v Poštovním muzeu, tak jsem nechtěl věřit vlastním očím, když na autogramiádu čekalo na mě několik stovek lidí, a tak jsem asi čtyři hodiny rozdával autogramy.

Známí umělci mají zpravidla svůj neměnný každodenní režim. Patříte k nim také vy a plánujete si dopředu každou hodinu?

Musím se přiznat, že jak ve svém životě, tak i práci jsem značně neukázněný člověk. Neplánuji si žádný pracovní režim. Jsem člověk, který žije spontánně od hodiny k hodině a dalo by se očekávat, že tvořím pouze tehdy, když na mě přijde inspirace. Ale taky nevěřím na žádnou inspiraci. Věřím, že když chci a mohu a mám na to čas, tak pracuji, a když nemám chuť, tak nedělám nic. A závidím těm, kteří jdou ráno do ateliéru a v šest večer to zabalí. Ale já třeba začnu večer v sedm a končím ve dvě v noci. V tom už se také krotím, přece jenom mám určitý věk, takže jsem už více unavenější než jsem býval dříve. Ale závidím pracovní pravidelný rytmus ostatním kolegům, ale sám ho neumím dodržovat.

Ale vitální jste pořád, alespoň tak působíte…

To určitě, a to nejenom v práci, ale také ve společnosti, takže jsem takřka denně někde, stýkám se s mnoha lidmi a těší mě, že si mohu vybírat přátele a určit si, s kým se budu setkávat, což je výhoda stáří. Mohu také určité věci opouštět a nechat je plavat a jít pouze za tím, čemu přikládám větší význam.

Stál jste u zrodu legendárního hudebního sdružení Grafičanka, které tvořili známí výtvarní umělci, ale jaksi se pomalu vytratilo…

Grafičanka, která existovala pětatřicet let od roku 1972, tak skončila svou činnost odchodem Jeníka Pacáka. Shodli jsme se na tom, že bez jeho osobnosti a charisma, ale také humoru, už nemůžeme existovat, takže tuhle kapitolu jsme uzavřeli. Ale můžeme se pochlubit, že jsme dosti dlouhou dobu vydrželi pohromadě a prožili jsme při tom hezké chvíle.

Před časem jste si vyzkoušel v Ostravě tvorbu smaltartu přímo ve Vítkovicích. Je ještě nějaká výtvarná technika, kterou byste si chtěl něco vytvořit?

Smaltart byl naprostou výjimkou mé práce, protože nyní jsem přešel ještě k menším grafickým formátům včetně poštovní známky. Ale v tomto případě jsem se chtěl přesvědčit, jestli se dokážu postavit před větší formát smaltu. Bylo to pro mě malé dobrodružství, které pokládám pouze za drobnou epizodu ve svém výtvarném životě. Jednalo se o příjemnou záležitost, ale nejsem člověk, který by právě v této formě sebevyjádření hledal hlavní smysl své práce.