Hra, která ve své době šokovala otevřeným přístupem k tabuizovaným otázkám spojeným s lidskou sexualitou i kritickým vymezením vůči nesmyslným společenským normám, může být nahlížena jako dnes neaktuální. Sexuální revoluce a komercializace erotiky sice odsunula stranou pruderii, není snad mezi dnešními –náctiletými chlapec či děvče, které by věřilo, že děti nosí čáp či vrána.

Přesto téma Wedekindovy hry aktuální je. Právě proto, že zevšednění sexuality a erotiky přesáhlo míru. Právě proto, že citová a emoční výchova zaostává za výchovou směřující k pragmatickým životním postojům. Právě proto, že mladý člověk bytostně prožívající pubertu se může obávat zesměšnění i mezi vlastními vrstevníky.

Má-li být dospělý herec věrohodný v roli dospívajícího mladého člověka, má-li dosáhnout vnitřního porozumění v dialogu s divákem, musí přesně dávkovat množství projevu parodující chování postavy v jejím společenském i věkovém rámci. Ve vážných scénách nemůže působit nevážně, v komických nemůže působit směšně, ale právě jen a jen komicky. Dosáhnout tohoto cíle je problematické i z pozice režie.

Komorní scéna Aréna je dnes vybavena hereckým souborem nejvyšších kvalit. Všichni účinkující to potvrzují. Mimořádný výkon odvádí Michal Moučka v roli Mořice Stiefela, a vůbec nezáleží na tom, nakolik čerpá ze svého přirozeného projevu a nakolik z vlastních hereckých schopností. Stejně tak si absolutorium zaslouží Tereza Dočkalová jako Vendulka Bergmanová. Oba výše jmenovaní vytvářejí postavy, kterým lze věřit každé slovo, každé gesto.

Potlesku na otevřené scéně se oprávněně dostává Albertu Čubovi (v roli gymnasisty Jeníka Rilowa) za jeho monolog Othella, do detailu propracované jsou dialogy Michala Čapky (Melichar Gabor) s Terezou Dočkalovou, výborná je Dana Fialková v roli paní Bergmanové. Její výstup ve scéně rozhovoru matky s dcerou o tom, jak přicházejí děti na svět, je nezapomenutelný, stejně jako výstup druhé matky ve hře, paní Gaborové, kterou hraje Alena Sasínová-Polarczyk, a ve kterém matka prochází procesem ženy zpočátku milující a posléze zavrhující své dítě.

Všichni ostatní, účinkující v postavách dospívajících dívek i chlapců (Vendula Nováková, Tereza Cisovská, Lenka Ouhrabková, Marek Cisovský, Vladislav Georgiev, Vojtěch Lipina), z nichž někteří navíc hrají vlastní rodiče, dělají Aréně jen a jen čest. Poněkud méně vydařený výkon podal při premiéře René Šmotek, pravděpodobně podléhající fyzickým nárokům role postavené na technicky velmi náročných parametrech (chůdy).

David Bazika vytvořil nápaditou scénu s do sebe se zasouvajícími segmenty a Marta Roszkopfová jako autorka kostýmů opět potvrdila pověst o vynikající úrovni její práce.

Režiséru Michalu Langovi se poněkud nedaří udržet tempo hry. V závěru, v groteskní hřbitovní scéně však neudrží ani žádoucí vypjatou atmosféru. Je namístě otázka, čemu se diváci smějí v situacích, které rozhodně nejsou komické. Nemusí to dokonce být z důvodu špatné režie, ale proto, že prostě nelze divadelními prostředky při úrovni dnešních znalostí a zkušeností diváků vytvořit iluzi, která by odpovídala požadavkům obsaženým v textu starém více než sto let. V dnešní době totiž sebemorbidnější hororové scény už vůbec neprobouzejí autorem zamýšlené emoce. V kontextu ostravských i mimoostravských divadel je však v souhrnu Wedekindovo Procitnutí jara na scéně Komorní scény aréna opět vysoce nadprůměrným jevištním počinem.

LADISLAV VRCHOVSKÝ