Poslední z těchto knih se jmenuje Laskavá setkání (první byly Laskavé podobizny a druhé Laskavé medailony). Jde o pozoruhodnou knihu se širokým záběrem: Šuleř se setkává nejen s literáty, ale také s malíři a hudebníky. Najdeme zde celkem čtyřiašedesát umělců, jejichž díla studoval Šuleř celý život; s některými se setkával velmi často, s jinými jen krátce, jiné sledoval jen z dáli geografické či časové. Zúročil nejen svůj rozsáhlý archiv, ale také vlastní publicistické články, zejména ale svou paměť. Rozhlédneme-li se, kdo jiný než Šuleř by byl s to takové dílo vytvořit, nikdo takový tady není.
Kniha se vztahuje k Šuleřovu zamilovanému kraji – Valašsku. On sám je posedlý lidmi, kteří jeho lásce ve svých dílech přitakávají. Jednotliví umělci nejsou v knize Laskavá setkání seřazeni podle abecedy, Šuleř dílo formuje na funkční tematické části, které uvádí nebo prokládá zajímavými pohledy na tento kraj a prokládá portréty a ukázkami děl popisovaných autorů, doplňuje úvahami, jako by pro zařazené autory záměrně tvořil divadelní scénu, kde jsou kulisy z historie, z pověstí, událostí a vzpomínek.
V části nazvané Jitřenka východu píše o mýtu Radhoště a o Frenštátském literárním salonu, kam vřazuje obdivované postavy Dušana Jurkoviče, Albína Poláška, Ferdiše Duši či Antonína Strnadela. Nebo třeba kapitola Valašské Athény, kde najdeme Kelč Křičků, sourozence Jaroňkovy, což Šuleř prokládá vsuvkami o Dřevěném městečku a Valašském Betlému. Následuje téměř mytologické Odraziště bohů, čímž je míněn vrchol Soláně, nebo povídání o hospodě Čarták. Pak je tu Dolina Urgatina, poznamenaná slovními obrazy s názvem Orsáci či Na Vranči. V závěru nacházíme oddíl nazvaný Náplava a kuferkoví, kde jsou vtěsnány Šuleřovy spřízněné duše: Aškenazy, Ivanov, John, Kožík či Mikulášek. Jde o zajímavou knihu, která se vymyká tradičnímu žánrovému zařazení, musíme si pomoci novotvarem, protože jde o poetickou faktografii. Jinak je to také krásná a pravdivá zpráva o Valašsku a umělcích, kteří ho měli velmi rádi.
(na)
