Nejsnazší bude, když si pro úvod k rozhovoru s tímto čerstvým pětapadesátníkem vypůjčím pár lakonických vět z Literárního slovníku severní Moravy a Slezska: Miroslav Sehnal, nar. 18. 12. 1953, prozaik, publicista, novinář.
V sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval s ostravským Divadlem hudby, psal a realizoval scénáře pro audiovizuální prezentace hudebních skupin. V představení Samův syn (1985) – účast Jaromír Nohavica – došlo ke svébytnému spojení živé hudby, filmu a divadelní dramatizace.
V osmdesátých letech založil první rockový klub na Moravě – Žalák, tvořil jeho dramaturgii. Stál u zrodu ostravské skupiny Buty.
Dramaturg ostravského klubu Atlantik. Napsal několik scénářů pro Českou televizi k dokumentům o amatérských kapelách.
V roce 1990 založil nakladatelství Petit, později pak nakladatelství Maja. Od roku 1999 vydává recesní tiskovinu PRCKA – WelCome, která v listopadu téhož roku obdržela certifikát provozovatele pelhřimovského Muzea kuriozit jako první české periodikum tištěné na toaletním papíře.
Povídky publikuje od čtrnácti let, v Českém rozhlase zveřejnil kromě povídek okolo dvou set fejetonů a dvě rozhlasové dramatizace.
Jeho povídky uveřejňovaly také noviny a časopisy. Sehnalovo sepětí s hudbou se projevilo v jeho publikační činnosti, pro noviny a časopisy psal kritiky a profily skupin. Sehnalovy povídky vycházejí z kritiky konvenčního a konformního života, otevřeně favorizují pozitivní stránky vztahů mezi lidmi. Postavy se zpravidla ocitají v mezních situacích, které prověřují jejich mravní rozměr (V kartách se nepodvádí, 1990 a Nevinní, 1999). V roce 1993 vzniká soubor „pijáckých historek“ Lidový receptář na poopiční stavy.

Je možné tento výčet vašich aktivit považovat za definitivní, nebo byste ho ještě o něco doplnil?

Definitivní není, ale nemá smysl ho doplňovat o další pojmy. To, co mě baví a čemu jsem se už zřejmě natrvalo upsal, je jednoduše kultura a s ní související životní styl. Zvláště v poslední době, kdy mám pocit, že na lidi doléhá deprese, násobená každodenním dost krvavým televizním zpravodajstvím, mám stále nutkavější potřebu oznamovat lidem, že pořád ještě lidmi jsou, že těch slušných je většina a že tunelářů, podvodníků, násilníků, lupičů a zabijáků, i když jsou jich plné věznice, je zanedbatelná menšina. Trochu zvrhlou módou je zaplňovat televizní zpravodajské relace a titulní stránky novin násilím či katastrofami. Neobviňuji z toho sdělovací prostředky, ty jen chtějí, aby je někdo četl. Chyba je někde v kulturní úrovni lidí, jako bychom si násilí pletli s asertivitou a slušnost pokládali za slabost. To je stav, který se nám jednou může vymstít.

Spisovatel, scenárista, producent, dramaturg, recesista… Slavíte polokulaté narozeniny a to je jistě příležitost k ohlédnutí. Nemáme dost prostoru, abychom bilancovali všechny vaše aktivity, ale literaturu bychom proklepnout mohli. V úvodu jsem citoval slovník, který vynechal dvě vaše knihy…

Nejde o nedbalost sestavovatelů slovníku, prostě o knihách jen nevěděli, protože vyšly teprve nedávno. Jedná se o první dva díly připravované trilogie o partnerských vztazích. První se jmenuje Hodinu před svítáním, druhý má název V hodině svítání, což je novinka, kterou čeká zítra slavnostní křest. Přijde spousta sudiček, čímž myslím literáty, muzikanty, výtvarníky a hlavně novináře, kteří svými články osudy předvídají i ovlivňují. Rolí laskavých kmotrů se ujmou skvělá cimbalistka a zpěvačka Zuzana Lapčíková a legenda českého folku, kamarád Pavel Dobeš, což jsou lidé, které mám rád a moc si jich vážím. Zváni jsou jinak všichni, kteří si udělají čas a přijdou v pět večer do Domu kultury města Ostravy.

Mohl byste nám novou knihu v několika větách představit?

I druhý díl knížky je sestavený z tematicky propojených povídek, takže v souhrnu tvoří jakousi novelu. Podtitulem je (Ne)varovné čtení pro muže i ženy, což už samo o sobě vypovídá o záměru postihnout nejrůznější témata partnerských vztahů. Nová knížka je volným pokračováním souboru Hodinu před svítáním, ve kterém jsou popsány osudy mladé dvojice od období zamilovanosti až po první manželskou nevěru. V hodině svítání příběh dvojice pokračuje, je plný fatálních zápletek a překvapivých rozuzlení. Příběhy jsou proloženy hravou a decentně erotickou poezií Břetislava Uhláře, která nekopíruje dějovou linku prózy, ale je její emotivní nadsázkou. Snažil jsem se, aby byly povídky čtivé a současně si zachovaly dobrou literární úroveň. Ohlasy kritiků i čtenářů jsou příznivé, takže jsem pochopitelně potěšen. Poezie mého kamaráda Břetislava Uhláře mě fascinuje svou lehkostí a přímostí, nehraje si na velké umění, není zbytečně akademická a upocená. Cítím z ní obyčejnou lidskou radost, což mě oslovuje.

A dál? Nepochlubíte se úspěchem v literární soutěži?

Asi narážíte na mé umístění v soutěži Literárních novin Povídka roku 2008. Nevnímám to jako úspěch, v soutěžích všeobecně vidím především prostor pro reflexi, informaci, jak text působí na jiné lidi, zvláště pak ty, kteří už toho hodně přečetli. Když jsem dopsal třetí povídku knížky V hodině svítání a pojmenoval ji Černý pasažér, nebyl jsem si úplně jist, zda jde opravdu o uzavřený povídkový tvar, nebo o kapitolu novely, kterou čtenář bez souvislostí s ostatními příběhy knížky nepochopí. Poslal jsem ji do Literárních novin, a když dostala ocenění jako nejlepší próza měsíce srpna a stala se jednou z dvanácti finalistek soutěže Povídka roku 2008, trochu jsem se uklidnil. Jestli se Černý pasažér stane absolutním vítězem soutěže, to se dozvím někdy po Silvestru, ale to už je z mého pohledu druhořadé. Ačkoliv… těch padesát tisíc, určených pro absolutního vítěze, bych pochopitelně uvítal.

Je pravda, že jste v minulosti v jedné prestižní literární soutěží vyhrál i nad věhlasnou Halinou Pawlowskou?

Jestli čekáte, že budu Halinu pomlouvat, tak čekáte marně. Mně se její práce líbí, i když mi občas přijde uspěchaná. Ano, v jedné literární soutěži jsem nad ní vyhrál, ale skončila jen o příčku níž, a je to už dávno. Nad ženami nerad vyhrávám, ženám se má podléhat, plnit jejich rozmary. Kdybych mohl vrátit čas, nejspíš bych svou soutěžní práci napsal hůř, aby si Halina mohla vychutnat vítězství, které má ráda, zatímco mně na něm příliš nezáleží. Z hlediska věčnosti je totiž každé vítězství jen odložená prohra.

Psát jste začal velmi brzy, v rozhlase a časopisech jste publikoval už od čtrnácti let. Mezi vašimi knihami je však nepravidelný a většinou dlouhý časový odstup. Chyběla vám inspirace?

To bych neřekl. Já na inspiraci či nějakou múzu zas až tak moc nevěřím. V mém případě jde hlavně o to, potlačit na nějaký čas své ostatní oblíbené aktivity, přimět se usednout ke stolu, celé dny psát, a když to mám napsáno, tak zase celé noci proškrtávat. Je to nepředstavitelně tvrdý režim, při kterém se vám dělají na zadku mozoly. Možná to bude znít kacířsky, ale o náměty nouzi nemám. Jsem stále mezi lidmi, rád je pozoruji a ukládám si jejich osudy někde v srdci a mysli jako do šanonu. Když přijde chuť psát, některý z těch šanonů vytáhnu.“

Řada knihkupců si stěžuje, že jsou před krachem, že ubývá čtenářů. Co si o tom myslíte?

Čtenářů podle mě neubylo, ale ani nepřibylo. Ti, si knihy už jednou oblíbili, protože jim dávají podstatně větší prostor pro fantazii, než třeba film, číst nepřestali a nepřestanou. Ubyl však příliv nových čtenářů z řad dětí a mládeže. Viníkem je podle mě kromě přístupu v rodině i škola. Možná vám to bude připadat divné, ale naučit dítě číst nestačí, z dítěte je třeba čtenáře v tom dobrém slova smyslu vychovávat, učit ho objevovat v knihách to, co nikde jinde nenajde. To ovšem vyžaduje čas, o kterém rodiče i pedagogové tvrdí, že ho mají nedostatek. Nadiktovat povinnou četbu a pak z ní děti zkoušet je ten nejhorší způsob vytváření vztahu ke knize. Je to násilí, které nemůže vyvolat nic jiného než odpor. Proto mám nesmírnou radost z existence knih, jako je Harry Potter. Přiměl miliony dětí, aby vypnuly televizory a počítačové hry a zalistovaly v knížkách.

Myslíte si, že klasickou knihu vytlačí jednou internet nebo jiná počítačová verze literatury?

Kdepak! Tak jako film a televize nevytlačily divadlo, nepodaří se ani internetu zlikvidovat knihu. Je skvělé, že svět je propojený počítači, stačí kliknout a dozvíte se během vteřiny jakoukoliv informaci. Fascinující, skutečně smekám před lidskou vynalézavostí. O knihu ovšem strach nemám, ta je totiž dokonalá v tom, že zajišťuje přímý kontakt, všechno ostatní, byť na té nejvyšší technické úrovni, může vytvářet jen chladného zprostředkovatele. Kniha zanikne, až když člověka budou místo matek rodit stroje, takže ztratí vrozenou potřebu přímého hřejivého kontaktu. Možná i na tohle jednou dojde, ale to už člověk nebude člověkem.