Beckettovy Šťastné dny v podání Komorní scény Aréna v pohostinské režii polského režiséra André Hübnera-Ochodla jsou hlavně hereckým koncertem představitelky Winnie, Dany Fialkové. Na scéně se totiž žádný z dalších protagonistů – Vladislav Georgiev, hrající Winnieho, Tereza Dočkalová, které patří hlas mladé Winnie, a Josef Kaluža, hrající Boha – neobjeví.
Režisér Ochodlo však akcentováním hlavní ženské role posunuje výpověď hry do roviny portrétu pouze ženského stáří. Zatímco v ženské části publika tím může probouzet depresivní pocity pramenící z vyobrazení působení času na tělo, tvář i mysl ženy, v mužích sedících v hledišti pak naopak provokuje pocity štěstí z toho, že se nenarodili jako ženy. Není to spravedlivé ani k Beckettovi, ani k ženám a v konečném důsledku ani k mužské části populace. Výpravu k inscenaci navrhla Marta Roszkopfová. Jako vždy v práci této scénografky, tak i v případě Šťastných dnů vidíme důsledné vycházení z textu, a navíc dokreslení významových rovin textu výtvarným zpracováním obrazu scény jako celku, a k tomu mimořádný smysl pro detail. Kostým Winnie se tak v plné kráse objeví až při závěrečné děkovačce, neboť v průběhu celé inscenace je herečka v posteli přikrytá přikrývkou. A přesto právě tento detail dokresluje celý herecký výkon představitelky hlavní role i její výpověď. Hudba Adama Žuchovského vychází z klasických motivů a dokresluje žádoucí atmosféru jednotlivých jevištních obrazů.
Dana Fialková již několikrát v minulých sezonách podala důkaz o svém hereckém mistrovství. Její výkon při ztělesnění hlavní postavy arénovské inscenace Šťastných dnů však převyšuje vše, co zatím předvedla. Přestože v převážné části komunikuje s hledištěm jen skrze část horní poloviny těla, z výrazových prostředků jí zbývá pouze hlas, gesto rukou a obličejová mimika, je kontakt s hledištěm stoprocentní. Fakt, že mnohé ženské oko v hledišti nezůstane suché, však neznamená, že jde pouze o zobrazení politováníhodné umírající stařeny, Dana Fialková ukáže i nádhernou krásu a náplň ženskosti, něhy a touhy, předvede schopnost nadhledu nad vlastním handicapem i sebeironii a sžíravý humor, takže mnohá slza v oku je slzou radosti a nadšení.
Inscenace končí a katarze přichází. Divák odcházející z divadla je naplněn radostí z vlastní existence, a pokud přece jen někde v koutku duše bliká varovně vztyčený prst upozorňující, že stáří se blíží, pak je zde zároveň impulz k plnohodnotnému žití, a co více si lze od divadelní inscenace přát? Samotný fakt, že se v tomto případě nejedná o inscenaci pro široké divácké vrstvy, že jde spíše o dílo pro divadelní fajnšmekry, lze samozřejmě přijmout v kontextu celkové dramaturgie Komorní scény Aréna. Tato ostravská scéna je dnes divadelní laboratoří a jako taková má nabízet i inscenace výstřední, namířené na menšinové, poučené a zkušené divadelní publikum.
Přes to všechno, že Šťastné dny jsou taková inscenace, hereckým výkonem Dany Fialkové a celkovým vyzněním osloví každého, a tedy i řadového, běžného či dokonce náhodného diváka.
LADISLAV VRCHOVSKÝ
