Operní soubor Národního divadla moravskoslezského (NDM) uvede už tuto neděli premiéru Mozartovy Figarovy svatby. Tato komická opera o čtyřech dějstvích, jejíž libreto napsal Lorenzo da Ponte, česky nyní přebásnil Jaromír Nohavica.

Figarovou svatbou uzavírají opera NDM a básník Jaromír Nohavica spolupráci na trojlístku Mozartových oper právě na libreta Lorenza da Ponte, když předtím Jarek Nohavica nově do češtiny přeložil opery Cosi fan tutte a Don Giovanni.

„Jsem moc rád, že jsem se mohl potkat s geniálním skladatelem, a Luděk Golat, ředitel Národního divadla moravskoslezského, mi tak dal velkou šanci. Pět let jsem mohl být v blízkosti génia, hodně jsem se dověděl z knih o jeho životě, intenzivně poslouchat jeho hudbu a vytvořit tři nové překlady jeho oper. Co více si přát? Když jsem dokončil překlad Figarovy svatby, měl jsem pocit, že něco krásného končí, jako když prožijete velkou lásku, takže pociťuji i jakousi drobnou lítost,“ vyznal se Jaromír Nohavica na úterní tiskové besedě v klubu ostravského Divadla Jiřího Myrona, kde se – také díky jeho přítomnosti – sešel nebývalý počet novinářů.

Moravskoslezský deník mu položil několik otázek.

Jaromíre, nedávno jste vystoupil v Berlíně na společném koncertě s přáteli - písničkáři - Němcem Frankem Viehwegem a Polákem Antonim Murackým. Koncert s názvem Drei-Länder-Eck byl součástí desátého ročníku festivalu nazvaného Festivals Musik und Politik. Z letmých zpráv z Berlína jsme zaznamenali, že jste měl obrovský úspěch…

V Berlíně jsem byl koncertně poprvé. A musím se přiznat, že jsem tam odjížděl trochu s trémou, kterou nemívám , protože už vím, co mě kde může čekat. Reakce publika mě velmi mile překvapily, protože jsem si uvědomil, že zřejmě některé písničky jsou evropské a mohou „zafungovat“ také v Německu. A hranice už jsou jenom pomyslné. Publikum bylo převážně české, ale také z nemalé části německé, ale byli zde i další cizinci. Pro Čechy jsem byl zřejmě připomínkou domova a pro cizince asi fungovalo, co mi připadá už normální, ale právě v Berlíně jsem si to znovu uvědomil, že zřejmě sepětí kytary a smutného šansonu – vedle ďábelské a trošku raráškovské heligonky a toho našeho typického ostravského koloritu – tady způsobilo jakýsi vzlet, který lidé přijímali ne skrze slova, ale možná spíše emoce. Samotný koncert byl velmi milý. Jak známo, jednalo se o setkání s mým německým přítelem Frankem Viehwegem, který překládá moje písničky, sám je také písničkář. Na pódiu se mnou byl také Tonek Muracki. Byl jsem poprvé v Berlíně, takže jsem si prošel v rámci možností město, což bylo velmi milé.

Zažil jste v Berlíně něco neobvyklého?

Podělím se o jeden symbolický zážitek. Když jsem stál na tom krásném novém berlínském nádraží, tak jsem si najednou říkal: Kruci, mají ale oni nádherné nádraží. A pak mi najednou došlo, když přijížděl vlak, který mě odvážel do Prahy, tak jsem si řekl: Jaké oni? Vždyť to je i moje nádraží.
Mohu si na něm koupit kávu, české noviny a časopisy, které tam měli v trafice, a že jsem součástí Evropy. A že už žádné oni a my, což je velmi příjemné…

Z Berlína jste se vrátil do finiše příprav Mozartovy opery Figarova svatba, kterou jste nově do češtiny přebásnil. Jaký je to pocit těsně před premiérou? Cítíte napětí?

Mám doma spoustu verzí Figarovy svatby, které mám naposlouchány. A teď vlastně poprvé uslyším Figarovu svatbu takto česky. Pro mě fakt to bude premiéra. To, že to člověk napíše, občas zaslechne, zazpívá, to je jedna věc. Ale pak jak text, tak árie či písně na jevišti ožijí jakoby v jiném světě.
A proto nechodím na zkoušky, nezúčastňuji se těch předpremiérových příprav, protože se chci nechat unést vším tím kouzlem opery, neboť ono kouzlo není jenom v tom slovu či zpěvu, muzice, baletu. Ale je v tom všem, v tom mysteriu toho okamžiku. Proto se těším, až se v neděli večer posadím v 19 hodin do hlediště a nechám se okouzlit mysteriem celé opery.