O tom, že W. A. Mozart patří vskutku ke geniálním skladatelům v historii hudby, není pochyb. Právě proto jsou jeho díla tak oblíbená a uváděna na jevištích, v koncertních sálech, ale také v katedrálách a chrámech takřka celého světa. Patří k nim i opera Figarova svatba, jejíž světová premiéra se odehrála 1. května 1876 ve Vídni.

Právě proto bylo s velkým zájmem očekáváno její nejnovější nastudování, jehož výsledek mohli poprvé posoudit návštěvníci v ostravském Divadle Antonína Dvořáka předevčírem večer. Už také proto, že libreto Lorenza da Ponte do češtiny přebásnil Jaromír Nohavica. Toho bylo možno spatřit na premiéře ve slušivém saku s kravatou, kterou jako folkový bard pochopitelně příliš často nenosí… Do hlediště zasedla část publika, která asi pravidelně na operní představení nechodí, neboť jejich potlesky téměř po každé zazpívané větě připomínaly spíše „televizní estrádní potleskoměr“. Tentokrát bych to však těmto nadšenům odpustil. Myslím si, že Ostrava zažila v mnoha ohledech skutečně mimořádné představení. Děj opery zachycuje jeden bláznivý den na zámku hraběte Almavivy v Aguas-Frescas… V něm se pohledná komorná Zuzanka chce vdát za komorníka Figara, ale je do ní zamilovaný také místní hrabě Almaviva, který prožívá s hraběnkou manželskou krizi. Do toho ještě zasahuje mladý páže Cherubín a postarší služebná Marcellina, které dal kdysi Figaro slib, že pokud nevrátí od ní půjčené peníze, že si ji vezme za ženu…

Inscenační tým v čele s režisérem Michaelem Tarantem připravil velmi hravý opus, v němž dominovaly pěvecké a herecké výkony, nechyběly úžasné fóry, takže návštěvník si přišel opravdu na své. Platí to zejména o bratrech Gurbaľových. Zatímco Martin byl skvostným hrabětem Almavivou, o nic pozadu nezůstal ani Marek, který coby Figaro exceloval také na jevišti. Nebylo divu. Marianna Pillárová jako Zuzanka výborně zpívala, herecky nezapřela svůj neobyčejný komický talent. A co toho pohybově odvedla, no to byl opravdu sportovní výkon. Linda Ballová se také jaksepatří vyřádila v postavě Cherubína. A když mu Figaro jeho milostné choutky zpřetrhal a do armády pasoval, obecenstvo si vychutnalo také Nohavicův typický „vojenský postoj“, v němž Figaro nebohému Cherubínovi laje: Je to hnus/ Zelené mozky/ Čajík s bromem do termosky/ Je nápojem božským…/ Eva Dřízgová-Jirušová byla hraběnkou Almavivou.

Její soustředěný zpěv možná nevyzněl v detailech až tak, jak bychom si u této perfektní sopranistky přáli… Komediální talent nezapře Erika Šporerová, která svoji Marcellinu podala tak, jak nejlépe asi v současné době sama umí. Alexander Podolchov (Bartolo) a Jiří Halama (Basilio) či Petr Němec (Don Curzio) předvedli živé postavy a určitě představení obohatili. Mladá Veronika Holbová jako Barbarina ukázala svůj talent na jevišti a přes své mládí je velkým příslibem do budoucna. Výtvarnice scény a kostýmů Dana Hávová vytvořila velmi poetické. nádherně barevné snové obrazy, zejména v „druhém plánu“ jeviště, které díky choreografii Vladimíra Nečase byly nesmírně přitažlivé. Dirigent Paolo Gatto svými „úspornými gesty“ se snažil o co nejplastičtější hudební stránku inscenace. Sám se přiznal, že Figarova svatba je jeho nejoblíbenější opera. Nohavicův překlad je nezaměnitelným uměleckým artefaktem, který podpořil Michael Tarant svou velmi nápaditou režií.

Byť v závěru představení, které trvá bezmála čtyři hodiny, jsou možná už některá zbytečná ozvláštění – transparenty demonstrantů o tom, že „dost bylo Taranta“ poněkud únavnější, zůstává současná Figarova svatba na ostravském opernm jevišti – se všemi inscenátory a protagonisty - výrazným počinem dramaturgie a určitě zavede do divadla na operu také ty posluchače, kteří ji v životě doposud neposlouchali… Figarová svatba se v Ostravě skutečně povedla.