Veronika Forejtová patří k výrazným osobnostem činohry Národního divadla moravskoslezského. Už řadu let vytváří na ostravském jevišti celou plejádu postav v tragédiích a komediích domácího, ale i světového divadelního repertoáru. Má za sebou také řadu větších i menších rolí v ostravském studiu České televize a také ve filmu.

V posledních týdnech září například ve hře Divadelní komedie, kterou napsal finský dramatik píšící švédsky Bengt Ahlfors, kde ztvárnila postavu stárnoucí herečky Lindy… I to byl důvod pro následující rozhovor.

Mám takový pocit, že na jevišti jste stále v lepší a lepší formě. Dokazují to inscenace Matka, Divadelní komedie. Čím si to vysvětlujete?

Pokud se tak jevím - za což děkuji - , je vysvětlení velice jednoduché. Jsem přesvědčena, že na jevišti dochází ke změně stavu vědomí. Herec přestane pociťovat svoje bolesti, smutky i radosti a prožije bolest, smutek či radost postavy jevištní, a ta je vždycky stylizovaná, a tak konfrontujete sama sebe v nádherné psychoterapii. A pak, každý herec má období, kdy se mu dostává krásných herecky i divácky vděčných rolí, a to se pak daří velmi, převelice. No a mě teď to šťastné období potkalo, a za to patří dík dramaturgii divadla, že pro mě ty krásné party našla.

V čem tkví pro vás kouzlo herecké profese?

Herecká profese není ani vděčná, ani veselá, natož svobodná. Hercova závislost na dramaturgii, režii, obsazení a dalších faktorech… Krásnou roli může zničit banalita - špatný kostým, nápad, kterému se režisér neubránil – a tak dále. Je to prostředí složité, a přesto představa, že z něj budete muset jednou vystoupit, je hercova noční můra. Jen v divadle, na jevišti se dá plakat nad radostí a smát se bolesti. Mimo jeviště na to zůstanete sám.

V posledních letech jste se stala také jazykovou poradkyní v ostravské opeře a pomáháte zejména cizincům-pěvcům při zvládnutí českého jazyka…

Této možnosti jsem velice ráda. Je to práce, která nemá vždycky stoprocentní výsledek, ale snaha o maximum je na obou stranách usilovná. Akcent v cizím jazyce zůstane patrný, vždycky ale sdělnost zpívaného slova je od inscenace k inscenaci patrnější. A zvláště práce na Figarově svatbě byla radostná, protože je podle mého názoru nejzdařilejším přebásněním z celé trilogie Mozarta, do které se pan Jaromír Nohavica pustil. A moc jsme se snažili, aby všechny slovní hříčky a vtipné pointy byly dikčně a obsahově srozumitelné. A pak, krásnější než hudba je snad už jen hvězdné nebe.

Ale pedagogická práce prý vás moc neláká, byť čas od času pracujete s neherci při různých charitativních akcích. Proč?

Ne, neláká a také nebaví, a to proto, že naprosto postrádám pedagogický talent, a to je talent rovnocenný všem ostatním talentům. Takže má pedagogická činnost je velice skromná, nahodilá a jen v oblasti charitativní. A jde spíš vždy o to, udělat radost a potěšit než naučit.

Čím si udržujete životní pohodu?

Věřte nevěřte, ale zdání mé životní pohody je jen výsledek zvládnutí hereckého řemesla a výchovy. Od útlého mládí nám maminka vštěpovala, že nemáme své okolí obtěžovat svými bolestmi, smutky a trápením. A tak každé ráno spolu s kloboukem si nasadím i přívětivý výraz a zdání pohody. Nakonec opravdu každý má svých bolestí, smutků a trpkostí dost, takže nač mu přidávat…

Co vás v poslední době potěšilo, a co vás naopak trápí?

Moc mě potěšil divácký ohlas a zájem o Divadelní komedii. Kolegové z opery dokonce založili fanklub této inscenace, pak knížka A. Babrajové Paměti a opět po delší pauze potkání se s Mým bojem, což je představení, které je pro mě kultovní a hrát v něm malým svátkem. A trápí mě stav světa. Jeho bída, nedostatek soucitu a slušnosti v něm a moje bezmocnost pomoci víc než jen tím málem, co zmůže chabá síla jednoho člověka.