Hudbu k inscenaci napsal Nikos Engonidis, vzdáleně zaznívá ruská lidová melodika a nejvíce působí v živém podání čtyř muzikantů při scéně plesu. Scénu a kostýmy navrhla Marta Roszkopfová. Při návrzích kostýmů důsledně vychází z charakteru postav. V tomto směru je nejzdařilejší kostým Varji, adoptivní dcery Raněvské, kterou hraje Gabriela Mikulková j.h., oblečená do jednoduchých, dlouhých černých šatů, postrádajících jakýkoliv náznak koketnosti, a zároveň velmi podtrhujících ladnost hereččina těla. Ty šaty samy vyjadřují charakter i osud postavy. Ale totéž platí o všech ostatních kostýmech.

Co se týká scény, nasadili Ivan Krejčí s Martou Roszkopfovou v této souvislosti laťku nejvýše, jak vůbec lze. Na scéně totiž není de facto nic. Prázdný prostor, občas od stěny doprostřed přinesený stolek a pár židlí. U zdi stará skříň, u protilehlé zdi pak malá římsa nad krbem a se svíčkami. Vše osvětleno jedním křišťálovým lustrem. Pro scénu v zahradě se prostě přinese jednoduchá dřevěná lavička a za ní se od stropu spustí bílá opona sloužící jako projekční plátno pro promítaný obraz přírodní scenerie. Je ovšem průhledná, takže je vidět, co se děje vzadu v domě. Herec, prostor, světlo, hudba, nic víc. To je čiré divadlo.

Komorní scéna Aréna si buduje herecký soubor vedena úsilím o získání těch nejlepších z nejlepších. Je zde i mnoho hostujících herců. V Aréně totiž vědí, že špatná hra dobře zahraná může být dobrým divadlem, ale i nejlepší hra zahraná špatně nikdy dobrým divadlem nebude.

Majitelku panství Raněvskou hraje Alena-Sasínová-Polarczyk. V jejím podání se po jevišti pohybuje žena naprosto neschopná vidět realitu v její nahotě, uzavřená do světa prázdných slov a gest a naivní dobroty. Matka, která opakuje naučené fráze dokládající mateřskou lásku, pateticky objímá svoje dcery a zároveň je slepá ke všemu, co je trápí. Ze stejného kadlubu je i její bratr Gajev, kterého hraje Norbert Lichý j.h. Muž, který vidí svět skrze sukno kulečníkového stolu a karambol bílé koule s červenou.

Aňa v podání Terezy Dočkalové je onou dívenkou v rozpuku naivně očekávající šťastný život, Varja, adoptivní dcera, se hroutí z nedostatku peněz. Śetří každou kopějku a do zoufalství ji přitom opakovaně uvrhuje bezmyšlenkovitá rozhazovačnost její nevlastní matky i marné očekávání nabídky ke sňatku ze strany Lopachina. Toho hraje Josef Kaluža, a vytvořil sugestivní obraz dravého podnikatele, kterému nic neříká krása starých, ale pro něj úplně zašlých časů, a který s vybuchující radostí, hnán vlastní vidinou světa, kácí jednu višeň v sadě za druhou.

Michal Čapka vytvořil postavu Trofimova, věčného studenta, a v jeho podání se po jevišti pohybuje budoucí revolucionář, zahleděný do utopických idejí. K jednomu z vrcholů inscenace patří dialog mezi ním a Aňou o budoucnosti světa.

Účetní Jepichodov Michala Moučky je až karikaturou nekňuby a nemehla, který není schopen jediné vlastní myšlenky, Duňaša, panská, kterou hraje Tereza Tisovská, překypuje sex–appealem a neovladatelnou vášní k mužům, čehož patřičně využívá floutek Jaša, v podání Alberta Čuby narcistický a bezohledný spratek. Ze všech ostatních postav se patří zmínit ještě komorníka Firse v podání Pavla Cisovského. Této postavě by pomohlo méně akcentu na stařecké rysy a více přirozenosti, a pak dokonale naplní požadavky na roli člověka, který celý život pracuje pro jiné bez ohledu na vlastní potřeby, a nakonec je zapomenut v prázdném domě jako jedna stará galoše, jediná věc, která spolu s ním mizí ve tmě posledního zhášeného světla představení.

Višňový sad Komorní scény Aréna patří k tomu nejlepšímu, co je dnes na jevištích v České republice k vidění.

LADISLAV VRCHOVSKÝ