Adélo, o tobě je možné se na stránkách různých divadel přečíst charakteristiku, která tě označuje jako „výrazný režijně-interpretační talent v oblasti nonverbálního divadla, současného cirkusu a tance“. Myslíš, že tato charakteristika souvisí s tím, že jsi v útlém mládí viděla vše z trochu jiné perspektivy?
Asi ano. Vyrůstala jsem na zahradě s babičkou, která milovala divadlo a vždy mi otevřela jednu skříň, z níž jsem si mohla půjčit, co jsem chtěla. Měla jsem svůj svět, možná do určité míry až autistický. Imaginaci jsem měla tak velkou, že jsem třeba měla v celém pokojíčku rozležené jako že sešity, nad kterými seděli jako že žáci. A ty jsem i ochraňovala před rozdupáním sestrou, když pokojem prošla. Neustále jsem si vytvářela svůj vnitřní svět, s panenkami jsem si vydržela hrát dvacet čtyři hodin na to, jak cestují po světě. Pamatuji si, že v dramatickém kroužku mě paní učitelka nikdy nepasovala do role herečky, ale vždy mě vybízela, abych sama něco vymýšlela. Postupem času jsem tedy z pozice interpreta přešla do oblasti režie, protože mě postupně přestávalo bavit realizovat myšlenky režisérů a spíše jsem chtěla prostřednictvím ostatních zprostředkovat své vlastní vize a představy. Musím říct, že tento přechod na druhý břeh mě baví mnohem více než být sama na jevišti.

Takže ses chtěla stát choreografkou a režisérkou odjakživa, nebo ta touha přicházela postupně? Určovala jsi své směřování už během studia na konzervatoři?
Já jsem se vždy snažila hledat nějakou kombinaci k pohybu. Také jsem se v pohybu snažila hledat humor, což mi paní ředitelka tehdy vytýkala, protože jsem tím nenaplňovala představu tance jako něčeho ryze estetického, ale spíše jsem se jeho prostřednictvím snažila vyprávět. A teprve po setkání se Ctiborem Turbou na HAMU se mi v tomto dostalo upřímné podpory, protože toto spojení pantomimy a tance vnímal jako vzácné spojení. V té době jsem si začala uvědomovat, že tato moje cesta zřejmě funguje. A k režii jsem se dostala až po spolupráci se SKUTRy, se kterými jsem spolupracovala pět let na choreografiích. Začala jsem se postupně věnovat vlastním projektům, protože mě k režii jako takové nikdo neoslovoval. Proto je moje zaměření více autorské, nejen čistě interpretační.

Dalo by se tedy říct, že tvůj přechod od tance k činohernímu divadlu souvisí se spoluprací se SKUTRy, kteří sami ztvárňují dramatický text?
Od SKUTRů jsem se hodně naučila v oblasti obrazivosti, že je možné dramatickou situaci zazpívat, zatančit, nakreslit, zahrát a všechny tyto složky spojit. Zásadní zlom nastal pak v A Studiu Rubín, kdy Martina Kukučku napadlo, že mě propojí s Petrem Kolečkem. Sdělil mi, že Petr Kolečko je trochu „prasák“, dost realistický, s čímž by se moje poetika humoru, obrazů a pohybu mohla hezky propojit. Od Petra Kolečka jsem pak dostala 14 stran textu s názvem Poslední papež a vlastně poprvé jsem si v tomto malém prostoru zkusila propojení své poetiky s dramatickým textem. Inscenace zaznamenala velký úspěch. Potom mi napsal další text Tomáš Dianiška, ještě jeden opět Petr Kolečko a vznikla z toho taková rozsáhlejší sága. Až následně přišla nabídka na režii Medy, což byl můj první větší projekt s textem, který se zázemím už zásadně lišil od malé, komorní scény Rubínu.

Považuješ osobně nabídku na režii inscenace Snu noci svatojánské v rámci ostravských Letních shakespearovských slavností za vhodnou příležitost pro využití tvé poetiky? Zejména třeba s ohledem na motiv čarovného lesa ve hře.
Pochopila jsem, že mě vlastně s tímto záměrem Petr Sýkora oslovil. Mě velmi zajímají vztahy. Už odmala. Takže i ono propletení čtyř milenců ve hře je pro mě lákavá výzva. Láska, příroda, gender, to je něco, co mě velmi oslovuje. Já sama se věnuji magii, zkoumání archetypů, takže to vše má k sobě blízko.

Přeci jen podstatou Shakespeara jsou slova, nástrojem k jejich vyslovení jsou pak herci. A LSS jsou typické tím, že se v jednom projektu potkávají herci z různých scén a s různou mírou zkušeností s Shakespearem. Jak obtížné je pro tebe dát dohromady všechny účinkující právě v této produkci Snu?
Mohla bych se trošku vrátit k Martě (úspěšná inscenace o Martě Kubišové, uváděná na Letní scéně Musea Kampa – pozn. redakce), kde jsem toto již zažila. Tehdy mě ještě při oslovování účinkujících vůbec nedocházelo, že jsou ze zcela odlišných prostředí a že někdo hraje muzikálově, někdo filmově, někdo jiný je třeba typický činoherec… V takovém případě vytvořit opravdu jednotu, to je pro režiséra skutečná výzva. Aby se každý ztotožnil s mojí představou a hrál ji. Je pravda, že u tohoto projektu Snu cítím, že na moje obrazy někdo – jak se říká – slyší, a někdo na toto naopak vůbec nastavený není. Na celé zkoušení bych potřebovala mnohem více času, abychom na sebe všichni navykli. Tak například jsem začala při vytváření vztahu Titánie a Oberona s konstelacemi, protože jsem přesvědčená, že když si herci do těch rolí opravdu stoupnou, dokážou pak v postavě objevit více rovin. A myslím, že se nám to s Tomášem Dastlíkem i Zuzkou Kainarovou snad povedlo.

Ptal se Vladimír Polák