Narodil jste se v Třinci, vyrostl ve Frýdku-Místku. Velmi záhy po konzervatoři jste začal působit v divadle Komorní scéna Aréna, kde jste setrval dvanáct sezon. Co vás donutilo odejít z instituce, která je několikanásobným držitelem ocenění pro nejlepší divadlo? Nevznikl ve vás určitý rozpor ohledně této prestiže?
Když se divadlo Komorní scéna Aréna otevíralo v nových prostorách u Sýkorova mostu a opustilo staré prostory, kde sídlí momentálně Stará Aréna, byla to tenkrát zároveň i má první sezona v tomto divadle. Všechno bylo tehdy zcela nové. Během těch dvanácti sezon, kdy jsem tam působil, stihla Aréna všechny tyto ceny posbírat. Takže mohu být vlastně hrdý na to, že jsem byl malou součástí tohoto úspěchu. Ale v hereckém světě není zvykem setrvávat příliš dlouho v jednom divadle, přestože nechci mluvit obecně. Ovšem tím, že jsem měl a mám v Moravskoslezském kraji rodinu, nechtěl jsem se stěhovat nikam jinam. Takže přestože jsem cítil, že potřebuji změnu, potřeboval jsem zůstat profesně v Ostravě. Rozhodl jsem se tedy, že si příležitost vytvořím, než abych na ni čekal.
Takže ten skok byl rovnou do Divadla Mír?
Ano, v podstatě už půl roku před založením Divadla Mír bylo ještě v rámci působení v Aréně jisté, kam směřuji. Sešel jsem se tenkrát s uměleckým vedením Komorní scény Aréna a úplně otevřeně jsme si řekli, že se potřebuji naplno věnovat Míru.
Jak vás vlastně napadlo koupit budovu bývalého a chátrajícího kina Mír a udělat z něj divadlo?
Celé to vzniklo i počátečním záměrem v Ostravě vybudovat nové soukromé divadlo, které by hrálo pro diváky a bylo financováno z jejich vstupného. A protože jsem o tom neustále uvažoval, byl jsem nastavený tak, že by se to dalo opravdu provést. Především jsem hledal vhodný prostor. Tím, že jsem na prostor bývalého kina Mír narazil a přišel mi nejvhodnější s ohledem na cenu nájmu i kapacity, rozhodl jsem se, že do toho půjdu. Přibližně po třech letech se nám podařilo získat úvěr, kterým jsme zaplatili kupní cenu.
Nebylo to ekonomicky velmi náročné?
V podstatě ano, ale byl to standardní obchodní plán. Provozování divadla je přece jenom velmi stará činnost a není to žádný nový byznys, takže zde fungují staré dobré kupecké počty. Máte kapacitu, víte, kolik stojí vstupenka a cílem je vlastně jenom lidi motivovat a přesvědčit je, aby přišli. A pak se samozřejmě musíte nákladově vlézt do těch příjmů.
Za čím stojí divácký úspěch Divadla Mír a proč si myslíte, že tady nějaká taková scéna chyběla? Přece jen toto divadlo staví na některých odlišných postupech a ve výsledku nemá ani minimum jakékoli zkostnatělosti a někdy zbytečné konzervativnosti.
To je velká otázka. Říká se, že divadlo je do značné míry alchymie. Asi jsme to tak nějak trefili. Myslím si, že základem je naše spolupráce s dobrými herci. Ale spíše jsem počítal s tím, že budeme uvádět inscenace, které se budou divákům alespoň zpočátku opravdu líbit a budou z nich odcházet nadšení. Chtěli jsme se dostat do stavu, kdy divák půjde do Divadla Mír poprvé a bude z něj odcházet příjemně překvapen. Divák by nikdy neměl kupovat, minimálně pro začátek, zajíce v pytli. A hlavně u nového divadla. Kdyby odcházel nějakým způsobem v šoku, nelíbilo by se mu to nebo by nebyl spokojený, není to dobře.
close
info
Zdroj: Archiv umělce
zoom_in
Říkal jste, že jste začal hned v počátku spolupracovat s dobrými herci. Kde jste je všechny objevil? Je známo, že v Divadle Mír není stálý soubor, ale hostují v něm herci z ostatních divadel.
V počátku jsme naši myšlenku stavěli na tom, že se sejdou nejlepší herci z ostatních ostravských divadel, kteří by se v rámci práce jinak neměli možnost vůbec setkat. Populární a dobří herci jsou totiž jak v Divadle Petra Bezruče, tak například v Komorní scéně Aréna nebo v Národním divadle moravskoslezském. My jsme je spojili v rámci jednoho jeviště, a to bylo pro diváky také atraktivní. Zároveň jsem si vytáhl i některé čerstvé absolventy konzervatoře, což zase vlilo novou krev.
To je velice zajímavé. Jak se vlastně dělá to, že si vytipujete studenta konzervatoře? Sledujete ho už dlouho, vidíte potenciál a poté mu nabídnete angažmá?
Přesně tak to probíhá. Nicméně já jsem na té konzervatoři i učil a tím pádem jsem je měl i takzvaně pod dohledem a viděl, jak se projevují a v průběhu těch čtyř let i to, kam se kdo posunul.
V Míru už hráli téměř všichni známí ostravští herci. Existuje ale někdo, kdo spolupráci s vámi odmítl nebo na divadlo nikdy nereagoval?
To se nikdy nestalo. Všichni, které jsme doposud oslovili, kývli na nabídku.
Mnozí kritici umění to vaše umění neuznávají. Proč si myslíte, že tomu tak je? Nedávno jsem se bavila v rámci rozhovoru o nutné diverzitě umění a o tom, že každé má svého diváka či posluchače. Máte to také tak?
Myslím si, že tito kritici žijí v určité bublině. A jsou zapouzdření v nějakém divném vesmíru. Ale já to vlastně nevím, je to věčná otázka. A moc na ni neznám odpověď. Člověk má tendence podle sebe posuzovat i ty ostatní. Já vím, jak já reaguji jako divák. Vždy rozlišuji představení, která jsou špatná a nebaví mě, a pak jsou naopak ta dobrá, která mě baví. Tyto pocity jsem zažíval u jakéhokoli typu divadla. Na vážné, hluboké a dramatické inscenaci bez jakéhokoli náznaku humoru, ale to stejné u té nejtřeskutější a nejbulvárnější komedie. Katarzi lze zažít u obou. Právě proto nechápu, proč někteří divadelní kritici mají potřebu apriori odstřelit něco už dopředu.
Myslíte si, že divadlo potřebuje názor kritika vždy, za jakékoli situace, když chce vědět, zda dělá věci dobře, či špatně?
Divadelní kritik, který sedí v plném sále smějících se lidí a všichni se popadají za břicho, a který pak řekne, že to bylo špatné, je kritikem neobjektivním. Existuje hezká teorie o tom, proč divadelní kritici nemají rádi žánr komedie. Je to totiž žánr, který nepotřebuje kritiky. Buď je komedie špatná nebo dobrá. A to, jestli je dobrá, je jasné hned při premiéře. Buď se diváci smějí a baví se, anebo ne. Když ne, víme, že jsme inscenaci udělali špatně. A k tomu nepotřebujeme žádného kritika. Možná zde je zakořeněný jakýsi kritický komplex vůči komedii jako takové.
Vaše umělecké sdružení Tři tygři také budí rozporuplné reakce, ovšem opět platí, že má obrovskou sledovanost a projektům s ním spojeným se velice daří. Jak vlastně vzniklo složení Tří tygrů – herecké skupiny ve složení Čuba, Polák, Ferro a Kozub? Jste každý úplně jiný, nebo vás pojí něco společného, díky čemu můžete spolu tvořit a hrát?
To, co nás rozhodně spojuje, je smysl pro komedii, pro načasování a gag. Náš humor je velmi podobný. Jsme schopni si udělat srandu sami ze sebe i z někoho jiného, daří se nám načasování, slyšíme na sebe. Tři tygři existují čtyři roky a máme za sebou nějakých padesát večerů s živým publikem, což se projevilo i v rámci videoskečů na YouTube. Myslím si, že tady je i zakopaný pes toho úspěchu. Je to důsledek těch čtyř let, kdy jdete před živé publikum a zjišťujete, co funguje více a co méně. Ale abych odpověděl, tak nejvíce mezi námi funguje společná energie a opravdu velmi podobné vnímání humoru.
A o které formě humoru ve videích si myslíte, že na diváky funguje nejvíce?
Je velmi těžké na to odpovědět, protože internetové publikum je úplně jiné než to živé. A hlavně to internetové publikum je extrémně široké a velmi rozmanité. Mě osobně moc bavil skeč o průchodu prázdnými kancelářemi, takový ten korporátní humor. Ale věřím, že zrovna ten je teenagerům a mladým divákům spíše cizí a ocení jej spíše člověk, který v tomto prostředí pracuje. Mlaďochům se líbí zase ten přízemnější humor. Ale tím, že na internetu může každý okamžitě napsat pod video svůj vlastní názor, působí to možná i roztříštěně.
Nebáli jste se v začátcích natáčení videí toho, jestli vůbec budou mít úspěch?
Právě, že ne. To je asi zase výhoda toho internetu a sociálních sítí. Člověk nemusí mít strach. Vy okamžitě zjistíte, jestli to úspěch má, nebo ne, a když ne, vůbec nic se neděje. Nikomu neprodáváte vstupenky, nedáváte velkou investici do reklamy. Pouze se něco natočí a vypustí se to. Uživatelé už si pak řeknou, jestli výsledek berou nebo ne. Strach zde opravdu není na místě.
V rámci povinné karantény vznikl projekt sKORO NA mizině. Staví příběh na reálných základech? Ať už co se týká děje nebo pak gagů a zápletek, které byly použity.
Velmi jemně. Možná tam je nějaká základní premisa, která se týká koronaviru a toho, že jsme v Divadle Mír začali ve velkém streamovat a vybraly se nějaké peníze. Všechno ostatní je pak fabulace.
Jak jste trávil koronapauzu vy? Měl jste čas kromě divadla i na něco jiného, co jste třeba dříve zanedbával a nestíhal?
Paradoxně nemohu tento čas nazvat pauzou. Pracovali jsme více než za normálních okolností. Mnoho času jsem strávil například u obrazovky počítače, při řešení e-mailů, zařizováním, porovnáváním, vymýšlením propagace a tak dále.
Nedávno jsem četla v rámci jednoho publicistického článku text o tom, že Ostravané, potažmo umělci z Divadla Mír, se s karanténou popasovali nejlépe. Myslíte si, že všechno, co děláte kolem Divadla Mír a celkově tyto projekty budí zájem a uznání už tím, že jste lidově řečeno nefňukali, ale okamžitě jste začali podnikat různé alternativy?
Určitě. Tohle lidé hodně vnímají. Všechny naše aktivity jsme od začátku stavěli na tom, že jsme říkali, že nechceme pomoc, ale že něco nabídneme a lidé se rozhodnou, jestli nás odmění. Ten rozdíl mezi slovy „odměnit“ a „podpořit“ je zásadní. Podporovat by se mělo vzdělávání, věci neziskové, zdravotnictví a tak dále. Umělci by ale měli být primárně odměňováni. A vlastně takový ten návrat k pouličnímu divadlu v přeneseném významu, kdy komedianti a kejklíři něco předvedli a lidé jim něco hodili do kloboučku, jsme pouze aplikovali na 21. století. My vám něco předvedeme on-line a klobouček je virtuální.
Šel byste do jiného angažmá, kdyby vám byla nabídnuta exkluzivní nabídka? Dokázal byste tedy opustit své Divadlo Mír?
To by bylo velmi obtížné, protože Divadlo Mír provozuji a mám tady velkou zodpovědnost za lidi. Nicméně koncept tak zvaného angažmá je pro herce v dnešní době již velmi svazující. Divadelní angažmá je jakýsi relikt devadesátých let a myslím si, že přijde doba, kdy herec bude muset být profesně i časově velice flexibilní. Nejen, že bude muset zvládat spoustu divadelních postupů, ale stejně tak bude muset být přístupný z hlediska času. Divadelní angažmá je pro herce časová past. Nese sice své jistoty, ale když přijde jiná zajímavá nabídka, v mnoha případech ji herec bude muset odmítnout. A abych odpověděl na otázku, tak nabídku angažmá bych dnes už nepřijal.
Takže si myslíte, že koncept herce na volné noze, bez fermanu a bez veškerých předpisů, je vize budoucnosti?
Já si ani nemyslím, že to je vize budoucnosti, ale spíše návrat do normálu. Tak, jak to bylo za první republiky, nebo jako to funguje na západ od Berlína. Normou je podle mě to, že se herec upíše na projekt. Takové projektové řízení profesního života.
Vy jste býval také pedagogem. Přinášela vám práce s mladými lidmi do života něco nového?
Určitě ano. Já učil konkrétně jeden specifický předmět, který se jmenuje Jevištní pohyb a určitě to bylo zajímavé z hlediska pozorování těch mladých studentů a srovnání se sebou samým. Jak vnímal člověk různé věci sám a jak je vnímají oni, co všechno se změnilo. Obohacující pro mě tato práce rozhodně byla.
Co si myslíte o současné mladé umělecké generaci? Je jiná? A je možné s ní například vytvořit úplně nové pojetí toho, co bylo v umění a divadle považováno za klasické a nepřekonatelné?
Myslím si, že ne a že jsou stejní. Nové směry v divadle vždy přijít mohou, ale ve výsledku si myslím, že současní mladí lidé a studenti konzervatoře jsou úplně stejní jako jsme byli my. A my jsme byli zase stejní jako generace před námi. Nerozhoduje generace jako taková, jako spíše jednotlivci sami o sobě. Mezi současnými mladými herci jsem poznal jednotlivce, kteří na sobě opravdu celou dobu pracovali, a stejně tak ty, kteří to jeli na „volnoběh“ a spíše vše nechávali plynout. A tak to bylo i za nás a bude to tak vždycky.
Kdybyste si měl vybrat nějakou svou odehranou roli, jedinou – která byla vašemu srdci nejblíže?
Já to asi nerozděluji. Rolí bylo opravdu mnoho. Záleží i na typu herce. Myslím si, že to je dáno právě i tím, jaký existuje systém. Herec je v angažmá a na repertoáru je dvanáct inscenací, v deseti z nich hraje. Takto to probíhá rok co rok, do deseti let má herec na kontě kolem padesáti rolí. A teď si mezi nimi vyberte. Kdybychom měli zavedený systém podobný tomu jako na Broadwayi nebo West Endu, asi bych odpovídal jinak, protože tam se zkouší například dvě role za sezonu a mnohem intenzivněji, takže člověk je i více prožívá. Ale samozřejmě na některé z mých rolí vzpomínám velice rád, například i kvůli režisérovi nebo zajímavému textu.
Co je pro divadelníka tou největší poctou v uměleckém i osobním životě?
Myslím si, že pro divadelníka může být poctou to, že jej respektují jiní divadelníci. Pokud si to daný člověk uvědomí, může se cítit velmi dobře. A v osobním životě? To opravdu nevím…
Ptám se proto, že někteří nechtějí nebo neumějí profesní a osobní život oddělit.
Já to mám právě oddělené. Ale opět platí, že každý herec je v tomto smyslu jiný, dalo by se to vysvětlit na dvou typech – herec diderotovského typu a stanislavského typu – které stavějí na odlišném prožívání role. Buď ta hercova slza vychází z jeho srdce, anebo z jeho mozku. Každý to prožívá jinak, ale součástí moderní herecké práce je zvládnout obojí. Řekl bych, že máme i v Ostravě spoustu herců, kteří to umí.
Albert Čuba (*1983)
- narodil se v Třinci, mládí prožil ve Frýdku-Místku. Po absolvování Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se uchytil v divadle Komorní scéna Aréna, kde setrval dvanáct sezon a nastudoval přes pětatřicet rolí. V roce 2017 založil a začal provozovat Divadlo Mír. Byl také pedagogem, na základní umělecké škole ve Slezské Ostravě učil dramatickou výchovu, na Janáčkově konzervatoři v Ostravě vyučoval předmět Jevištní pohyb. Velký úspěch má také s uměleckou skupinou Tři tygři, kde se setkává s herci Štěpánem Kozubem, Robinem Ferrem a Vladimírem Polákem.
