Kafkův Proces měla v repertoáru Aréna i ve svých počátcích. V únoru 1991 měla premiéru inscenace Pavla Cisovského, která vycházela z dramatizace Jana Grossmanna. Kafka je tedy v Aréně jako doma a nové nastudování jeho románu je zároveň potvrzením umělecké kontinuity, na niž Aréna na své cestě za umělecky hodnotnými a divácky úspěšnými inscenacemi vědomě navazuje. Ivanu Rajmontovi byly určeny před světovou premiérou následující otázky.

Dramatizace režiséra Evalda Schorma, kterou inscenujete v Aréně, nebyla ještě nikdy uvedena, přestože vznikla před mnoha lety. Jaký byl vlastně její osud?

Dramatizaci mi dal v devadesátém roce, už po Evaldově smrti, Jan Kačer, jeho blízký spolupracovník, a tuším, že je z roku 1987 nebo 1988. Já jsem ji, ještě jako šéf ND, chtěl nasadit v Kolowratu, nakonec ale k tomu z provozních důvodů nedošlo. Potom se zdálo, že Proces ztratil svou bezprostřední aktuálnost. Po letech se Proces zase objevil, v podobě úžasné inscenaci v Divadle Komedie, kde režíroval Dušan Pařízek svou vlastní dramatizaci. No a když jsme přemýšleli, co bych tady v Aréně dělal, tak jsem se vrátil k té Evaldově dramatizaci a užasl jsem, jak je plná humoru, a že neskýtá jen banální možnost svést to všechno na nějakou tajemnou organizaci, která vás ničí, že to je proces lidského života a že za spoustu věcí si můžeme sami.

Jistě jste četl nebo viděl i jiné dramatizace tohoto románu v čem je tato pro vás výjimečná?

Podívejte, v tom románu je jedna důležitá věta hned na začátku, když přijdou zatknout pana K. a on jim říká: „Já jsem nic neudělal“, oni odpoví: „No právě.“ A to si myslím, že je iniciační moment pro tu Evaldovu dramatizaci, který sám k tomu říká, že nejde o to, jestli člověk něco udělal, ale že jde o to, že neudělal nic. A to je silný, elektrizující moment a také hnací motor mého usilování.

Co je na inscenování Kafky na jevišti nejtěžší?

Kafkova divadelnost je ohromná a ne náhodou je spousta pokusů o jeho inscenování. Nejen proto, že to jsou zajímavá témata, ale protože Kafkovo vidění situací je velice konkrétní, překvapivé a schopné spojovat nečekané významy, které působí dramaticky. Navíc pohled zdánlivě nezúčastněného autora, který popisuje všechny ty absurdity s chladnou logikou pozorovatele, o to víc zvyšuje zájem čtenáře. To jsou devízy, které čas od času vedou divadelníky k tomu, že se o jeho inscenování pokoušejí.

Jste dlouholetým pedagogem na pražské DAMU. Jedním z vašich žáků je právě umělecký šéf KSA Ivan Krejčí, který vás nyní pozval k hostování. Je to pro vás satisfakce, když vidíte, že jsou vaši bývalí žáci úspěšní, že se věnují profesi? A sledujete jejich další osudy poté, co opustí DAMU?

To víte, že ano. Vím o nich, čas od času vidím nějaké jejich inscenace.

Takže jako pedagog jste spokojen, máte pocit, že to má smysl?

Smysl to má. Na druhé straně musím přiznat, že těch lidí není tolik, aby člověk vychoval každých pět let pár lidí, kteří to dělají dobře. Ale mám několik, mezi nimiž je právě Ivan Krejčí, kteří se tomu skutečně věnují, mají výsledky a dokonce ovlivňují určité divadelní etapy.

(ksa, bře)