O tom, co bylo inspirací k tomuto strhujícímu detektivnímu příběhu, jsme si povídali s jeho autorem, lovcem záhad, Arnoštem Vašíčkem.

Kniha má podtitul Ne všechny cesty v lužním lese vedou do bezpečí. Znamená to, že se vaši hrdinové i padouši pohybují na hranicích tří států - Česka, Slovenska a Rakouska?

Přesně tak. Z historických míst zavítáme na zámky Valtice, Lednice a Milotice. Ale převážná část děje se odehrává na soutoku Moravy a Dyje ve fascinující krajině lužních lesů plné říček, tůní, bažin a močálů, v nichž se skrývá jakési prastaré temné tajemství.

close Přebal knihy Zloděj tváří. info Zdroj: se souhlasem A. Vašíčka zoom_in Přebal knihy Arnošta Vašíčka Zloděj tváří. 

Takže po Beskydech, kde se odehrával děj vašeho předcházejícího thrilleru Perunův hněv, jste z horských hřebenů sestoupil do břeclavské nížiny?

Je to můj oblíbený kraj. Navštívil jsem ho mnohokrát, ale kupodivu nic o tamních záhadách nenapsal. V Žabím sklepě na zámku ve Valticích mám již šest let výstavu Tajuplný svět. Díky tomu jsem se dostal i do míst, kam běžný turista nemůže. Při pročítání valtických pověstí jsem narazil na pár skutečně vzrušujících informací. V roce 1676 tehdy vládnoucí kníže Karel Eusebius z Liechtensteina, který se mimochodem sám zabýval magií a přizval na své panství alchymisty, obvinil čtyři místní ženy z čarodějnictví. Tři roky je kat mučil a velitel knížecí gardy vyslýchal. Z čeho všeho byly obžalovány, není jasné. Písemné záznamy s výpověďmi se nedochovaly, pokud vůbec byly pořízeny. Proslýchalo se, že ty čtyři uctívaly démona, který sužoval kraj už od pradávna. Od svých věrných vyžadoval zvláštní formu lidských obětí, aby jeho moc stále rostla, a na oplátku nabízel bohatství, nadpřirozené schopnosti a svou ochranu. Zdá se, že svůj slib dodržel. V době, kdy v čarodějnických procesech umíraly tisíce nevinných žen na mučidlech, ty čtyři se zázračně zachránily a nejméně jedna z nich pokračovala ve své černokněžnické praxi. A to není jediná podivnost, která se tam na sklonku 17. století odehrála. 

Zloděj tváří je uvozen citátem ze svaté knihy, kabaly Zohar. „Svět je plný podivných tvorů, kteří nejsou vidět, a skrytých věcí. A pokud by oko mělo tu schopnost je spatřit, lidé by užasli, jak vůbec mohou na světě obstát.“ Proč? 

Mikulov se již od středověku stával duchovním a kulturním centrem židovské komunity u nás. Od poloviny 16. století do roku 1851 byl sídlem moravských zemských rabínů. Mimo jiné tam dlouho působil tvůrce Golema Jehuda Lőw ben Becalel zvaný Maharal. V roce 1696 v tamním chudobinci polský chlapec Avraham začal vykazovat známky posedlosti. To, co následovalo, nemá obdoby. Je to jeden z nejpodivuhodnějších případů vymítání vůbec. Tady nešlo o uzavřené společenství exorcisty a démonem posedlé oběti. Obřady trvaly několik měsíců a v přímém přenosu je sledovaly tisíce lidí, židů i křesťanů, mezi nimi i velmi významné osobnosti. Na jednom vymítání v Nové synagoze začal cizí hlas z Avrahamových úst některé přihlížející oslovovat jménem a obviňovat je z různých zločinů, z vraždy, krádeže nebo cizoložství. A zřejmě se nepletl. Chlapec z chudobince přitom nikoho z obviněných neznal. Ten cizí hlas ovšem věděl vše. Odkryl i nejskrytější tajemství. Lidé se děsili, že příště osloví právě je. Začal jsem pátrat po dalších okolnostech. Po všem podivném, co se v ten čas v kraji odehrálo, i když to na prvý pohled nesouviselo s procesem. A tak se zrodil příběh Zloděje tváří. Ten se sice odehrává v ryzí současnosti, ale jeho kořeny vězí hluboko v minulosti.