Zdá se, že pražská Akademie výtvarných umění vám umožnila seznámit se s klasickými grafickými technikami, jakými jsou suchá jehla, lept, akvatinta, litografie nebo linoryt. Po škole jste se začala věnovat zejména sítotisku (serigrafii) a počítačové grafice, a občas také malbě. Obě dvě zmíněné grafické techniky nebyly v té době ještě tolik rozšířené ani respektované (zejména druhá z nich). Co vás k nim přivedlo?
Přivedl mě k nim vztah k malbě a tedy k barvě. Umělecká grafika byla v té době a ještě hlouběji do minulosti většinou černobílá nebo jinak jednobarevná. S rozvojem technologií, barev a také reklamy (reklamních tiskovin) pronikla barva i do umělecké grafiky. V zemích na západ od nás a v Americe daleko dříve. K nám se bohužel technologie dostávaly s velkým zpožděním. Za totality byl tisk navíc pod dohledem cenzury. Sítotisk na profesionální úrovni (nikoli tzv. na koleně) tak bylo možné realizovat jen tajně. Takovým grafikám se říkalo „garážové tisky“. Tiskař udělal přípravu během své pracovní doby, a pak někde v garáži nebo dílně společně s autorem provedl tisk na vyřazeném nebo podomácku udělaném stroji. Pamatuji si ještě, že jsme s otcem tímto způsobem zrealizovali desítky grafických listů. Počítačová grafika v mém případě navázala na sítotisk zcela přirozeně. K přípravě sítotisku jsem začala používat počítač a xerox. Odtud byl pak už jen krůček k experimentům a vlastní tvorbě počítačové grafiky.

Je tomu už více než třicet let, kdy jste poprvé samostatně vystavovala v dnes již legendární Galerii Fronta ve Spálené ulici v Praze. Tam jste představila cyklus velkoplošných reliéfních leptů kombinovaných s koláží pod souborným názvem Grotesky. Jak na tento výstavní debut vzpomínáte?
Bylo to přesně v roce 1993, možná v květnu nebo na podzim, to si už nepamatuji. Takže loni tomu bylo přesně třicet let. Na AVU jsem obhájila diplomovou práci v roce 1991 a za dva roky jsem měla samostatnou výstavu na tak významném místě! Vnímala jsem to jako velkou poctu. Ta galerie byla značkou kvality. Tudíž jsem se k ní mohla hlásit i já. Úvodní slovo k výstavě napsal blízký přítel naší rodiny: Ivan Kubíček, před rokem 1968 novinář, poté vyhozen z redakce a donucen k práci bagristy. Čest jeho památce! Tímto ho srdečně zdravím tam někam nahoru. A spolu s ním zdravím ještě i Bohuslava Holého, výtvarného redaktora z nakladatelství Mladá fronta, který mě do galerie přivedl. Na ty lepty jsem dodnes pyšná. Námětově šlo o reflexi doby před rokem 1989, obsahově o volnou výtvarnou interpretaci Ezopových a Krylovových bajek. Vždy jsem inklinovala k figurativnímu umění, takže jsem vytvořila soubor kreseb, na kterých byly vyobrazeny stylizované postavy, na půl lidé a z poloviny živočichové. Název Grotesky naznačoval, že život a vztahy v něm je (resp. může být) ve své neukojené touze, upachtěnosti, hlouposti, zlobě a pýše spíše komický a humorný. Jak se nám to hezky rýmuje…

Jak se dále vyvíjel váš tvůrčí a soukromý život?
Vdala jsem se za Petra Poše, grafika, ilustrátora, autora výtvarné stránky loutkových a animovaných filmů, například Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu (text Jan Werich:Fimfárum), Sir Hallewyn (text Michel de Ghelderode), Pád (text Daniil Charms). Vážila jsem si jeho výtvarné práce; moc se mi líbila a líbí dodnes. Jeho loutky mě nesmírně dojímají svou téměř autentickou lidskou podobou. Vždy, když jsem si pouštěla „jeho“ filmy, měla jsem při tom pocit, že sleduji živé herce. Dokázal, že se loutky proměnily v lidi z masa a kostí. Jeho loutky považuji za přímé potomky Trnkových loutek, i když samozřejmě jinak stylizované. Mnoho jiných výtvarníků se jeho loutkami inspirovalo, ale nakonec – dle mého názoru – z toho vznikly spíše karikatury postav. Soužití dvojic se stejnou profesí má svůj rub i líc. Ale my dva jsme si vzájemně nekonkurovali.

Vaším otcem byl - před dvěma lety zesnulý - přední český vizuální umělec profesor Eduard Ovčáček, osobnost nejenom ostravské umělecké scény. Do jaké míry ovlivnil váš zájem o výtvarné umění?
Když od narození pozorujete to, co se nachází ve vaší bezprostřední blízkosti, co na vás od rána do večera působí svým vzezřením, formou, povrchem a barvou, tak vás to zákonitě nějak formuje. Už jsem se do mediálního prostoru svěřila se vzpomínkou, jak jsem se jako dvou až tříleté dítě bála dřevěných propalovaných totemových plastik a reliéfů. V podstatě ale oba rodiče, nejen otec, mě v mém zájmu o kreslení a malování hodně podporovali. Maminka vyučovala kresbu a malbu, navíc sama i tvořila. Jejím oborem byla točená keramika, do které vtlačovala písmové texty, například úryvky z básní, latinské citáty apod. Na povrchu keramiky tak vznikl pás, plastický reliéf, který fungoval jako takový originální, podruhé již neopakující se dekor… Asi je to ve většině rodin podobné, že děti přirozeně inklinují k tomu, čemu se věnují jejich rodiče.

Po letech jste se vrátila do rodné Ostravy. Jaké jsou v současnosti vaše aktivity, pokud jde o „výtvarno“?
Výtvarno? To je zvláštní slovo. Ale vím, že existuje a že je mnohými používáno. Objevilo se v „Česku“ kolem roku 2000. Můj muž byl na toto slovo silně alergický. Začalo se například používat u filmu v titulcích. Není marno, nýbrž záhodno podotknout, že výtvarno, porno, storno, vápno, terno, temno, bahno, guano, jsoucno, dno, radno, prázdno, lejno, blejno, kopidlno … je, jak je vidno, zajímavá skupina slov, není-liž to vcelku absurdno? (směje se) Ale vážně: Mám letos před sebou samostatnou výstavu v Havlíčkově Brodě v tamní Galerii výtvarného umění, v pražské Galerii Hollar a ke konci roku v ostravském Výtvarném centru Chagall. Kurátorem mých prvních dvou výstav je Jaroslav Michna, se kterým jsem se potkala při spolupráci na výstavě Eduard Ovčáček: Mileniál? v opavském Domě umění během loňského roku. A jsme, k mé radosti a spokojenosti, zajedno.

Takže jsem si s „výtvarnem“ trochu naběhl, ale možná je to dáno také tím, že čeština je krásná a bohatá řeč a má tolik nuancí, takže se za to nestydím. Jaké jsou vaše aktuální náměty? Lze je aspoň krátce popsat?
Loni v létě jsem měla rozsahem malou, ale velmi příjemnou výstavu v Galerii Kostnice v Rožnově pod Radhoštěm. Organizovala ji tamní kulturní agentura Téčko, kurátorkou výstavy byla má kamarádka pedagožka, kurátorka a grafička Gabriela Nováková. Pro své nové grafiky jsem si zvolila téma „rodina, vztah rodič-dítě, vědomí příslušnosti a propojení“. Samotná výstava nesla název Pouto. V nové sérii grafik jsem rozvinula metodu používání rastrů v podobě barevných vodorovných či svislých proužků, pásků, vlnovek, mřížek, sítí, šachovnic. A také jsem zdokonalila vrstvení a překrývaní prvků a částí, jejich vzájemné prolínání. Veškerá práce probíhá v digitálním prostředí, ale je velmi podobná ruční práci. Přesto všechno stále zůstávám v oblasti figurativního umění, nikoli v oblasti čisté abstrakce. V poslední době např. zkoumám možnosti grafického zpracování portrétu, který posouvám do jiné, mnou vytvořené, výrazové dimenze. Jinak řečeno, spojím portrétovaného s nějakým příběhem, který mě při pohledu na něj napadne.

Vím, že váš soukromý život nebyl vždy snadný a musela jste se v něm vyrovnávat se ztrátou nejbližších. Přesto, jak vás znám, jste pořád nezdolná optimistka. Máte pro to nějaký recept či radu?
Často jsem slýchala rčení „co tě nezabije, to tě posílí“. Asi na něm něco pravdy je. Ale jen s tím bych si nevystačila. Je důležité mít plány, vlastní vizi a nadšení. A také je dobré mít kolem sebe hodně inspirativních lidí, kamarádů a přátel, kteří vám fandí a s kterými rezonujete. Kteří vám pomohou uvidět problém z jiné, lepší strany, najít východisko z nastalé nepříjemné nebo tragické situace anebo pochopit podstatu problému. Všem těmto lidem bych chtěla tady na tomto místě moc poděkovat. Pokud mohu, vracím tuto službu tomu, kdo ji momentálně potřebuje. Člověk se během života mění. Z introverta se stane extrovert, z pesimisty optimista a naopak. Nakonec každý má od všeho trochu a tak je to dobře.