Vážení čtenáří, přinášíme vám další díl pravidelného sobotního seriálu Deníku.
Naší snahou je poskytovat především seriózní zpravodajství z vašeho nejbližšího okolí, ale zároveň chceme do Deníku dávat také užitečné informace a zábavu. Dřisty fifejdskeho Ofila, které vystihují rázovitost našeho regionu pohledem svérázné postavy, by měly být právě jednou z těch věcí, které v Deníku pobaví.
Další nový díl najdete pravidelně vždy v sobotním tištěném vydání Deníku.

V utery sem už němoch dospať a hned po obidě sem smjetal Na Upadnicu. Už ve dveřach sem halekal: „Hauréka, heuréka! Ruža mě pustí na Ostravicu!" Lojzek se na mě podival tak kapku smutně a pravil: „To je sice fajn, enem se něsem isty, esli ti to je co platne, bo tu oto Poldek přiněs jobovku, že se asi všecko změni, bo ta jeho draha polovička se rozmyslela svoju navštěvu u segry na jižní Moravě a chce zrovna v tym termině, na kery zme se domluvili aji my, jeť na svoju chatu! A tak su asi ty naše vakace v prdeli!" Podival sem se na Poldka a tyn enem smutně kivnul hlavu.

„No nic, tak pojedem indy, ni? Třebas v srpnu!" nechtěl sem přisť o tyn skvěly zažitek straviť s kamošami tydeň na chatě a navic bez Ruži.„No to budě ešče tvrdy ořišek, abysme všeci zjednotili svoji letni volno a na taki čas, co Poldkova roba budě seděť doma na řiti. Ale včil z ineho sudka! Povykladam vam, co se mi stalo o předminulym vikendě, bo ešče něbyl čas, abysem se vam svěřil s tu svoju malu lapaliju. Když vtedy hlasily rosnički ve všeckich televizach a aji v radiu, že nas čeka těply a slunečny vikend, pojčal sem se od staršiho synka, kery byl v Praze na služebce, tu jeho plechovu nadheru, v sobotu rano naložil Mařu a vyrazili zme do světa.

,Kaj jeděme, Lojzečku?´ vyzvidala, ale ja se tvařil tajemně jak hrad v Karpatach a enem sem se potutelně usmival: ,Šak uvidiš! Kdo je zvědavy, budě brzo stary!´ Když zme se ale asi po hodině bližili k odbočce na Valašske Meziřiči, Mařa pravila: ,Dufam, že ni k Cyrilovi?!? Jednak o nas něvi a ani ja němam take přepadovky rada! A potym! Něvzala sem se řidičak, takže něpolkněš ani jednu!´ Něchal sem ju v bludach a přidal plyn. Minuli zme v Meziřiču odbočku, co vedě ku Cyrilovi, a valili dali na Vsetin. Mařa přemyšlala, kaj by se ešče mohlo jeť, ale jak sem odbočil před vsetinskymi pumpami na Zlín, rozsvitilo se ji: ,Že jeděš do zoologicke v Lešne?!´

Když sem přikivnul, začala se uculovať aji ona. Zbystřil sem, bo když se Mařa začně tak tajemně usmivať, to nas isto čeka cosi němileho. Držel sem sice pysk, ale čim dal vic sem byl něrvozni, co z ni nakonec vypadně. Za pul hodiny už němusela nic řikať, bo v serpentinach před Lešnu sem to uviděl: kolona aut tak na dva kilometry. A to sem dali přes stromy něviděl!! Zbylu cestu k zoologicke, kera normalně trva tak deset minut, zme se posuvali dobru hodinu. Nasrany sem byl jak brygadyr, ale držel sem pysk, abysem Maře nězrobil radosť. Až se naraz ozvala sama:

,Kdyby ses něhral na tajnustkařa a řeknul, kaj se chystaš, tuž bych ti řekla, co hlasili v radiu, když si ešče chrapal. Že se před Lešnu opravuje cesta a že tam su kilometrove zacpy!´ Ulevilo se mi až, když zme zaparkovali. Zoologicku zme museli zebrať hopem, bo času už nam zbylo malo. Ale jeji prohlidka byla tak uchvatna, že sem se uklidnil. Ale aji Mařa byla rada, že zme zas po dluhe době do Lešne zajeli: ,Spominaš, jak zme tu jezdivali z malymi synkami?´ ,A čemu mysliš, že sem tu dneska jel?´ pravil sem ji.

V nědaleke hospodě, jak sme se stavili na pozdni oběd a dřivějši večeřu, se Mařa posteskla: ,Mohli jeť aji mladi.´. Když sme přijeli zpatki dom, potkali zme Poldka s tu jeho. A ti se těž stěžovali: ,To zas raz s nami silničaři vybabrali. Viš, jak bylo dneska krasně, tuš zme se vypravili s vnučami do zoo na Svaty Kopeček u Olomuca a zkisnli zme v pětikilometrove koloně!´ Když sem mu přiznal, že ni enem un a jeho rodina travili převažnu časť nadherne slunečne soboty v autě, kapku se zklidnil a trochu se aji pousmjal, bo cizi neščšsti dycki potěši! Němam, Poldek, pravdu?"

Povykladal nam svoju zkušenost s utajenym vyletem za zviřenu Lojzek. „Včil už vim, čemu němam auto," pravil mu na to škodolibě Jiřik. Ale když chtěl Lojzek po nim šastnuť pivnim tackem, zarazil ho Erďuv frk: „Když už mluvitě o tych autach, to raz smrtka stopuje a řidič se ji pta: ,Tak kam to, kmotra, bude?' ,Ále jen tam do té zatáčky!' Fajne, ni!?!"

Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil

…a kdo chce, ať piše na ofil.ostrava@denik.cz.