Vážení čtenáří, přinášíme vám další díl pravidelného sobotního seriálu Deníku.
Naší snahou je poskytovat především seriózní zpravodajství z vašeho nejbližšího okolí, ale zároveň chceme do Deníku dávat také užitečné informace a zábavu. Dřisty fifejdskeho Ofila, které vystihují rázovitost našeho regionu pohledem svérázné postavy, by měly být právě jednou z těch věcí, které v Deníku pobaví. Další nový díl najdete pravidelně vždy v sobotním tištěném vydání Deníku.
Jak všeci dobře vitě, koněc ledna a začátek unora je časem ni enem taňcovaček, ale aji zabijaček. Připomnil nam to Na Upadnici Antek, když se na dluho zadival na Lojzka a potym ze smichem pravil: „Ty, Lojzek, ty bys včil v čase tych zabijaček neměl moc chodiť ven.
A už vubec ni na dědinu!" „A čemu?" skočil mu inač dosť opatrny Lojzek na lep. „No, bo ti tyn život, byť chudeho, emeryta služi. Přibiraš sice enem po dekach, ale zato furt a pravidelně. A hadam, že maš už dosť přes sto kilo. Tuš aby se tě na te dědině něpoplantali s dobře vypasenym bravkem a nahodu tě kajsik v šeru stodoly nězapichli.
Bo maš ten ovarek fakt pěkňučki," řval spolu s celu hospodu smichem a popleskaval Lojzu po podbradku. Ten ale zachoval klid, neněchal se vyprovokovať a suše přiznal, že už je pomaly jak kamoš Slavek to jest olympijskim vitězem ve skoku na špek! Bo Slaveček je znamy svoju duvěřivosťu, a jak se pravi, zežere kajjaki vtipek.
„A čemu ni?!" praviva na to: „Kemu mam věřiť, když ni kamaradum? Babě ani děckam věřiť němožeš a uřadam a politikam už vůbec ni! Tuš spolihaš aspoň na ty kamoše! A možu ja za to, že su někeři take podagry a robja se ze mě srandu?!" Zopakoval Lojzek na celu hospodu jeho slova a smich pomalu ustaval. Hlupo se zatvařil aji Antek, a aby to kapku napravil, rychle se ho zeptal: „Dobře, tak ven za šera ni, ale na bal se z Mařu istoistě chystatě?"
Lojzek byl chvilu potichu a tvařil se uraženě, ale potym spustil: „Na bal se něchystame, bo jak si spravně naznačil, poněkud se mi změnila postava, takže se něnarvu do žadneho obleka, a že ich mam ve skřini asi šest! A isto se tež pamatujetě, a už sem o tym paru razy vykladal, jak zme z Mařu raz na jakymsik bale tak skotačili a točili valčik doleva, až zme žuchli na parkety. Mařa nadul a ja na ňu! Bože, to byla vtedy ostuda. A to už bysem nechtěl znova zažiť! Tuš rači sedime doma a divame se na televizní reportaže z takich tych honosnych plesuv. Ale je jeden taneček, kery bysem se fakt rad raz zas zopakoval. I když ani on pro mě nakonec něskoňčil moc slavně. Však oto Juzek s Jarynem by mi mohli s tym spominanim pomahať! Pravda, synci?" Otočil se na tych dvuch, ale jejich vyvalene pysky věštily, že se na žadny tanec s Lojzkem něpamatuju. „Ale ja, pamatujete! To bylo vtedy, jak zme kupili teho bravka a jeli ho na Slavečkovu chalupu zabijať," připomnil sem im. „Už se spominam! Ale o tym už si tu mluvil, ni?!" pravil Juzek.
„Možna ja, ale je to už davno, tak bys to moch připomniť!" žadonil za všecki Poldek. „Včil drž, Lojzek, pysk. Poviš nam to přiště!
Rači se poslechnitě, jak isty Pepiček uměl tak věrně malovať, že to bylo jak žive. Raz ve škole namaloval na zem myš a učitelka se tak zlekla, že mu chtěla dať dvojku z mravu. Když to napsala do žakovske, Pepikuv tatik ji odepsal: ,Dejtě mu klidně aji trojku, bo ten zmetek namaloval na kuchyňsku pec damske přirozeni, ja se spalil pinďoura a naš dědek hubu!' Fajne, ni?!" ukoňčil dišput Erďa.
Moja Ruža se temu frku tak smjala, že se až zakuckala. „A jak to bylo s tym bravkem, Ofilu?" ptala se mě. To něvim. Lojzek nam to povyklada zase za tydiň ve štvrtek.
Tuš bertě, nebo nechtě ležeť. Ofil
…a kdo chce, ať piše na ofil.ostrava@denik.cz.
